Rekonstrukce interiéru evangelického kostela v Hodslavicích

Rekonstrukce interiéru evangelického kostela v Hodslavicích

Hodslavice 135, 74271 Hodslavice

(24. 9. 2019) studio OBJEKTOR

   
 
 
 
 

Rekonstrukce interiéru evangelického kostela v Hodslavicích

Zvýraznění původních i nově objevených kvalit kostela z roku 1813, který za poslední dekády prošel péčí nedostatečnou, nebo architektonicky ne zcela vhodnou.  Návaznost na hodnotné prvky, odstranění nánosů rušících hlavní myšlenku prostoru. Aktualizace provozu i významu evangelického kostela pro dnešní život farnosti.

Autorská zpráva
Hodslavský kostel byl postaven roku 1813 pro jeden ze tří nejstarších evangelických farních sborů na Moravě. Nutnost stavebních úprav společně s proměnou života v evangelické církvi generovaly projekt, integrující nové potřeby farního sboru společně se současným přístupem k péči o sakrální stavby. 

Návrh zdůrazňuje tektoniku kostela, odhmotňuje prostor od rušivých vrstev. Jsou odstraněny nánosy nevhodných barevností a materiálů a nahrazeny jednotnou výmalbou v bílo-šedých valérech a podlahou z masivního dřeva a pískovce. Klidný podklad dá vyniknout stávajícím symbolům a detailům, které jsou s péčí restaurovány – od kvalitního dubového mobiliáře z 50. let po drobné fresky či vitráže. Čitelnost prostoru je zdůrazněna novou koncepcí osvětlení. Lokálně je přiznáno kvádrové kamenné zdivo, stejně tak kamenná ostění vstupů. Nově navržené prvky mají současný detail, ale materiálově navazují na odkaz vybavení kostela.  Je kultivována typografie verše v prvním poli klenby. V neposlední řadě je řešen odvod vlhkosti a vytápění kostela i návazné plochy exteriéru.

Proměnou prošlo i prostorové uspořádání kostela. Nový tvar pódia v presbytáři a odstranění lavice pro faráře umožňují víceúčelové užití prostoru pro všechny sakrální i kulturní aktivity, které jsou nedílnou součástí dnešního života farního sboru. Oltářní stůl i s křížem je odstraněn a nahrazen novým stolem Páně; zvýrazněna je tak charakteristická vitráž v čele kostela. Za vstupní předsíní je navrženo zázemí pro církevní i společenské aktivity. Varhany na kruchtě musely být kvůli špatnému technickému stavu odstraněny, na jejich místě ale vzniká další vrstva kulturního života – mobiliář sloužící ke studiu a archivaci fragmentů kostela i dokumentů z obce, nahrazující ztracenou hodslavskou kroniku.

Do roku 2014 byly provedeny dílčí práce, výměna krovu a střešní krytiny, v dalších letech pak oprava pohonů zvonů a oprava krytiny věže. Podnětem pro následnou rekonstrukci byla stále se zvyšující vnitřní vlhkost, aktivita červotoče a nevyhovující stav elektrického vedení při pořádání kulturních akcí. V létě roku 2018 byla započata generální rekonstrukce kostela. V první fázi je revitalizován interiér a nejbližší návazné exteriérové povrchy, v druhé fázi bude rekonstruován exteriér kostela.


Studio: studio OBJEKTOR
Autor: Václav Šuba, Jakub Červenka
Spoluautor: Doc. Ing. arch. Kamil Mrva, Ph.D
Klient: Českobratrská církev evangelická, Hodslavice
Rok projektu: 2017
Rok realizace: duben 2018 až duben 2019
Rozloha: podlahová plocha 192 m2
Náklady:  4,1 mil.
Fotografie: BoysPlayNice


Základní informace o objektu

 
 
 
 

Kategorie

Rekonstrukce

Komentáře ke článku

 
 
 
 

Registrace k zasílání newsletteru

Stavbaweb.cz informuje o novinkách v oboru architektury a stavebnictví, představuje zajímavé objekty, projekty a materiály. Prostřednictvím tohoto formuláře se můžete přihlásit k odebírání denního newsletteru, a dostávat tak pravidelné informace přímo do své e-mailové schránky.

