November Talks: Nový život břicha Paříže

November Talks: Nový život břicha Paříže

(14. 11. 2019) 18. listopadu 2019

   
 
 
 
 

November Talks: Nový život břicha Paříže

Druhý večer cyklu přednášek November Talks na Fakultě architektury ČVUT bude v pondělí 18. listopadu patřit břichu Paříže. Les Halles, centrum Paříže, ne-li centrum Francie, v 19. století největší pařížská tržnice, dějiště románu Émila Zoly, od sedmdesátých let megalomanský projekt, který z cenného prostoru nadohled od Louvru a Centre Pompidou udělal největší dopravní uzel v Evropě s nepřehlednou změtí funkcí a parkem, kam se po setmění nechodí. O jeho poslední přestavbě bude přednášet francouzský architekt a urbanista Jean-Marc Fritz.

Jean-Marc Fritz je spoluzakladatelem studia Seura, které projektovalo a koordinovalo proměnu Les Halles v letech 2003–2018. Ve své tvorbě se věnuje především veřejnému městskému prostoru, v Paříži také navrhl téměř dvoukilometrový bulvár Richard-Lenoir nebo v Bordeaux esplanádu Chapeau Rouge. O projektu Les Halles vydal s partnery Davidem Manginem a Florence Bougnoux knihu Les Halles, villes intérieures, projet et études Seura 2003–2007. 

Příběh bývalé hlavní pařížské tržnice Halles de Paris (česky Pařížské haly) začíná ve středověku na okraji města. Její postupné rozšiřování, úpravy a nevyhovující hygienické podmínky vedly k zásadní přestavbě v 19. století. Tehdy bylo podle návrhu architekta Victora Baltarda postaveno dvanáct velkolepých pavilonů z kovu a skla, každý pro jiný druh zboží. O sto let později, začátkem 70. let byly postupně všechny pavilony zdemolovány, aby udělaly místo velkému urbanistickému záměru, který měl ambice vytvořit zde moderní městské centrum.

Jeho základem se stal dopravní uzel Châtelet – Les Halles, přestupní stanice pro pět linek metra, tři linky expresní příměstské železnice, téměř 30 autobusových linek, kudy se každý den přepraví v průměru 800 000 cestujících. V podzemí se sítí silnic a parkovišť, obchodním, kulturním a sportovním centrem Forum des Halles a na povrchu s parkem Jardin des Halles. Slavnostního otevření stanice se v roce 1979 zúčastnil pařížský starosta a pozdější prezident Jacques Chirac.

Megalomanský projekt ale nikdy nebyl považován za úspěšný. Rychle stárnul, z parku se stalo nebezpečné místo s narkomany a lupičskými gangy. Neúnosná situace vedla v roce 2003 pařížskou radnici k vyhlášení soutěže na celkovou obnovu čtvrti. Po otevřeném výběrovém řízení zadala čtyřem týmům, aby v březnu 2004 představily svá řešení. K realizaci byl dost překvapivě vybrán projekt studia Seura, který v soutěži porazil známější a zkušenější ateliéry AJN Jeana Nouvela, MVRDV Wyniho Maase a OMA Rema Koolhaasa. Tým Seura (Florence Bougnoux, Jean-Marc Fritz a David Mangin) byl pověřen návrhem a koordinací přestavby, včetně nového obchodního centra La Canopéee od Patricka Bergera a Jacquese Anziuttiho (2016).

Jak si outsider architektonické soutěže poradil se složitým místem, jeho historií a traumaty, jak dekódoval jeho struktury pod povrchem, aby je znovu zapojil do organismu města a vytvořil z Les Halles živý a bezpečný prostor ve městě? Přednáška Les Halles de Paris: Interior Cities se koná v pondělí 18. listopadu v 18.00 hodin v přednáškové síni 155 Gočár na Fakultě architektury ČVUT, Thákurova 9, Praha 6 Dejvice. Bude v anglickém jazyce, vstup je zdarma a bezbariérový.

