Obnova Rothmayerovy vily

Dům, který si postavil architekt Otto Rothmayer, je ve výrazu  jednoduchý – k hladce omítnutému kvádru obytných místností je ze severní strany připojen válec ukrývající točité schodiště. Rekonstrukce zahrnovala také obnovu zahrady, kterou proslavily fotografie Josefa Sudka.

Architekt Rothmayer byl dlouholetým spolupracovníkem Josipa Plečnika a stavba jeho vlastního domu byla ovlivněna tvorbou tohoto autora. Vila svým jednoduchým tvarem odkazuje k funkcionalistické architektuře, plochá střecha s terasou tento dojem ještě posiluje. Otto Rothmayer si jako vyučený truhlář nábytek i okna navrhoval sám, jeho dílem byl i projekt zahrady. Střídmost poměrně skromné, ale výjimečné stavby dodnes vystihuje osobnost tohoto architekta.

Hovoříme s architektem Jiřím Novákem, autorem rekonstrukce:

Dům je svým konceptem i charakterem ojedinělý. Je poměrně asketický, přitom krásný a osobitý. Co je na něm podle vás nejvíce cenné?
Jeho řešení je velice jednoduché – centrální schodiště ve věži navazuje na obytné místnosti i na zázemí v suterénu, kde byly prádelna, sklad paliva a kromě toho místnost s velkými kachlovými kamny. V ní se Otto Rothmayer setkával se svými žáky a přáteli. Kachlová kamna byla také v ostatních obytných místnostech. Ve zvýšeném přízemí se nacházela obytná kuchyň a pokoj, další dva pokoje jsou o patro výš, místnost u střešní terasy původně sloužila jako úschovna květin na zimu.

Vřetenová konstrukce schodiště připomíná slavné schodiště na Hradě, ale asi není stejná…
Desky jednotlivých stupňů z umělého kamene jsou upnuty na zděné vřeteno. Z umělého kamene jsou na schodišti také parapety oken. Myslím, že stupně byly dosazované v průběhu zdění, ale do vnitřní konstrukce jsme při rekonstrukci nezasahovali.

V tomto domě zaujmou poměrně masivní dřevěné prvky, také jejich zpracování je neobvyklé…
Architekt Rothmayer byl původně vyučený truhlář a toto řemeslo ovládal dokonale.  Nábytek si navrhoval sám, používal převážně jednoduché obdélníkové pravoúhlé profily. Také řešení špaletových oken včetně členění a kování je podle jeho návrhu. Uměl si vybrat kvalitní dřevo a ctil zásadu, že materiál má mít větší objem, aby nepůsobil lacině. Dřevo se často zbrousilo ocelovým kartáčem, takže vystoupila léta a bylo napuštěno voskem.

Byl dům před rekonstrukcí poškozený například vlhkostí?
Ano, zvláště v suterénech. V době stavby ještě nebyly kvalitní vodotěsné izolace, často jen asfaltem napuštěné lepenky. Proto byla kolem celého domu drenáž, která se ale časem zanesla. Například v místnosti prádelny byl jen betonový potěr, ve své pracovně měl litou xylolitovou podlahu z pilin a ze sádry, která byla vlivem vlhkosti značně poškozena. Okna suterénu byla zaústěna do anglických dvorků. Jejich betonové stěny byly kotvené do obvodových stěn a též se nacházely vlivem vlhkosti ve špatném stavu.

Podlahy suterénu jsme opatřili novými vodotěsnými izolacemi, které navazují na injektážemi provedenou izolaci svislých stěn. Zvenku se terén odkopal až na úroveň lehce pod podlahou, nově se provedla drenáž, která je svedená do kanalizace. Staré podlahy v suterénu se rozebraly a provedly se nové betonové s tepelnou izolací. Obnovil se xylolitový povrch.

A co terasa na ploché střeše?
Také na této střeše zatékalo. Původní betonové dlaždice jsme nahradili stejnými, ale přidali jsme pod ně vodotěsnou a tepelnou izolaci. Celé souvrství je nové izolace (prosím přiložit detail řešení). Konečné řešení jsme ještě na stavbě upřesňovali s dodavatelem.

