PO SAMETU: na sídlišti, nebo v domku?

PO SAMETU: na sídlišti, nebo v domku?

(15. 11. 2019) Tématem přednášky bude bydlení po roce 1989

   
 
 
 
 

PO SAMETU: na sídlišti, nebo v domku?

KDY: 19. 11. 2019, 18:00 hod
KDE: Družba, Sedláčkova 19, Plzeň
Pořádá: Pěstuj prostor

V úterý 19. listopadu 2019 se v univerzitní kavárně Družba v Plzni uskuteční již třetí část přednáškového cyklu Po Sametu: architektura Plzně „na konci dějin“. Historik architektury Hubert Guzik z Fakulty architekury ČVUT v Praze i socioložka Barbora Vacková působící na brněnské Masarykově univerzitě se v ní zaměří se na téma bydlení – zejména bydlení po roce 1989.

Jaký typ bydlení upřednostňovala většina obyvatel Československa během čtyřiceti let tzv. reálného socialismu? Proč měla v době kolem sametové revoluce sídliště špatnou pověst? Proč jsme s hromadným bydlením nebyli spokojeni? O kterých problémech sídlišť se veřejně nemluvilo? A kam posunula privatizace 90. let naše představy o tom, jak bychom měli bydlet? „Tyto otázky se v přednášce nazvané Bydlet na dobré adrese pokusí zodpovědět Hubert Guzik,“ uvádí Petr Klíma z pořádajícího spolku Pěstuj prostor.

Barbora Vacková v příspěvku nazvaném Rodina, domek, zahrada. Představy o ideálním bydlení po roce 1989 upozorní, že ideálem (rodinného) bydlení je pro českou společnost dlouhodobě dům se zahradou v soukromém vlastnictví. V každodenním životě taková informace nikoho nepřekvapí, naopak je přijímána samozřejmě a bez zásadních výhrad. Rodinný dům však v naší společnosti zdaleka nebyl odjakživa, a soukromé vlastnění místa k bydlení také není obecnou samozřejmostí. „Barbora Vacková se během přednášky pokusí identifikovat původ této ideje dobrého bydlení a přiblížit, jak tato představa ovlivnila podoby bydlení po roce 1989,“ doplňuje Per Klíma.

Vstupné na akci činí 50,- Kč. Poslední díl cyklu Po Sametu: architektura Plzně „na konci dějin“ se uskuteční ve středu 4. prosince 2019 od 18 hodin v budově regionálního centra České spořitelny v Divadelní 3a v Plzni. S přednáškami věnovanými polistopadové transformaci, politicko-myšlenkovému kontextu doby a architektuře bankovního socialismu vystoupí historička Adéla Gjuričová a historička architektury Jana Pavlová.

Cyklus připravuje spolek Pěstuj prostor za podpory města Plzně, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury ČR a Nadace české architektury. Chce jím podporovat a rozvíjet zájem místní odborné i širší veřejnosti o architekturu a vystavěné i krajinné prostředí města.

Aktualizované informace k dispozici ve facebookové události

***

Mgr. Hubert Guzik, Ph.D.
Historik architektury. V letech 2006–2009 byl redaktorem časopisu Stavba, od roku 2009 pracuje na Fakultě architektury ČVUT v Praze. V roce 2014 vydal knihu Čtyři cesty ke koldomu: Kolektivní bydlení, utopie české architektury 1900–1989 a v roce 2017 editoval knihu Bydlet spolu: Kolektivní domy v českých zemích a Evropě ve 20. století. Aktuálně zkoumá stav české architektury v přerodových obdobích, v letech 1945–1948 a 1989–1992.

Mgr. Barbora Vacková, Ph.D.
Socioložka pracující na Masarykově univerzitě. Dlouhodobě se zabývá tématy urbánních studií, sociologickou reflexí vývoje moderního urbanismu, jeho místu v historii západní moderní společnosti, sociologii města, bydlení a domova. Je autorkou knihy Prostor, moc a utopie: Ideální město a jeho společnost a spoluautorkou např. Sami doma: bydlení, práce a vztahy lidí žijících v jednočlenných domácnostech a Baťovský domek: mizející prvky zlínské architektury.

podle podkladů pořadatele 

Komentáře ke článku

 
 
 
 

Registrace k zasílání newsletteru

Stavbaweb.cz informuje o novinkách v oboru architektury a stavebnictví, představuje zajímavé objekty, projekty a materiály. Prostřednictvím tohoto formuláře se můžete přihlásit k odebírání denního newsletteru, a dostávat tak pravidelné informace přímo do své e-mailové schránky.

