Fotogalerie ke článku (5)
Celá fotogalerie (5)Zrcadlení jako hlavní motiv nového památníku v Liberci.
Adresa: park při ulici Jablonecké, Liberec 1
Investor: Statutární město Liberec
Autor: Petr Janda, Jakub Našinec, Aleš Kubalík, Josef Kocián / SPORADICAL, s. r. o.
Dodavatelé: Sipral, a. s. (generální dodavatel), ISOSKLO, s. r. o. (sklo), JOFO, s. r. o. (nápisy), Aktivní stavby, s. r. o. (3 lavice)
Termíny: projekt 2003, realizace: 2006
Plocha parkových úprav: 5 080 m²
Náklady: 1,2 mil. Kč (památník), 4,6 mil. Kč (park)
Autor fotografií: Ester Havlová
Památník svým řešením reflektuje rakovinný charakter komunismu, jenž během 40 let svého trvání prorostl celou naší společností. Hlavním motivem je zrcadlení. Rozhodování, kdo je obětí a kdo tyranem, je přeneseno na každého, kdo k němu přijde. Každý je nucen pohlédnout sám sobě do očí. V apelování na osobní zodpovědnost tkví přesah idey památníku do současnosti a budoucnosti. Snaží se překročit hranici pomníkové tvorby, v níž se autoři většinou věnují výhradně upomínání na již uzavřené události a konzervují je skrze popisné, symbolické či metaforické ztvárnění do nějaké umělecké formy. V našem pojetí nejde o to vytvořit intimní místo pro kontemplaci nad uzavřenou minulostí, ale o konfrontaci kolemjdoucích s tématem vzniku totalitárních praktik ve společnosti. Památník je pokusem o redefinici svého typologického druhu. Není patetickým politickým gestem, má ambice být živým průsečíkem umění ve veřejném prostoru s architekturou parku.
Objekt o rozměrech 3,2 x 4,5 x 0,7 m je tvořen dvěma zrcadlovými tabulemi pokoveného skla o tloušťce 18 mm (každá o hmotnosti cca 800 kg) vsazenými do ocelového rámu. V jeho patě je do dlažby zapuštěn zrcadlově převrácený nerezový nápis čitelný v odrazu: „sám v sobě hledej, zda svobodu bráníš, ctíš nebo omezuješ“. Památník je umístěn v těžišti parku na křižovatce chodníků a kompozičně doplněn třemi 10 m dlouhými parkovými lavicemi z lepeného dřeva. Je koncipován tak, aby člověk procházející parkem postupně vstoupil do odrazu—obrazu parku. Sám o sobě je památník „prázdný“, pro každého osobně se aktivuje až jeho přítomností. Nepřímé nasvícení korun okolních stromů udržuje i za tmy éterický charakter památníku, jehož nehmotný vzhled záměrně kontrastuje s masivními monumenty minulosti.
Výtvarné řešení památníku navazuje na soutěžní návrh Památníku obětem totality na pražském Újezdě (Petr Janda, Aleš Kubalík), který získal 3. místo v soutěži v roce 2000. Pro soutěžní návrh do Liberce v roce 2003, byla původní idea přepracována a přizpůsobena sevřené situaci části zámeckého parku při Guttenbergově ulici. V následujících letech, po změně rozložení sil politické reprezentace na liberecké radnici, se ukázalo umístění v parku určeném soutěží jako nerealizovatelné. Iniciativou autorů a části liberecké radnice bylo v letech 2003-2006 nalezeno místo pro umístění památníku v parku při Jablonecké ulici. Zde, ve svém definitivním umístění, vyniká jeho nehmotný charakter — prolínání reflexe a průhlednosti, které kontaktuje návštěvníky parku s jeho ideou i vzájemně v pohledu skrz něj.
Památník jako apel k přítomnosti
Památník obvykle připomíná minulost a někdy i tak, že ji zobrazením navrací do přítomnosti. Je to přesmyknutí v čase, které popírá to, co je na něm nejnápadnějšího, to jest právě jeho uplývání. Každá historická kontinuita je popřením času jakožto uplývajícího, zapomínajícího, je popřením nenávratného pádu kdysi přítomných událostí do minulosti. Každý památník je proto svým způsobem i připomínáním paměti: stojí v čase, protože má někde své místo, na kterém trvá, a proto je stále přítomný, ale tak, že aktualitu přítomnosti stále propojuje s minulostí — s minulou přítomností.