*Povinné položky
Vaše registrační údaje nebudou poskytovány třetím stranám a budou chráněny. Svou registraci můžete kdykoliv zrušit zde nebo prostřednictvím odkazu v zápatí každého newsletteru.
 
 
Nové komentáře

24. 3. 2020 17:03:00

Re: Polemika o panoramatu a mrakodrapech pokračuje

K polemice a selhávání dialogu nad pražskou metropolí čili o obtížné cestě od polemiky k dialogu Dialog se nekoná, v tom se shodneme. Tristní shoda. O to víc, že přitom v řadě věcí s článkem K. Bečkové a R. Šváchy (Polemika o panoramatu a mrakodrapech pokračuje. STAVBA, 27. roč., 2020, č, s, ) souhlasíme. I v tom, co nám navzdory liteře a smyslu našeho příspěvku vytýkají. Míjíme se a o to šlo a jde. Předporozumění, uzavírání se do jednoho společenství stejně smýšlejících a dogma vylučují dialog. Zásadní otázky, které jsme položili, tak zůstávají na pořadu dne: Může se v metropoli – Praze – stavět a rozvíjet – v souladu se světovými trendy, aniž by ztrácela na své identitě? A když se rozvíjela po staletí, proč to má být právě v naší době fatálně nemožné? Může se vést, jsme schopni a ochotni vést, produktivní dialog nejen mezi dvěma stranami – mezi architekty a památkáři, ale mezi společností, památkáři, historiky, architekty a urbanisty? Dialog o balancování mezi tím, co je historicky dané, vzácné a tím, co může být novým vkladem, přínosem pro Prahu? Tyto otázky zůstávají na pořadu dne. Co dialogu brání? Odpověď K. Bečkové a R. Šváchy: „Nenastává tak moment hypolepse, ukázněného navázání na argumenty protivníka, jaký za podmínku skutečného dialogu pokládá historik Jan Assmann. Domníváme se, že bez takové hypolepse se debata o Praze nikam nepohne a všichni zůstanou zakopaní ve svých dosavadních pozicích.“ Neospravedlňuje se tímto zvláštním odkazem na teze historika ranných kultur a civilizací egyptologa Assmana sama nemožnost dialogu? Navrhujeme radikální zjednodušení přes otázku - co je jádrem toho, co ničí podstatu dialogu v daném případě o architektuře a perspektivách Prahy Přidržíme se definice Jeana Lacroix. Dialog vyžaduje vzájemnost porozumění, tj. musím pochopit názorového protivníka, pochopit ho lépe než si rozumí on sám. To vyžaduje vystavit se síle jeho názorů, procítit je silněji než on sám. S rizikem, že se mé vlastní názory odkryji jako slabší. Bez metodologické sympatie není dialogu. To nám v diskuzích, polemikách – a především v možném dialogu nad tématem perspektiv Prahy chybí. Opravdu vychází selhání a nemožnost skutečného dialogu o pražské metropoli z toho, že „autoři textů, totiž architekti nejsou zvyklí přesně reagovat na názory druhých, jak to musejí praktikovat vědci“? (R. Švácha v „EAM. Euroamerické myšlení 1936-2011“, R. Švácha, M. Sršňová, J Tichá (eds.), str. 33, srv. i násl.)? Pochybujeme. Ona zdůrazňovaná hypolepse, zdisciplinované navazování na myšlenky a teze druhých, je důležitá, patří ke kultuře dialogu i v soudobé společnosti; dialog není mince, kterou si dám jako výhru do kapsy, je to cesta k společnému nalézání argumentů a „pravdy.“ Z toho nemůže být nikdo ostrakizován pro nedostatečnou hypolepsi, ani architekt, ani historik či teoretik, ani památkář, ani expert, ani veřejnost – dokonce i ta na sociálních sítích. Stav dialogu je jedním z měřítek vyspělosti demokratické společnosti. Jakub Heidler, Oldřich Ševčík

 
© 2007–2020 Business Media One, s. r. o. Nádražní 762/32, 150 00 Praha 5, e-mail: stavbaweb@bmone.cz