Vystoupení Jean-Marc Fritze je druhou ze čtyř „listopadových promluv“, které na FA ČVUT již pátým rokem přivádějí zahraniční architekty, urbanisty a krajinářské architekty. V rámci přednáškového cyklu November Talks je od roku 2006 podporuje nadace Sto Foundation na školách architektury v Londýně, Paříži, Benátkách, Stuttgartu a Štýrském Hradci. V Praze mají letos podtitul Transformace: proměny hranic profesí v proměňujícím se světě.
Kateřina Rottová, FA ČVUT


18. 11. 2019 Jean-Marc Fritz
SEURA Architectes (FR)

Les Halles de Paris: Interior Cities
www.seura.fr


Související články:
November Talks: Ivana a Jan Bendovi  1.11.2019
November Talks 2019 na FA ČVUT  2.10.2019

Komentáře ke článku

 
 
 
 

Registrace k zasílání newsletteru

Stavbaweb.cz informuje o novinkách v oboru architektury a stavebnictví, představuje zajímavé objekty, projekty a materiály. Prostřednictvím tohoto formuláře se můžete přihlásit k odebírání denního newsletteru, a dostávat tak pravidelné informace přímo do své e-mailové schránky.

*Povinné položky
Vaše registrační údaje nebudou poskytovány třetím stranám a budou chráněny. Svou registraci můžete kdykoliv zrušit zde nebo prostřednictvím odkazu v zápatí každého newsletteru.
 
 
Nové komentáře

23. 6. 2020 18:22:06

Re: Univerzální plán?