Památník ateliéru Sporadical je čas zasazený do prostoru, a nikoli jen „kovu trvalejší“ znak. A i v jiných ohledech se liší od běžného způsobu připomínání. Na první pohled (pokud necháme stranou slova, která ho pro diváka nějak označují) nemá dokonce s časem nic společného, pouze zdvojuje prostor a vytváří v něm smyčku, záhyb. Mnohem důležitější je však pohled druhý: pohled toho, kdo se nedívá zdálky a zvenčí, nýbrž do tohoto záhybu vstoupí a spatří v něm sám sebe. Památník ho ostatně k něčemu takovému výslovně vyzývá a touto výzvou dává jasně na vědomí, že nejde jen o samoúčelnou hru s odrážením prostoru v prostoru. Že jde o setkání. Jenže s čím vlastně?
Jsi tady, ale současně také tam. Tam je ale tady. Není to tak, že prostorový paradox se náhle proměnil v připomenutí času? Minulost není minulá, nýbrž je přítomná — pokud nezapomínáme, to jest pokud vzpomínky nepotlačujeme. Avšak tady a teď jsem já — a nikdo jiný, právě já. Divák, který se ocitl v tomto záhybu, není jen v „jiném“ prostoru, ale především je v jiném čase; není totiž jen v čase neosobním, v plynutí času vůbec, nýbrž je současně i v čase zcela privátním, osobním. A dívá se na sebe jako na někoho jiného, protože si sám sebe připomíná: sám v sobě hledej. Nikoli tenkrát, nýbrž teď; snad tam, ale hlavně tady.
Památník ateliéru Sporadical je pozoruhodné dílo, brilantní ukázka toho, jak složitých účinků lze dosáhnout velmi jednoduchými prostředky. Jeho Památník, který se neobrací ke všem, nýbrž k jednomu každému, je krystal času a krystal paměti. Připomíná, ale jinak než jednoduchou evokací minulých událostí. Připomíná mnohem více a mnohem důležitější věci: to, že čas (ani osobní, ani historický) není samozřejmá kontinuita, ale neustálá aktualizace všeho minulého v přítomnosti. Čas (osobní stejně jako historický) je především paměť, jenže ta není nic mechanického — o paměti je možné mluvit pouze tehdy, pokud je zde někdo, kdo si pamatuje. Proto je apel libereckého artefaktu mnohem intenzivnější, než se může zdát: vyzývá nejen k meditaci nad vlastním životem, ale připomíná, že paměť je výkon, nikoli fyzikální proces, tedy že minulost nikdy není totéž, co archiv. Archiv má smysl jen proto toho, kdo si pamatuje, a ví, co chce najít. S lidskou pamětí je to jinak: člověk, který žije historicky, ví, že je možné paměť stejně dobře vymazat jako uchovat — vlastní stejně dobře jako historickou. Bez vzpomínky není ani obětí, ani viníků, jsou jen události popsané v učebnici, ale v té nikdy není všechno: nejsou v ní například bezejmenní. Památník se obrací k jednomu každému právě proto: každý z nás chová v paměti ty, kdo jsou pro velké dějiny beze jména; i kdyby se jejich osobní data nalézala v archivech, bez těch, kdo je osobně znali, by je v nich nikdo nehledal. Jeho monumentalita spočívá výhradně v jeho nenápadnosti. Ale tím spíše připomíná. Cokoli, co je zaznamenáno v dějinách, má vždy už ráz oficiálního dokumentu, je to cosi neosobního, ať jakkoli se historik snaží vnést do svého díla osobní perspektivu. Apel na osobní dějiny vždy tuto dokumentárnost popírá, odhaluje dějiny jiné, dějiny osobního vztahu k historii. A proto se tento památník obrací k jednomu každému ještě i z jiného, mnohem vážnějšího důvodu.
Protože dějiny jsou svým způsobem soud. Nikoli proto, že by bylo možné rozhodovat o tom, zda ta či ona historická událost byla správná či nesprávná, zda násilí bylo oprávněné či nikoli, ale proto, že se člověk prostřednictvím dějin může vztahovat sám k sobě, jinak řečeno, že se teprve v dějinách nalézá a shledává sám se sebou. A v tomto setkáváni se sebou v dějinách se pak vytváří další, mnohem významnější záhyb: osobní a privátní čas se proplétá s časem obecným, časem všech: pokud si pamatuji, je moje paměť výzvou všem těm, kdo si nepamatují anebo pamatovat nechtějí. V tomto smyslu pak památník ateliéru Sporadical připomíná nejen minulost, ale především současnost: pamatovat si znamená veřejně projevovat svou odpovědnost za minulost. Jenže jediný způsob, jak se k této odpovědnosti hlásit, je ten, že se jeden každý vztahuje k minulosti vlastní, zcela osobní. Není možné nepamatovat si, a tvrdit, že víme, jak to bylo. Není možné nehlásit se k vlastní minulosti a vyslovovat se k té obecné. Není možné být sám sebou, a nehlásit se k tomu, čím jsme byli. I proto je minulost stále přítomná. Jen si to ne vždy dostatečně důrazně připomínáme.