Interiéry působí autenticky, skoro jako by se na ně nemuselo sáhnout. To je jistě jen iluze – můžete popsat, jaké práce tu byly nejdůležitější?
Rozebrala se všechna kamna, která se pak v dílně restaurovala. Původně jsem předpokládal, že zůstanou provozuschopná. Narazili jsme ale na nové evropské normy komínů, které nepovolují zaústit několik kamen do tak úzkého kouřovodu blízko sebe a kouřovod je tedy zabetonovaný. Pokud by se podařilo komíny obnovit, mohla by kamna alespoň občas sloužit. Dnes se v domě topí plynem, v místnostech jsou nové radiátory. Na střeše ale zůstal původní komín s atypickou keramickou hlavicí.

Dřevěné prvky byly většinou v pořádku, stačilo je očistit a napustit voskem. Dokonce ani špaletová okna nevyžadovala větší opravy. Chtěli jsme je zachovat v původním stavu, i když jimi trochu fouká a zatéká. Po konzultacích s památkáři jsme do rámů doplňovali těsnění. Jedno okno v 2. NP je zcela nové, protože bylo v průběhu let zazděno. Vyráběla se tedy replika, ale použité dřevo není kvalitní, rám se prohnul a zatéká přes ně do místnosti. Pravděpodobně nepoužili vyschlé dřevo. Myslím, že architekt Rothmayer uměl vybrat prvotřídní kvalitu. V té době to možná nebyl tak velký problém jako dnes, kdy už často nevybíráme prkna podle toho, zda byla řezána od kraje nebo uprostřed stromu. Ale je v tom velký rozdíl, jak potom dřevo pracuje…



Zahradu u této vily proslavily fotografie od Josefa Sudka. Vrátit ji do původního stavu ale asi bylo téměř nemožné, stromy a keře stárnou, naopak jistě přibyly rostliny, které sem nepatří. Přesto se vám to povedlo, dá se říci, že jste zahradě vrátili jejího ducha. Spolupracovali jste s odborníky?
Koncepci jsme zpracovali s architektem Krausem, ale během realizace jsme návrh ještě měnili. Postup jsme konzultovali také s architektem Petrem Krajčim z oddělení architektury NTM, který dobře zná historii domu a s dodavatelskou firmou. Původní plánky k zahradě jsme nenašli, takže jsme se řídili podle starých Sudkových fotografií. V Rothmayerově konceptu byl centrem zahrady zelený palouk, ale okolní stromy a keře vyrostly natolik, že se jeho plocha hodně zmenšila. Museli jsme je tedy prořezat, zvláště některé tisy.

Zahrada časem zpustla, velká část zeleně tu přibyla náletem. Některé stromy, které známe s fotografií Josefa Sudka, naopak zmizely – například vrba u kašny. Na stejné místo jsme zasadili odnož stejné vrby, která zůstala na jiném místě v zahradě. Museli jsme zcela obnovit bukový živý plot, který byl již tak přerostlý, že se nedal zachránit. Jeho údržba je totiž jiná než například u habru, při jeho stříhání se musí postupovat opatrně, jinak už neobrazí. Zároveň s buky jsme ale museli obnovit i poničené oplocení. Vysadili jsme tedy nové buky.

Bazén jsme znovu vystěrkovali, aby netekl, a znovu se do něj přivedla voda. Treláže na vinnou révu jsou nové, ale rostliny zůstaly původní. Původní konstrukce byla z armovaných betonových tenkých hranolů, které se rozpadly, takže jsme je nahradili novými. Do ocelových ok jsme provlekly původní vodorovné ocelové tyče z armovací oceli. Armovací ocel jako prvek Otto Rothmayer miloval.
Hana Vinšová

Tvorba Otto Rothmayera
Po vyučení truhlářskému řemeslu Otto Rothmayer spojil svůj život a tvorbu s osobností Josipa Plečnika. Nejprve u něj studoval na Uměleckoprůmyslové škole, pak jako asistent a provádějící architekt přispěl k uskutečnění jeho projektů na Pražském hradu, kde zanechal i významnou část vlastní tvorby. Později se stal profesorem na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, svou pozici však vlivem politických změn po roce 1948 ztratil. Ze svého osobního i uměleckého přesvědčení nebyl ochoten slevovat či přistupovat ke kompromisům a jeho práce upadla v nemilost.