Se zájmem jsem si přečetl ten Kouckého výtvor a musím přiznat, že v něm je spoustu lákavých tezí. Pes je, jako vždy, zakopán v detailech, resp. v míře obecnosti toho textu. Nelze upřít, že zevšeobecňováním principů tvorby města až na tyto "holé věty" došel Roman Koucký na dřeň naší profese, a také je pravda, že vše, co si o ní myslím já a co jsem vždy vykládal laikům jako základní principy utváření města v demokratických poměrech, se s jistou dávkou tolerance dá najít i v těch jeho obecných postulátech. Má to ale několik zásadních "háčků". 1. Koucký předpokládá, že pokud respektují městští hlavouni a úředníci hranici zastavěného území, uliční čáry oddělující veřejný prostor od soukromého, evoluční růst výšky zástavby podle okolí, napojitelnost staveb na dopravní a technickou infrastrukturu a dokáží rozeznat zděděné hodnoty kulturní, lidmi vytvořené i přírodní, neměli by klást nástavbám a přístavbám, modernizacím, rekonstrukcím ani novým stavbám lépe využívajícím zastavěné území žádné překážky ve formě funkční či prostorové regulace, a o fyzickém rozvoji města by tedy měli rozhodovat ti, kdo chtějí stavět a ti, kdo jim poskytují odborný servis ve formě projektů. Tvrdí, že v případě respektování těchto zásad by mohl být územní plán vlastně triviální, obsahující právě jen výše uvedené základní regulativy, a uvnitř ploch pro výstavbu v síti veřejných prostorů a infrastruktury by měli mít stavebníci a investoři svobodný prostor pro naplňování funkcemi, a architekti svobodné pole pro ztvárnění staveb. Nepřímo tím říká, že ti, kdo město řídí, se do těch "vnitřků" mimo veřejných prostorů a koridorů technické a dopravní infrastruktury při respektování těch pěti regulativů nemají plést a mají nechat prostor kreativitě těch, kdo vnášejí do města změny, energii, peníze, nové činnosti a účely. To by bylo hezké, kdyby jak konšelé a jejich úředníci, tak investoři a stavebníci byli natolik vzdělaní a osvícení, že by při své práci brali ohled na ostatní soukromé a veřejné zájmy jako samozřejmost. Tedy respektovali obecně závazné předpisy pro hygienu prostředí, ochranu památek, přírody a krajiny, zájmy požární ochrany, ale i sousedů jaksi sami od sebe a nikdo je k tomu nemusel nutit. Řekněme si upřímně, že taková etika a morálka nefunguje u nás u žádné ze jmenovaných skupin účastníků přeměn měst a obcí. Mnozí lidé si navíc představují demokracii tak, že mohou "kecat do všeho", co se ve městě či obci šustne, a že jejich hlas je stejně důležitý, ne-li důležitější, než hlasy "držitelů moci", "držitelů měšců" a "držitelů odborných kompetencí a znalostí". Aby začala fungovat Kouckého vize, muselo by dojít ke změně této formy demokracie k nějakému přiblížení se k "osvícenému feudalismu" britského či švédského typu, tedy konstituční monarchie, a občané by museli respektovat autority a řád, ne jako u nás "Milion chvilek pro(ti) demokracii". 2. Už ve středověku lokátoři a další předchůdci urbanistů a územních plánovačů respektovali některé zásady, které Kauckého regulativy překračují tím, že se týkali a týkají specifických funkcí v území. Tak se např. umisťovaly provozy jirchářů a dalších životní prostředí ohrožujících provozů mimo obytnou zástavbu a po proudu vodotečí, aby neznečišťovaly vodu používanou jako užitkovou např. na praní a úklid domácností, obchodů, veřejných prostranství, byla stanovována dominantní místa pro výstavbu kostelů, zámků, hradů, radnic a parků, která nesměla být zastavěna něčím jiným, později byly vytvářeny specifické výrobní zóny, napojitelné vlečkou na železniční síť atd. Spoléhat jen na zdravý rozum investorů, architektů a inženýrů při lokacích některých funkcí je pro mne až příliš odvážná myšlenka - mnozí jsou duše prodejné, asociální, a etika povolání je pro některé jen omezující haraburdí. 3. V demokratických poměrech lze územní plán města či obce utvářet jako dočasnou dohodu o funkčním a prostorovém uspořádání správního území řešené obce mezi samosprávou a občany, kde architekt poskytuje jen odborný servis, jak tu dohodu graficky i textově vyjádřit. Přitom u odborné i laické veřejnosti lze požadovat, aby se vyjádřily a) které stávající stavební fondy fungují dobře, postačí jejich údržba, modernizace, nástavby či přístavby a není třeba je bourat, b) které zákonem chráněné památky nebo sice nechráněné, ale výrazně přispívající k identitě města, obce, místa, je žádoucí zachovat a chránit, c) které stavby a plochy neslouží dobře svému původnímu ani jinému účelu a je třeba jim dát novou náplň nebo je zbourat a nahradit novými objekty, d) které funkce nebo stavby naopak ve městě či obci chybějí a je žádoucí je doplnit výstavbou nových objektů, e) jak je třeba upravit stávající nebo doplnit novou technickou a dopravní infrastrukturu a jak se o její financování podělí veřejné a soukromé finance. Obávám se, že v Kouckého postulátech není pro takový dialog s dotčenými správními orgány, se samosprávou, s občanskou komunitou obce místo, že je to pojímáno více "elitářsky", jako že "do toho nemůže mluvit každý, kdo má do zadku díru". Přitom oddělit v hlasech veřejnosti "zrno od plev" je na odvaze a odpovědnosti orgánů veřejné správy, a takovému dialogu se nelze vyhnout, nemají-li být rozhodnutí o změnách v území neustále zpochybňována a napadána v opravných prostředcích. Shrnuto: na naše podmínky a naši občanskou i odbornou i morální vyspělost je ten Kouckého názor zatím moc radikální a nerealistický, také politicky patrně neprůchodný, i když by vlastně ideálně plnil ono politické zadání pro nový stavební zákon - zjednodušit proces přípravy staveb - od územního plánování až po realizaci staveb. Vždy jsem obdivoval, jak malý stavební výkres byl ještě za Rakouska - Uherska potřeba vytvořit jako projekt třeba činžovního domu pro povolení stavebního úřadu. Dnes jsou sice stavby mnohem složitější co do technického vybavení, ale i to bylo dřív odpovědností projektanta a stavitele vůči investorovi, ne vůči stavebnímu úřadu. Ten, kdo platil, taky kontroloval, zda dostává odpovídající kvalitu, a stát se do toho nepletl víc, než musel kvůli místu, evidenci a budoucímu zdanění nemovitosti. Na tom nic nemění ani informační technologie do územního plánování či projektování staveb. Jenže dnes právě přebujelý právní řád a byrokratický balast převzaly mnohé povinnosti regulace a kontroly, kterou si dříve obstarali erudovaní investoři a projektanti sami, a živí to takovou spoustu lidí, že ústup od toho bude spojen s tuhým odporem úřednictva. Něco na tom Kouckém ale je, rozhodně čeří vodu k inspirativnímu uvažování, zda územní plány v současném pojetí plní opravdu to, co slibuje zákon, nebo jestli je na čase si přiznat, že "život a rozvoj měst jde jinými cestami" a územní plánování ho jen trapně dohání desítkami změn plánů, vyvolaných novými záměry, které ten život délkou trvání zpracování, projednání a schválení jen zdržují, jako je tomu v Praze.

 
© 2007–2020 Business Media One, s. r. o. Nádražní 762/32, 150 00 Praha 5, e-mail: stavbaweb@bmone.cz