Ocelový půvab Eiffelovky si získával srdce Pařížanů postupně

Ocelový půvab Eiffelovky si získával srdce Pařížanů postupně

(ČTK) - Zpočátku se Pařížanům protivila, nazývali ji ošklivým monstrem a pořádali akce za její odstranění. Ale po 125 letech, které v pondělí uplynuly od inaugurace Eiffelovy věže, tu tato jedinečná ocelová konstrukce stojí stále jako ikona Paříže a Francie vůbec.Věž patří k nejnavštěvovanějším památkám světa, ročně si ji prohlédne přibližně sedm milionů turistů. A je také patrně nejvíce napodobovanou památkou, po světě existuje bezpočet jejích replik, více či méně známých. Řadí se k nim i pražská Petřínská rozhledna. Eiffelovka je zkrátka "in."

Na svou dobu grandiózní dílo se zrodilo v hlavě architekta Gustava Eiffela (který je i autorem newyorské Sochy svobody) na počest 100. výročí Velké francouzské revoluce a Světové výstavy v roce 1889. Zvnějšku připomínající tvarem písmeno A, vyrostlo na Martových polích na levém břehu řeky Seiny a představovalo radikální rozchod s nízkými stavbami z kamene a cihel, do té doby pro Paříž charakteristickými.

Možná i proto Pařížany mřížovitá konstrukce nejdřív pohoršovala. Proti "neužitečné a monstrózní věži" dštili například v deníku Le Temps, kde Eiffela označili za "nějakého konstruktéra strojů," který chce "nenapravitelně zohyzdit a zneuctít" Paříž.

Eiffel, osvědčený stavitel mostů, naopak tvrdil, že oblouky v nejnižší části věže vtisknou konstrukci "dojem síly a krásy" a že průhledy mezi jednotlivými konstrukčními prvky zaručí, že bude působit neuvěřitelnou lehkostí. A tak se také stalo.

S montáží kovové konstrukce založené na čtyřech mohutných základových blocích se začalo 1. července 1887. O gigantičnosti díla svědčí čísla - ještě před zahájením stavby musela padesátka inženýrů a kresličů vypracovat 5300 konstrukčních výkresů, podle nichž pak více než stovka dělníků připravila v dílnách asi 18.000 prefabrikovaných dílů.

Pouhé vztyčení spodních částí věže do výše 57 metrů si vyžádalo šest měsíců usilovné práce. Francouzská vlajka zavlála díky úsilí 250 dělníků na vrcholu stavby ve 312 metrech 31. března 1889. Do té doby museli dělníci usadit celkem 7300 tun kovových nosníků, k jejichž spojení použili dva a půl milionu nýtů a dalších 18.038 kovových součástí.

Primát nejvyšší stavby světa si věž udržela až do roku 1929, kdy v New Yorku vyrostl mrakodrap Chrysler Building. Roku 1909 měla být zbourána z důvodu prošlé koncese. Počátkem 20. století se ale začala objevovat na obrazech a začali ji oslavovat i básníci. Gillaume Apollinaire ji nazval pastýřkou mraků.

Mezitím získala svůj význam jako meteorologická stanice, proto zůstala zachována. Později se stala také centrem letového provozu a rozhlasového a televizního vysílání. V začátcích na ni byly umisťovány i reklamy, například firem Figaro či Citroën.

Věž má celkem tři plošiny, první je ve výšce 57 metrů (345 schodů), druhá ve výšce 115 metrů (359 schodů) a třetí ve výšce 274 metrů, dostupná jen výtahem. Třemi nohami věže jezdí lanovky do prvního a druhého patra, ve čtvrté noze jsou schodiště pro pěší. Z druhého patra pak vedou výtahy do třetího patra (výtahy zde byly postaveny v roce 1899, tedy deset let po otevření věže).

Při optimální viditelnosti lze z vrcholu dohlédnout až do vzdálenosti 67 kilometrů. A celková výška i s anténou na vrcholu činí celkem 324 metrů. Dnes na věži pracuje více než 500 lidí.

Návštěvníci se mohou občerstvit ve dvou zdejších restauracích - v luxusnější Jules Verne vedené slavným šéfkuchařem Alainem Ducassem a v Altitude 95 pro "obyčejné" turisty.

Věhlas Eiffelovky z ní činí i cíl potenciálních teroristů a též sebevrahů. Každoročně se podaří v průměru jednomu člověku přes veškeré úsilí ochranky překonat zábradlí a různé zábrany, což není vůbec snadné, a ukončit svůj život.

Věž přitahuje i dobrodruhy. V roce 1912 z prvního patra skočil rakouský krejčí Franz Reichel, který chtěl vyzkoušet "padákový" kabát vlastní konstrukce. Údajně zemřel strachem ještě před dopadem na zem. Jindy podobné kousky skončily úspěšně - například v květnu 2006 skočil z třetího patra s padákem Belgičan Johan Vervoort.