*Povinné položky
Vaše registrační údaje nebudou poskytovány třetím stranám a budou chráněny. Svou registraci můžete kdykoliv zrušit zde nebo prostřednictvím odkazu v zápatí každého newsletteru.
 
 
Nové komentáře

23. 6. 2020 18:22:06

Re: Univerzální plán?

Se zájmem jsem si přečetl ten Kouckého výtvor a musím přiznat, že v něm je spoustu lákavých tezí. Pes je, jako vždy, zakopán v detailech, resp. v míře obecnosti toho textu. Nelze upřít, že zevšeobecňováním principů tvorby města až na tyto "holé věty" došel Roman Koucký na dřeň naší profese, a také je pravda, že vše, co si o ní myslím já a co jsem vždy vykládal laikům jako základní principy utváření města v demokratických poměrech, se s jistou dávkou tolerance dá najít i v těch jeho obecných postulátech. Má to ale několik zásadních "háčků". 1. Koucký předpokládá, že pokud respektují městští hlavouni a úředníci hranici zastavěného území, uliční čáry oddělující veřejný prostor od soukromého, evoluční růst výšky zástavby podle okolí, napojitelnost staveb na dopravní a technickou infrastrukturu a dokáží rozeznat zděděné hodnoty kulturní, lidmi vytvořené i přírodní, neměli by klást nástavbám a přístavbám, modernizacím, rekonstrukcím ani novým stavbám lépe využívajícím zastavěné území žádné překážky ve formě funkční či prostorové regulace, a o fyzickém rozvoji města by tedy měli rozhodovat ti, kdo chtějí stavět a ti, kdo jim poskytují odborný servis ve formě projektů. Tvrdí, že v případě respektování těchto zásad by mohl být územní plán vlastně triviální, obsahující právě jen výše uvedené základní regulativy, a uvnitř ploch pro výstavbu v síti veřejných prostorů a infrastruktury by měli mít stavebníci a investoři svobodný prostor pro naplňování funkcemi, a architekti svobodné pole pro ztvárnění staveb. Nepřímo tím říká, že ti, kdo město řídí, se do těch "vnitřků" mimo veřejných prostorů a koridorů technické a dopravní infrastruktury při respektování těch pěti regulativů nemají plést a mají nechat prostor kreativitě těch, kdo vnášejí do města změny, energii, peníze, nové činnosti a účely. To by bylo hezké, kdyby jak konšelé a jejich úředníci, tak investoři a stavebníci byli natolik vzdělaní a osvícení, že by při své práci brali ohled na ostatní soukromé a veřejné zájmy jako samozřejmost. Tedy respektovali obecně závazné předpisy pro hygienu prostředí, ochranu památek, přírody a krajiny, zájmy požární ochrany, ale i sousedů jaksi sami od sebe a nikdo je k tomu nemusel nutit. Řekněme si upřímně, že taková etika a morálka nefunguje u nás u žádné ze jmenovaných skupin účastníků přeměn měst a obcí. Mnozí lidé si navíc představují demokracii tak, že mohou "kecat do všeho", co se ve městě či obci šustne, a že jejich hlas je stejně důležitý, ne-li důležitější, než hlasy "držitelů moci", "držitelů měšců" a "držitelů odborných kompetencí a znalostí". Aby začala fungovat Kouckého vize, muselo by dojít ke změně této formy demokracie k nějakému přiblížení se k "osvícenému feudalismu" britského či švédského typu, tedy konstituční monarchie, a občané by museli respektovat autority a řád, ne jako u nás "Milion chvilek pro(ti) demokracii". 2. Už ve středověku lokátoři a další předchůdci urbanistů a územních plánovačů respektovali některé zásady, které Kauckého regulativy překračují tím, že se týkali a týkají specifických funkcí v území. Tak se např. umisťovaly provozy jirchářů a dalších životní prostředí ohrožujících provozů mimo obytnou zástavbu a po proudu vodotečí, aby neznečišťovaly vodu používanou jako užitkovou např. na praní a úklid domácností, obchodů, veřejných prostranství, byla stanovována dominantní místa pro výstavbu kostelů, zámků, hradů, radnic a parků, která nesměla být zastavěna něčím jiným, později byly vytvářeny specifické výrobní zóny, napojitelné vlečkou na železniční síť atd. Spoléhat jen na zdravý rozum investorů, architektů a inženýrů při lokacích některých funkcí je pro mne až příliš odvážná myšlenka - mnozí jsou duše prodejné, asociální, a etika povolání je pro některé jen omezující haraburdí. 