Recenze kostela v Šumné

Novostavbu kostela recenzuje Richard Biegel.

Je těžké stavět sakrální stavby v prostředí, které má k víře a církvi tak rozporuplný vztah jako je tomu u nás. Země, která je protkána a formována stovkami kostelů, si jen těžko hledá jednoznačný vztah k Bohu a většina jejích obyvatel se dokonce přímo označuje za ateisty. Komu tedy jsou vlastně tyto stavby určeny? Je to jen relikt minulosti, která se nevrátí? A potřebujeme vůbec nové kostely, když jich je tolik na pokraji fyzického zániku? Ale na druhou stranu: je-li tomu tak, že většina lidí k sakrálním stavbám vztah nemá a nehledá ho, jak je možné, že jsou kostely dodnes nejen chápány jako pomyslná centra měst a obcí, ale i jako místa, kam se lze uchýlit ve chvíli nejistoty a hledání? A není to tedy spíše tak, že kostely mají v českých zemích úlohu společensky mnohem závažnější, než by se mohlo dle jejich jednoznačného náboženského účelu zdát?
Napsat recenzi na novostavbu kostela bez osobního vztahu k tématu nelze. Z toho však také vyplývá, že každá taková recenze je více či méně subjektivní a osobní, a to i přesto, že se zabývá především architekturou. Osobně mám k sakrální architektuře velmi silný vztah. Ten se však týká zejména staveb historických, jejichž tichá posvátnost je pro mne povýšena nad rozdíly konfesí a ritů. Většina současných kostelů mne leká rozmáchlými a většinou zbytečnými gesty, která se — alespoň pro mne — vlastně přímo vylučují s vnitřní cestou k Bohu. Z tohoto úhlu pohledu se vlastně necítím moc povolán k hodnocení sakrálních staveb, na jejichž utváření mám v principu zjevně až příliš subjektivní názor, a možná tak v mnoha případech ani nejsem jejich adresátem. O to větší chuť má však člověk psát o stavbách, se kterými nějak souzní. Ve jménu objektivity tak musím hned zkraje přiznat, že kostel sv. Ducha v Šumné je stavba, k níž jsem si cestu složitě hledat nemusel — ba právě naopak.
O vesnici Šumná nebylo až donedávna z hlediska architektury moc o čem psát. Svým založením na počátku 19. století patří mezi velmi mladá sídla. Nevelkou obec tvoří dvě hlavní ulice, jejichž příčné propojení zhruba naznačovalo pomyslné centrum zástavby. Vlastním středem vesnice je křižovatka před obecním úřadem, vedle nějž se nachází pošta a zdravotní středisko. Mezi dvěma příčnými ulicemi, směřujícími k úřadu, je bývalé pole, na jehož části byly postaveny bytovky a zbylý trojúhelník se proměnil v louku.
Až do současné doby kostel ve vesnici nikdy nestál. Novostavba kostela sv. Ducha vznikla z iniciativy místních farníků, kteří sesbírali i většinu finančních prostředků na její realizaci. Stavba sama je tak zjevným popřením mých úvodních skeptických úvah. Pokud by věc zůstala v této rovině, mohli bychom hovořit o pozitivním příkladu, který dává naději jiným místům, jež by mohla dle vzoru Šumné o stavbu kostela usilovat. Jenomže u kostela sv. Ducha jde ještě o něco víc. Domnívám se, že téma sakrální stavby se zde rozeznělo způsobem, který — snad s výjimkou Pawsonova Nového Dvora — česká architektura už dlouho nezaznamenala. Proč je tomu tak?
Sakrální stavby 17. a 18. století měly jednu společnou vlastnost: jejich architekti je většinou dokázali neomylně vsadit do urbanistického organismu. Novým (nebo staronovým) kostelem umocnili celek a vytvořili přirozenou dominantu, k níž se ostatní stavby vztahují. Cit pro urbanistické souvislosti a schopnost povýšit jednou stavbou městský nebo vesnický celek se tak vlastně staly jakýmsi atributem kostelů, který posílil jejich symbolické místo v urbánní struktuře. Kostel sv. Ducha v Šumné je dle mého soudu unikátním případem právě takovéto stavby. Umístěním do horní, užší části trojúhelného místa byla nejen zdůrazněna klíčová role centrálního prostoru před úřadem, ale rovněž zformována náves, ve kterou se náhle proměnilo bývalé pole.
Přirozené situování kostela do organismu vesnice má analogii v překvapivě harmonickém principu utváření jeho architektury. Vzájemný vztah jednotlivých partií stavby je podřízen téměř renesančnímu pojetí proporcí, v jehož rámci vychází detail z celku a celek z detailu. Jazyk architektury vědomě balancuje na hraně mezi tradičním a nadčasovým, klasickým a současným. Klasické pojetí jednolodního kostela s presbytářem a širokou průčelní věží stavbu paradoxně osvobozuje od nutnosti nějak vyjádřit svou sakralitu, jejíž přítomnost je na první pohled zřejmá každému. Vnější monumentální kompozice nevelké stavby tak suverénně ovládá své okolí, zatímco její vnitřní architektura se může soustředit na čisté pojetí prostoru a hru geometrických forem. Jistěže zde lze nalézt i momenty rozpačité, jako jsou například hrubé a patrně typové profily okenních rámů, které — diktovány snad finančními důvody — jsou v jinak do posledního detailu dotaženém celku dosti patrné. Na celkovém účinu stavby tyto momenty naštěstí mnoho nemění.
Každá architektonická úloha má své vnitřní zákonitosti, které mohou různě ovlivňovat typologii, materiály, nebo detail stavby. Použití tradičního jazyka má v případě kostela jiný účin než například u obytného domu: co by jinde bylo především historismem či tradicionalismem, mění se v sakrální stavbě ve znak nadčasovosti a možná i posvátnosti jako takové. To samozřejmě neznamená, že všechny kostely mají vypadat jako ten v Šumné. Jeho autorovi se však dle mého soudu podařilo nalézt přesně ten jedinečný způsob, jakým se sakrální stavba nejpřirozeněji zapojí do architektonického i duchovního života vesnice. Je jasné, že tohle hledání musí probíhat vždy znovu s každou novou stavbou a že univerzální recept existovat nemůže a ani nemá. Nám by mělo stačit, že v Šumné vznikl nový kostel, který se zdá být na svém místě odnepaměti. To je pro každého tvůrce nejtěžší úkol a v případě úspěchu zároveň i největší zadostiučinění. Myslím, že u kostela sv. Ducha na něj má architekt plné právo.