Müllerova vila v Olomouci

Müllerova vila v Olomouci

Černochova ulice, Olomouc

(14. 2. 2022) Paul Engelmann, Michal Sborwitz

   
 
 
 
 

Müllerova vila v Olomouci

Autor návrhu olomoucké Müllerovy vily byl jedním z prvních žáků Adolfa Loose, brzy se stal jedním z jeho nejbližších spolupracovníků. Od roku 1916 společně pracovali na návrhu domu pro rodinu Hermanna Konstadta, který měl čtrnáct různých výškových úrovní. Klasické schodiště tu nebylo, místnosti vytvářely spirálu s odstupňovanými výškami. Právě tady vznikl základ raumplanu, volně plynoucího prostoru. Tento dům však v Olomouci nakonec postaven nebyl. Vila pro rodinu Vladimíra Müllera vznikla o deset let později.

 
Vilu Vladimíra a Heleny Müllerových v Černochově ulici Paul Engelmann projektoval roku 1927, postavena byla roku 1928. Návrhu olomoucké vily předcházela Loosova Mollerova vila ve Vídni, až o rok později se začala stavět pražská vila pro Františka Müllera, ředitele stavební firmy Müller a Kapsa. Dům od Paula Engelmanna je na rozdíl od ní skromný, nabízí však přívětivé, až poeticky laděné interiéry. Jeho prostorové členění bylo domyšleno do detailů.

Dokonalé proporce a ušlechtilé detaily
Vila pro rodinu Vladimíra Müllera je loosovská, zároveň však také engelmannovská. Jak říká historik umění Pavel Zatoukal, byla formována zevnitř navenek, interiér autor navrhl s rozvedenou myšlenkou Raumplanu: „Za úsporným zádveřím s půvabným vítacím stupněm se otevírá několik navzájem propojených prostorů s jasně a přirozeně definovanými funkcemi: napravo sezení pod trojicí oken, která jsou z obou stran znásobena obdobně řešenými vitrínami, šikmo naproti pohled do údolí obytného prostoru s pracovním výklenkem, nalevo nejníže ležící jídelna. A uprostřed otevřené dřevěné schodiště. Stavba má krásné proporce uvnitř i zvenčí a také ušlechtilé detaily, charakteristické jemným až měkkým výrazem. Jsou dokladem o Engelmannově zasněné básnické bytosti i o jeho tvůrčích schopnostech.“

Zachráněná stavba

V domě se nepřetržitě bydlí, ani po roce 1948 nebyl konfiskován, neprovokoval nadměrnými metry a zůstal v péči rodiny. Podíl na jeho záchraně měl také architekt Zdeněk Hynek, manžel vnučky původního majitele Šárky Huser Hynkové. Vila byla roku 1991 vyhlášena za kulturní památku díky architektovi Vladimíru Šlapetovi a historiku umění Pavlu Zatloukalovi. Na jeho přímluvu ji o dvacet let později koupil historik umění a sběratel David Voda s manželkou. 
 
„Bydlení v domě není snadné, ale je vzrušující i dobrodružné. Přesvědčit se o tom mohli mí přátelé, kteří vilu získali v roce 2011 od vnučky Vladimíra Müllera zcela zachovalou, včetně nábytku a vybavení – ovšem s podmínkou, že tu musí zůstat vše, co patří k domu. Akceptovali funkční rozdělení místností i základní rozmístění nábytku, používají i původní nádobí, masivní porcelánové kusy. S ostatními hosty se přeme, která mísa je na polévku a jak vypadá omáčník. U některých předmětů denní potřeby netuší ani domácí, k čemu měly sloužit, ale těch je čím dál méně – praktický život časem prozradí jejich funkci,“ uvádí Veronika Opletalová z filozofické fakulty olomoucké univerzity. Dodává: „Vnitřní prostor domu určuje Raumplan, výškové odlišení jednotlivých místností, které jsou jen zřídka odděleny dveřmi. Člověk se neubrání dojmu, že je to hravý princip: co dva metry nějaký schodek, nehledě k tomu, že interiéru vévodí dřevěné schodiště, integrované do obytné části. A taky se neubráníte dojmu, že není úplně bezpečné pohybovat se v takovém prostoru potmě – tedy dokud s ním tělesně nesplynete.“

Malá Müllerova vila
Brzy poté, kdy vilu koupili, se manželé Vodovi pustili do její obnovy. Začali repasí špaletových oken a vstupních dveří. Na začátku roku 2016 pak oslovili architekta Michala Sborwitze, aby zbavili dům nánosů, které mu nesvědčily.
 
„Nejvíc na mě zapůsobil prostor haly, také mě zaujalo množství krásně provedeného vestavěného nábytku. I když interiér zůstane bez vystavených předmětů, tak to stačí. Nejsou potřeba například obrazy, ty tam spíš překážejí,“ uvádí architekt Sborwitz a dodává: „Dům je vlastně skromný, malá Müllerova vila v měšťanském provedení. A velké štěstí bylo, že tam rodina stále bydlela a dochovala všechny původní prvky. Architekt Hynek k domu přidal poměrně masivní dřevěnou pergolu, nad vchodem přibyla betonová stříška, u vstupních dveří zábradlí z trubek. Fasádu z břizolitu mu nezazlívám. Vilu poškodila povodeň v roce 1997 – na některých vitrínách je to stále trochu znát, hledáme i kvalitní náhradu za dekorační textilie.“
 
Vila má nyní novou fasádu, upraven byl vstup, na místě přistavěné garáže vznikl nový kamenný sokl podle Loosova vzoru. „Zahradu bylo třeba prosvětlit, v její zadní části je louka a jabloně, skrývá se tam starý altán. Chodníky byly betonové, ale původní placáky se na dvou místech zachovaly, takže jsme věděli, jaký kámen máme hledat. Našli jsme křemičitanový vápenec v Těrchové na Slovensku. Je nádherný. U plotu jsme chtěli kopie původních betonových sloupků s fazetami. Nebylo jednoduché domluvit s dodavatelem, aby si na to udělal formu, ale nakonec se docela povedl,“ vzpomíná architekt Sborwitz.