3. V demokratických poměrech lze územní plán města či obce utvářet jako dočasnou dohodu o funkčním a prostorovém uspořádání správního území řešené obce mezi samosprávou a občany, kde architekt poskytuje jen odborný servis, jak tu dohodu graficky i textově vyjádřit. Přitom u odborné i laické veřejnosti lze požadovat, aby se vyjádřily a) které stávající stavební fondy fungují dobře, postačí jejich údržba, modernizace, nástavby či přístavby a není třeba je bourat, b) které zákonem chráněné památky nebo sice nechráněné, ale výrazně přispívající k identitě města, obce, místa, je žádoucí zachovat a chránit, c) které stavby a plochy neslouží dobře svému původnímu ani jinému účelu a je třeba jim dát novou náplň nebo je zbourat a nahradit novými objekty, d) které funkce nebo stavby naopak ve městě či obci chybějí a je žádoucí je doplnit výstavbou nových objektů, e) jak je třeba upravit stávající nebo doplnit novou technickou a dopravní infrastrukturu a jak se o její financování podělí veřejné a soukromé finance. Obávám se, že v Kouckého postulátech není pro takový dialog s dotčenými správními orgány, se samosprávou, s občanskou komunitou obce místo, že je to pojímáno více "elitářsky", jako že "do toho nemůže mluvit každý, kdo má do zadku díru". Přitom oddělit v hlasech veřejnosti "zrno od plev" je na odvaze a odpovědnosti orgánů veřejné správy, a takovému dialogu se nelze vyhnout, nemají-li být rozhodnutí o změnách v území neustále zpochybňována a napadána v opravných prostředcích. Shrnuto: na naše podmínky a naši občanskou i odbornou i morální vyspělost je ten Kouckého názor zatím moc radikální a nerealistický, také politicky patrně neprůchodný, i když by vlastně ideálně plnil ono politické zadání pro nový stavební zákon - zjednodušit proces přípravy staveb - od územního plánování až po realizaci staveb. Vždy jsem obdivoval, jak malý stavební výkres byl ještě za Rakouska - Uherska potřeba vytvořit jako projekt třeba činžovního domu pro povolení stavebního úřadu. Dnes jsou sice stavby mnohem složitější co do technického vybavení, ale i to bylo dřív odpovědností projektanta a stavitele vůči investorovi, ne vůči stavebnímu úřadu. Ten, kdo platil, taky kontroloval, zda dostává odpovídající kvalitu, a stát se do toho nepletl víc, než musel kvůli místu, evidenci a budoucímu zdanění nemovitosti. Na tom nic nemění ani informační technologie do územního plánování či projektování staveb. Jenže dnes právě přebujelý právní řád a byrokratický balast převzaly mnohé povinnosti regulace a kontroly, kterou si dříve obstarali erudovaní investoři a projektanti sami, a živí to takovou spoustu lidí, že ústup od toho bude spojen s tuhým odporem úřednictva. Něco na tom Kouckém ale je, rozhodně čeří vodu k inspirativnímu uvažování, zda územní plány v současném pojetí plní opravdu to, co slibuje zákon, nebo jestli je na čase si přiznat, že "život a rozvoj měst jde jinými cestami" a územní plánování ho jen trapně dohání desítkami změn plánů, vyvolaných novými záměry, které ten život délkou trvání zpracování, projednání a schválení jen zdržují, jako je tomu v Praze.

 
© 2007–2020 Business Media One, s. r. o. Nádražní 762/32, 150 00 Praha 5, e-mail: stavbaweb@bmone.cz