Památník je téměř past. Mírná prostorová dezorientace probouzí zvědavost; náhodný chodec se promění v diváka, který zkoumá zvláštní efekt, a současně se pokouší odhalit souvislost mezi určením tohoto artefaktu jako památníku a jeho fungováním. Snad porozumí, když spatří sebe sama, ale to se již ocitl v záhybu prostoru a času, a vlastně i mimo čas: okamžik, ve kterém všechno pochopí, je totiž také smyčka, zdvojení — projekce odtud tam, z osobního času do historického a z historického zpátky do osobního. Původní zájem, v němž však byla spíše zvědavost než zaujetí, zmizel a vystřídalo ho zneklidnění. Památník nepřipomíná, nýbrž vyzývá — a intenzita jeho působení spočívá právě v tom, že neoslovuje všechny, nýbrž jednoho každého.
Když nic jiného, pak alespoň na tento okamžik se už asi zapomenout nedá.
Na okraj zrkadla v libereckom parku
Novinári, teológ, historici a kritici architektúry i filozof už privítali toto dielo kladne, niektorí s nadšením. V krajine, kde na obete komunizmu dnes verejnosť viac zabúda, než pamätá (kým v súkromí tu sám seba za obeť bývalého režimu dnes považuje temer každý (včítane bývalých komunistických elít a agentov štátnej bezpečnosti)), v zemi toľkých zanedbaných mestských parkov, v čase, kedy z Čiech temer zmizol klasický aj moderný pomník, pamätník, kostol a kde pritom väčšine súčasných objektov vo verejnom priestore chýba akýkoľvek umelecký zmysel, sa až nekritickému prijatiu tohto diela nemožno zrejme čudovať. Napokon, prečo ušľachtilú parkovú úpravu so zrkadliacim objektom neprivítať, keď libereckej radnici toľko trvalo, kým sa k realizácii vôbec podujala a podľa názoru renomovaných výsledok zjavne prevyšuje súčasné komemoratívne diela v Čechách? Načo komunálnych politikov znepokojovať kritikou diela, ktoré na odporúčanie odbornej komisie nechali postaviť, keď aj bez kritiky sa nemajú ani k starostlivosti o svoju krajinu a pamiatky, nie to o pestovanie súčasného výtvarného umenia a architektúry? A napokon, prečo znechucovať autorov diela, ktorí tu, ako jedni z mála, ešte dbajú o verejný priestor a bojujú s veternými mlynmi? Pri stretnutí s ich spôsobmi tvorby pamätníka ako zrkadlenia mestského parku si však kladiem aj kacírske otázky.
Na slobodu sa tu mám pýtať počas stretnutia s odrazom mestskej zelene, s jej najvernejším a najaktuálnejším možným obrazomâ?¦? Pamätníkom obetiam komunizmu je tu iba samotná udalosť tohto môjho pýtania sa? Ako tu udalosť tohto pýtania sa vyvoláva rozpamätávanie sa (na obete komunizmu či čokoľvek iné)? Iba pohľadom do mierne transparentného zrkadla (verejnou (seba)reflexiou)? Len neustálym zdvojovaním zrkadliaceho a zrkadleného, ich večným rozhraničovaním, zdvojovaním, priestorovým posunom? (Čas v postmoderne podľa niektorých filozofov spriestornel. Ako tu architekti priestor opäť časujú?) A čím to, že dnes, v dobe tak výrazného pôsobenia vizuálnych médií má práve pamätník (architektúra) dbať o neprestajné zrkadlenia, odrazy a reflexie? Má pestovať najmä zobrazovanie? Je obraz tým, čo tu dnes obyvateľom (aj architektúre) najviac chýba?
