Půdní vestavba H

Půdní vestavba H

Brno

(7. 1. 2020) Radek Sládeček

   
 
 
 
 

Půdní vestavba H

Návrh interiéru půdní vestavby započal krátce před začátkem realizace vlastní stavby. Dispozice prošla drobnými úpravami, základním konceptem bylo propojení celého bytu tak, aby byl vnímán od vstupu jako spojitý celek. Ve vstupní hale se tak objevuje několik materiálově pojatých hmot, které jsou vložené až do obytného prostoru s kuchyní, jídelnou, obytnou částí a vstupem na terasu. Šatna, spižní skříň a knihovna byly vloženy do kubusu obloženého dubovou dýhou, u schodiště je v původní podobě zachováno komínové těleso z pohledových cihel, do chodby je vložená šedá plocha stěny s dveřmi. Vše propojuje dubová podlaha. Kuchyňská linka probíhá celým obytným prostorem ve formě parapetních skříněk a lavice jídelního stolu.
Autorská zpráva
Foto: Jaroslav Hejzlar

Základní informace o objektu

 
 
 
 

Kategorie

Interiéry/design

Dokončení

2017

Komentáře ke článku

 
 
 
 

7. 1. 2020 16:18:13. Re: Půdní vestavba H. Pavel Nosek nosek.pa@seznam.cz

 
 
 
 

7. 1. 2020 16:18:13. Re: Půdní vestavba H. Pavel Nosek nosek.pa@seznam.cz

  Kondenzuje vlhkost na střešním okně v koupelně, když pod ním není radiátor? Ten samý dotaz mám ke kuchyni? Děkuji za odpověď.

Registrace k zasílání newsletteru

Stavbaweb.cz informuje o novinkách v oboru architektury a stavebnictví, představuje zajímavé objekty, projekty a materiály. Prostřednictvím tohoto formuláře se můžete přihlásit k odebírání denního newsletteru, a dostávat tak pravidelné informace přímo do své e-mailové schránky.

*Povinné položky
Vaše registrační údaje nebudou poskytovány třetím stranám a budou chráněny. Svou registraci můžete kdykoliv zrušit zde nebo prostřednictvím odkazu v zápatí každého newsletteru.
 
 
Nové komentáře

24. 3. 2020 17:03:00

Re: Polemika o panoramatu a mrakodrapech pokračuje

K polemice a selhávání dialogu nad pražskou metropolí čili o obtížné cestě od polemiky k dialogu Dialog se nekoná, v tom se shodneme. Tristní shoda. O to víc, že přitom v řadě věcí s článkem K. Bečkové a R. Šváchy (Polemika o panoramatu a mrakodrapech pokračuje. STAVBA, 27. roč., 2020, č, s, ) souhlasíme. I v tom, co nám navzdory liteře a smyslu našeho příspěvku vytýkají. Míjíme se a o to šlo a jde. Předporozumění, uzavírání se do jednoho společenství stejně smýšlejících a dogma vylučují dialog. Zásadní otázky, které jsme položili, tak zůstávají na pořadu dne: Může se v metropoli – Praze – stavět a rozvíjet – v souladu se světovými trendy, aniž by ztrácela na své identitě? A když se rozvíjela po staletí, proč to má být právě v naší době fatálně nemožné? Může se vést, jsme schopni a ochotni vést, produktivní dialog nejen mezi dvěma stranami – mezi architekty a památkáři, ale mezi společností, památkáři, historiky, architekty a urbanisty? Dialog o balancování mezi tím, co je historicky dané, vzácné a tím, co může být novým vkladem, přínosem pro Prahu? Tyto otázky zůstávají na pořadu dne. Co dialogu brání? Odpověď K. Bečkové a R. Šváchy: „Nenastává tak moment hypolepse, ukázněného navázání na argumenty protivníka, jaký za podmínku skutečného dialogu pokládá historik Jan Assmann. Domníváme se, že bez takové hypolepse se debata o Praze nikam nepohne a všichni zůstanou zakopaní ve svých dosavadních pozicích.“ Neospravedlňuje se tímto zvláštním odkazem na teze historika ranných kultur a civilizací egyptologa Assmana sama nemožnost dialogu? Navrhujeme radikální zjednodušení přes otázku - co je jádrem toho, co ničí podstatu dialogu v daném případě o architektuře a perspektivách Prahy Přidržíme se definice Jeana Lacroix. Dialog vyžaduje vzájemnost porozumění, tj. musím pochopit názorového protivníka, pochopit ho lépe než si rozumí on sám. To vyžaduje vystavit se síle jeho názorů, procítit je silněji než on sám. S rizikem, že se mé vlastní názory odkryji jako slabší. Bez metodologické sympatie není dialogu. To nám v diskuzích, polemikách – a především v možném dialogu nad tématem perspektiv Prahy chybí. Opravdu vychází selhání a nemožnost skutečného dialogu o pražské metropoli z toho, že „autoři textů, totiž architekti nejsou zvyklí přesně reagovat na názory druhých, jak to musejí praktikovat vědci“? (R. Švácha v „EAM. Euroamerické myšlení 1936-2011“, R. Švácha, M. Sršňová, J Tichá (eds.), str. 33, srv. i násl.)? Pochybujeme. Ona zdůrazňovaná hypolepse, zdisciplinované navazování na myšlenky a teze druhých, je důležitá, patří ke kultuře dialogu i v soudobé společnosti; dialog není mince, kterou si dám jako výhru do kapsy, je to cesta k společnému nalézání argumentů a „pravdy.“ Z toho nemůže být nikdo ostrakizován pro nedostatečnou hypolepsi, ani architekt, ani historik či teoretik, ani památkář, ani expert, ani veřejnost – dokonce i ta na sociálních sítích. Stav dialogu je jedním z měřítek vyspělosti demokratické společnosti. Jakub Heidler, Oldřich Ševčík

 
© 2007–2020 Business Media One, s. r. o. Nádražní 762/32, 150 00 Praha 5, e-mail: stavbaweb@bmone.cz