Hana Vinšová
Článek vyšel v časopisu Můj dům 12/2020

Postup při rekonstrukci domu
Nové rozvody plynu, elektroinstalace, kanalizačního a vodovodního potrubí byly umístěny do původních tras. Bezesparé keramické (bělninové) obklady a dlažby v koupelně byly restaurovány včetně zachovaného sanitárního vybavení. Poškozené kusy nahradily kopie nebo identické dobové výrobky.
 
V interiérech se obnovily vápenné omítky, instalovaly radiátory otopných tělech. Osvětlovací tělesa byla doplněna dle doložených vzorů. Restaurováním prošly také dřevěné schodiště, palubkové a parketové podlahy.
 
Před obnovou fasád byly odstraněny garáž, vstupní zábradlí a pergola na terase druhého patra. Pro dosažení autentického vzhledu se úprava fasády břízolitovou omítkou skryla bez zateplení pod novou jádrovou, škrábanou omítku se slídou. Složení nových vrstev o celkové tloušťce do 15 mm bylo určeno na základě analýz původní omítky. Průzkumy mimo jiné potvrdily použití shodných omítkových směsí na několika chráněných objektech moderní architektury v Olomouci. Očištěna a přespárován byl sokl z lomového kamene.
 
Dle návrhu architekta Michala Sborwitze je obnovena zahrada zahrnující odpočinkovou část, pěší komunikace a kamenné zídky. Nové oplocení je kopií původního stavu: betonové podezdívky a sloupky, výplně polí laťkovým plotem.

Paul Engelmann (1891-1967)
Architekt, filozof a básník Paul Engelmann strávil v Olomouci víc než polovinu života. Měl dva mladší sourozence, Petera a Anny, oba byli výtvarníci. Po absolvování reálky pokračoval ve studiích na vídeňské technice, v roce 1912 se stal se jedním z prvních žáků Adolfa Loose a poté jedním z jeho nejbližších spolupracovníků. Kromě toho se věnoval práci sekretáře u Karla Krause. Válku prožívá v Olomouci, byt rodičů proměnil v neformální intelektuální prostředí. Vedle Paulových sourozenců a dramatika Maxe Zweiga ho vytváří jeho bratranec hudebník Fritz Zweig, budoucí právník Heinrich Groag, filozof Friedrich Pater, publicista Franz Feigel, hudebník Egon Kornhauth. Na podzim roku 1916 je do olomoucké školy pro dělostřelecké důstojníky přeložen Ludwig Wittgenstein. Od Loose má doporučení Paula Engelmanna vyhledat a brzy se s ním spřátelí. Brzy poté Paul Engelmann navrhuje pro Ludwigovu sestru Helenu úpravu letoviska, o rok později adaptaci jejího bytu. Poté se na něj obrátila další z Ludwigových sester Margaret Wittgenstein-Stonborough, aby pro ni navrhl palác ve vídeňské Kundmanngasse. Do debat nad projektem se zapojují další sourozenci, kteří se nakonec shodnou na tom, že Ludwig umí vyjádřit záměry své sestry lépe než ona a společně ho žádají, aby se na stavbě podílel jako architekt. Koncept svého přítele radikalizoval a purizoval. Roku 1927 získal Paul Engelmann zakázku na projektu domu pro rodinu Vladimíra Müllera, proto požádal přítele Jacquese Groaga, aby převzal dozor nad stavbou.

Mezi další realizace Paula Engelmanna patří řadové domy ve Stanislawowě v tehdejší polské Haliči. Z více než stovky se jich nakonec podařilo v roce 1932 postavit šest, o tři roky později čtyři. V Ostravě byla roku 1932 dokončena vila pro Josefa Guttmanna, kterou na konci války poničilo bombardování, poté se několikrát přestavovala. Ve stejném roce vznikl v Olomouci dům Ellinor Goldmannové, první skutečně funkcionalistická stavba ve městě.

Roku 1934 Paul Engelmann odcestoval do Palestiny, jako jediný z rodiny tak přežil válku. Navrhoval interiéry a příležitostně se věnoval i projektům domů. Mezi jeho díla patřila například vila Yadlin v Haifě. Podobně jako v Evropě žil prakticky z ničeho, psal, přednášel, redigoval časopisy a připravoval antologii německé poezie.

Základní informace o objektu

 
 
 
 

Kategorie

Rekonstrukce

Dokončení

1928/2019

 
 
 
 
49.6006156
17.2601919
Müllerova vila v Olomouci

Müllerova vila v Olomouci
Černochova ulice
Olomouc

Komentáře ke článku

 
 
 
 

Registrace k zasílání newsletteru

Stavbaweb.cz informuje o novinkách v oboru architektury a stavebnictví, představuje zajímavé objekty, projekty a materiály. Prostřednictvím tohoto formuláře se můžete přihlásit k odebírání newsletteru, a dostávat tak pravidelné informace přímo do své e-mailové schránky.

*Povinné položky
Vaše registrační údaje nebudou poskytovány třetím stranám a budou chráněny. Svou registraci můžete kdykoliv zrušit zde nebo prostřednictvím odkazu v zápatí každého newsletteru.
 
 
Nové komentáře
 
© 2007–2022 Business Media One, s. r. o. Nádražní 762/32, 150 00 Praha 5, e-mail: stavbaweb@bmone.cz