Souběžně s prací na Hradě Otto Rothmayer spolupracoval také na Plečnikově vinohradském kostele. Kromě toho postavil tři rodinné domy: pro sochařku Hanu Wichterlovou u Prostějova, pro Otakara Hatleho v Káraném a vlastní dům. Na jeho budování a zařizování se podílela jeho manželka Božena, textilní výtvarnice, restaurátorka a pedagožka. Do střešovické vily za ním přicházeli přátelé, například Josef Sudek, Hana Wichterlová a její manžel Bedřich Stefan a sklář René Roubíček. Při stavbě rodinných domů Rothmayer dbal na praktické uspořádání interiérů, které se snažil přizpůsobit individuálním potřebám objednavatelů. Jeho stavby se vyznačují přísnou stavební logikou, jež vychází z co nejvyšší funkčnosti. Dokazují to i jím pronesená slova: „Architekt nemá překvapovat a vzrušovat kolemjdoucí, ale daleko spíš zaručit intimní pohodu těm, kteří žijí uvnitř.“

Stejně jako interiéry, i exteriéry Rothmayer oprošťuje od dekorativních prvků, nebo nanejvýš používá jednoduché geometrické vzory. Estetické působení zakládá na výběru materiálů a na řemeslném zpracování. Společnou vlastností Rothmayerových domů je také jejich vztah k přírodě – zahrady byly navrženy tak, aby pobyt venku byl přirozený a příjemný.

Vila ve Střešovicích
Rothmayerova vila byla dokončena v roce 1929. Má dvě obytná podlaží, pod nimiž je sklepní prostor, částečně zapuštěný do terénu. Přízemí i první patro rozděluje střední chodba a prostor s toaletou, spíží (v prvním patře s koupelnou) na dvě stejně velké místnosti. Kuchyň v přízemí stejně jako ostatní místnosti Rothmayer vybavil nábytkem podle vlastního návrhu. Zachovala se původní kuchyňská linka z masivního dřeva, podokenní úložná lavice, která svým opěrákem navazuje na okenice a parapet a jednoduchá komoda, nad níž je umístěn funkcionalisticky vyhlížející větrák. Na opačné straně chodby je pokoj, kde se zachovalo dřevěné obložení stěny a podokenní skříňky s kovovými tyčkami, na kterých jsou uchyceny petlice k zavírání. Tento typ kování pak Rothmayer znovu využil u skříní v Klárově vile Na Opyši. Z nábytku dvou ložnic zůstaly dřevěné postele, šatní skříň s otevřenými policemi, stolek s židlí a v obou místnostech skříňky, zapracované tak jako v kuchyni do dřevěného okenního ostění. Dodnes lze v domě nalézt původní dřevěné obložení dveří a oken, rozčleněných do malých tabulek.
Točité schodiště ve válcovité věži začíná v technickém suterénu a ústí do malé místnosti na střeše, která umožňuje přístup na terasu. Jeho stupně z bílého umělého kamene nejsou propojeny, opírají se o středový kruhový pilíř a stěnu válce. Tento motiv Rothmayer zopakoval o 12 let později na schodišti u Tereziánského křídla na Pražském hradě.

Rekonstrukce vily probíhala v letech 2010–2014, v loňském roce požádala GHMP Magistrát hlavního města Prahy o souhlas k převodu domu do správy Muzea hlavního města Prahy, které už řadu let provozuje Müllerovu vilu ve stejné lokalitě. Protože se GHMP na architektonické památky nespecializuje –  s výjimkou Bílkovy vily na Praze 6 a jeho domu v Chýnově, které jsou svého druhu gesamtkunstwerkem – považovala galerie za logické připojit Rothmayerovu vilu k dílu Adolfa Loose s tím, že společně vytvoří programový celek, který vzájemným dialogem upoutá diváckou pozornost.

Muzeum hlavního města Prahy tu připravuje expozici „Otto Rothmayer – Josip Plečnik; žák a jeho učitel“, která by měla ozřejmit jejich význam a míru spolupráce při přestavbě Pražského hradu. Expozice se bude věnovat i dalším realizacím obou architektů a životu rodiny Rothmayerovy. V domě i na zahradě se budou pořádat přednášky, hudební vystoupení a společenské akce.

Související články:
Rothmayerova vila bude po opravě přístupná veřejnosti 13.8.2012