Zrkadlivo-transparentná stena v parku odráža obraz svojho okolia tak, ako ono pred ňou bezprostredne trvá — tu a teraz. Ak sa toto okolie zmení, zmení sa jeho odraz. Objekt-zrkadlo tu pôsobí ako „stroj“ na nepretržitú výrobu odrazov súčasnosti, ako mechanizmus večnej aktualizácie obrazu. V tomto zmysle sa novo upravený park so zrkadlom pripája k neomoderným dielam súčasnej českej architektúry, ktoré sa pokúšajú trvať večne a poskytovať pritom vždy aktuálny obraz sveta. Ideál aktuálnosti formulovaný modernou tu v istom zmysle dosahuje svoj vrchol aj medzu, ktorú nemožno prekonať: odraz parku a jeho užívateľov v rovinnom zrkadle bol, je a bude najaktuálnejším možným zobrazením. Nie je zamrznutou hudbou, ani poéziou. Obraz nezastavuje, ten nemôžeme znova aktualizovať, sprítomniť v budúcnosti inak (ako prostredníctvom filmu, fotografie, maľby, sochy či architektúry). Odraz v zrkadle minulosť nikdy nesprítomní, ani na minulé neodkáže (nech bude zrkadliaci objekt akokoľvek starý, poškriabaný či obnovený, zvecnený a znova „odhmotnený“). To sa zrkadlovému obrazu darí iba za tú cenu, že sám je odleskom — vernou kópiou súčasného sveta. A to je ideálu novosti a originality moderny zasa celkom cudzie.
Podobne aktuálna a pritom programovo antioriginálna či neoriginálna (seba)reflexia stavieb, záhrad, miest a ich spôsobov obývania je vlastná spravidla neskorým, sumarizujúcim fázam architektonických slohov, nie ich predvojom a raným obdobiam. Býva príznačná aj pre barokové a manieristické fázy štýlov, smerov a tendencií od antiky po neomodernu. Nájdeme ju aj v niektorých syntetických a prehodnocujúcich programoch individuálnych autorov. V Liberci večnú súčasnosť a koniec originality v českej architektúre tematizujú mladí autori konca postmoderny v Čechách ako „súčasný pamätník“. Architektúra sa tým vracia k bezodkladnému napodobovaniu sveta tak, že jeho odraz je v nej buď práve prítomný (videný, poznateľný vizuálne a opticky), alebo neprítomný (nevidený). Zrkadlením nevzniká žiadna stopa toho, čo tu bolo či mohlo byť (videné, poznané, pochopené) v minulosti. Toto zrkadlo od seba videnie a porozumenie ani neoddeľuje (ako sa o to inými prostriedkami usiluje napríklad Eisenmanov súčasný berlínsky pamätník holokaustu oddeľujúci pole neoznačených stél od ukrytého „archívu“, vzájomne od seba odsúvajúc roviny terénu, stĺporadí a stavby, keďže čas tohto pamätníka, jeho trvanie je odlíšené od času našej prežívanej skúsenosti s minulosťou, od porozumenia minulosti, aby sa aktuálne spomínanie mohlo odpútavať od sentimentality a nostalgie za minulosťou ako si ju chceme či máme pamätať). Redefiníciou komemoratívneho žánru, ako sa domnievajú autori, je teda liberecký objekt len do istej miery. Je vlastne vynulovaním, nulovým stupňom klasického, moderného aj súčasného pamätníka. Je možným reštartom spomínania v okamihu skutočného zabudnutia na minulosť.
Architekti v dejinách so zrkadlením (vo vodnej hladine, v závesnom zrkadle, v zrkadlovom obklade stien) narábali a dodnes narábajú ako s nástrojom optického zmnožovania, násobenia priestoru, s prostriedkom tvorby optických priestorových reťazcov a kontinuí (i nekonečien) v stavbách a mestách fyzicky členených a konečných. Okrem rovinných a čírych zrkadiel architektonická tradícia užíva (a zobrazuje) aj zrkadlá krivé, konvexné a konkávne, zahmlené, dymové, čierneâ?