Pitagoras Arquitectos: Centrum pro postgraduální vzdělávání

Město Guimarães v severním Portugalsku dalo postavit Centrum pro pokročilé postgraduální vzdělávání Univerzity Minho v tzv. „Zóně kůží“ (Zona de Couros), historické industriální oblasti s koželužnami.

Architekt: Pitagoras Arquitectos
Místo: Guimarães, Portugalsko
Architekti: Fernando Seara De Sá, Raul Roque Figueiredo, Alexandre Coelho Lima, Manuel Vilhena Roque
Spolupráce: Marlene Sousa, Mariana Paiva, Carla Guimarães, Francisco Oliveira, Hélio Pinto
Realizace: 2009
Foto: José Campos

“Zónu kůží” (koželužen) charakterizují opuštěné nebo transformované stavby, ale také vzpomínky, někdy imaginární a subjektivní, které si lidé utvořili z fragmentů, jež se dochovaly do dnešních dnů. Můžeme zde vidět nádrže na zpracování kůží, které se porůznu nalézají v celé zóně, a dřevěné stavby a konstrukce a samozřejmě říčku, která byla vlastním důvodem, proč koželužny vznikly zrovna zde. Od začátku projektu bylo úmyslem umístit Centrum v “Zona de Couros”, v oblasti, která trpěla segregací od města, protože byla za hradbami historického centra Guimarães, ale zanechala hojná a autonomní řešení a konstrukce průmyslových staveb, které dohromady mají nepopiratelnou architektonickou cenu – a hned nám poskytly témata k zamyšlení a rozvíjení.

Jeden z těchto komplexů tvoří budovy, v nichž sídlila bývalá textilní továrna “Freitas & Fernandes”.  Nemluvíme o jedné stavbě, ale o skupině staveb kolem velkého dvora, která výrazně svědčí o minulých dějích, jež postupně vytvarovaly „Zónu kůží“ do podoby, jak ji známe dnes. Část těchto staveb byla nyní rehabilitována a konvertována na CAFPG (Centrum pro postgraduální vzdělávání). Skupina budov využívaná CAFPG – UM (Univerzita Minho) je situovaná na západní straně velkého vnitřního nádvoří a byla v minulosti postupně adaptovaná pro textilní výrobu. Jednotlivé části komplexu se zachovaly v nestejné kvalitě. Areál nynějších budov CAFPG byl často měněn a přestavován (včetně intervencí z cihelných nebo betonových zdí) nebo prostorově přetvářen (přidáním nových úrovní nebo dalších vstupů). To prakticky znemožnilo vnímat či představit si původní stav areálu.

Program projektu lze nejpřesněji definovat jako školní budovu pro Univerzitu Minho zaměřenou na studia k získání magisterských a doktorských titulů; odlišuje se od ostatních jednotek téže instituce tím, že výzkum a jeho specializované prostory zde zaujímají hlavní místo, ale také tím, že se nachází mimo kampus v centru města. Budova má dvě patra a část střech slouží jako technická plocha. V přízemí je hala s dvojitou výškou, dále učebny a kanceláře školní správy. V prvním patře jsou kanceláře, laboratoře a knihovna, která byla umístěna tak, aby souvisela se společenskými prostory. Chodby mají nepravidelnou geometrii, aby mohlo být více prostoru poskytnuto tzv. „živým laboratořím“, kde se řeší aktuální akademické projekty.

Tyto budovy a jejich program znamenaly pro projekt dilema: zaprvé, stavby jsou znetvořené a neatraktivní, zadruhé, je tu očekávání, že budou obnoveny a rehabilitovány. Na otázku, jaký přístup zvolit pro obnovu, jsme odpověděli návrhem s větší flexibilitou řešení. Vyhnuli jsme se rigidním přístupům k intervenci a realizaci a použili jsme pragmatickou a podrobnou odpověď na každou rovnici a každý problém, kterým projekt čelil. Není známo, jak vypadaly původní stavby, a tak všechno muselo jít přes jejich znovuobjevení pomocí schematických představ, očištěných od konkrétních obsahů.




Obecně jsme navrhli demolici všech částí, kde podle našeho odhadu byly původní konstrukce nahrazeny cihlovými zdmi, a úplně jsme dali zbourat stávající stavby ze železobetonu; a paradoxně jsme navrhli jako základní zásadu zachovat volumetrii jako základní pramen stavební paměti.

To je paradox projektu: znovuobjevení stavby uchovávající beze změny svůj objem a použít k její vnější definici prvků charakteristických pro "Zona de Couros" – dřevo a žulu, nebo dokonce navrhnout systém lehkých konstrukcí tam, kde je povrch měděný, což je u značné části budovy. Současně návrh předpokládal kompletní rekonstrukci interiérů v současných materiálech i architektonickém jazyku. Cílem bylo vyhovět předpisům a požadavkům na komfort.

Venkovní úpravy se týkaly jen malého dvora, který budovy vymezují, přičemž dominantní je žulové dláždění cest a přístupových míst, občasně střídané malými travnatými plochami a cihlovou dlažbou v intimnějších plochách. Design těchto úprav je minimalistický, nejsilnějším momentem je průmyslový cihlový komín.