¦ Ich úlohou nie je len odrážať priestor a svetlo tam, kde by sme ich inak nevideli (nepoznávali opticky). Majú priestor a svetlo aj sústrediť či rozptyľovať v „impregnovanom vzduchu“ — v zrkadle. Krivé zrkadlá navyše tvoria i trojdimenzionálne ohniská a krivosti, priestor v sebe i zdanlivo sústredia a ohýbajú. Zahmlené zrkadlá ho nechávajú i miznúť a znova sa objavovať. Sú aj rozhraniami rôznych rádov priestoru. Fyzický a metafyzický priestor, svetlo i usporiadanosť stavby sú v dymovom a krivom zrkadle vystavované aj opakovanej zahalenosti a re-flexii: opätovnému ohýbaniu a zakrivovaniu. Prežívanie a poznávanie architektonického priestoru sa tým znova obracia aj k nadobúdaniu a strate dimenzií v rovine a súčasne iluzívnom priestore zrkadla. Tomu zodpovedajú aj bohaté symbolické významy krivého a rovinného zrkadlenia vo výtvarnom umení a architektúre. Zrkadlový odraz je v nich na jednej strane symbolom ľudských cností a nerestí (podľa Cesare Ripu zrkadlo je atribútom Porozumenia, Samoľúbosti, Histórie, Imitácie, Rozvážnosti aj Navrhovania/Kreslenia (Disegno)), na strane druhej je symbolom Vanitas i spodobovania všeobecnejšie bez toho, aby nevyhnutne zrkadlový obraz sám ďalej zrkadlil (zrkadlí iba vtedy, ak odráža opäť zrkadlo). Nielen v zmysle tvorby obytného priestoru-znaku, i v zmysle tvorby jeho odrazov-znakov znaku je teda zrkadlo „rozhraničujúcou“ rovinou. No ani s týmito výzvami na premyslenie znakovosti súčasnej pamätníkovej architektúry liberecké dielo nepracuje kriticky. Zrkadlený nápis v dlažbe je iba prevrátenou „popiskou“ k voľnému objektu vo verejnom priestore, aké vznikajú vo svete voľného umenia od 60ych rokov 20. storočia. Ale výzvy labyrintických zrkadlových diel spochybňujúcich vecnosť obrazu i jednotu miesta tvorené umelcami land artu Robert Smithson, Zrkadlove rozmiestnenie Yukatanu, inštalácia, 1969, zdroj: http://www.guggenheim.org
K tomu, aby som liberecké „zrkadlenie“ mohla považovať za príspevok ku kritickému premysleniu sprítomňovania aj označovania času a priestoru pamäte má toto zrkadlo v parku podľa mňa ďaleko. Jedna otázka je tu večná prítomnosť, trvanie zrkadlenia, druhá je aktuálne prežívaný čas, kedy sa (vždy iba z pohľadu na súčasnosť) pýtam svojej dvojníčky v zrkadle na slobodu (prípadne spomínam na čokoľvek). Predstava autorov, že verejný priestor čistej súčasnosti (a jeho zrkadlová kópia) mi poskytujú nielen čas a miesto na vlastnú (seba)reflexiu ale aj na reflexiu nedávnych českých dejín je podľa mňa číra ilúzia. Teror neustáleho zdvojovania prítomnosti, jej čistoty, plnosti a aktuality, ktorú tu objekt-zrkadlo tak neproblematicky zaručuje, je mojej introspekcii i reflexii histórie bytostne cudzí. Podobne, ako zrkadlo nevypovedá nič o svete za zrkadlením. O priestore chýbania súčasných kritických interpretácií našich nedávnych dejín. O čase nášho (ne)vyrovnávania sa s komunizmom a jeho obeťami. Mnohé však tento nepamätník vypovedá o úsilí jeho tvorcov vnášať aktuálne obrazy sveta do bezčasia architektúry v Čechách. Zjavne im v nej chýbajú. No nanajvýš ich zrkadlia, nie tvoria.
Ak zoči-voči tomuto objektu vo verejnom priestore, ktorý autori z akýchsi dôvodov pripísali práve obetiam komunizmu, na niečo spomínam ja sama („Sám sebe se ptejâ?¦“), potom na dobu, v ktorej česká architektúra bola tvorivá a kritická. Na časy, kedy tu súčasné manierovanie moderny, purizmu či minimalizmu: neomoderna a neominimalizmus ešte neovládali prítomnosť s takou „samozrejmosťou“. Na obdobie, keď sa tu komemoratívna architektúra nebudovala iba z replík súčasného sveta. A nevnucovala mi totalitu diela tvrdiac, že je pritom pamätníkom obetí ostatnej z totalítâ?¦ Alebo mám v libereckom parku prežiť to, že som v ríši obrazov obrazov a neuvedomujem si, že som v ich väzení? Je tu predsa ešte onen obnovujúci sa park, do ktorého možno vojsť, prechádzať ním, odísť z neho a opäť sa doň — pretvoreného — vrátiť. Jediný, kto tu ešte sprítomňuje tvorivosť, je podivuhodná liberecká „mestská príroda“. Žiadnej tvorivej a kritickej komemoratívnej architektúry tu pre mňa zrejme niet. Bolo by jej tu treba vystavať pomník.
Zdroj: Stavba 1/2007
Foto: Ester Havlová
