Rekonstrukce Volmanovy vily

Řada architektonicky významných staveb u nás vznikla v období první republiky a nyní je na ně soustředěna pozornost nejen české, ale minimálně i evropské odborné veřejnosti. Známé jsou především pražské nebo brněnské vily, ale existují i objekty mimo tato centra, které jsou výraznými příklady tehdejší špičkové tvorby. Bezpochyby mezi ně patří nedávno zrekonstruovaná Volmanova vila v Čelákovicích.
Autory projektu vily jsou Karel Janů a Jiří Štursa – významní zastánci vědeckého funkcionalismu. Na této budově se však projevil také vliv surrealismu, teorií Karla Teigeho a děl Corbusierových, tvůrci pracovali s výraznými prvky emocionálního funkcionalismu a s rustikálními motivy.

Z historie velkorysé stavby
Vilu postavil Josef Volman, podnikatel, jehož stavební aktivity lze v oblasti Čelákovic srovnávat se zlínskými aktivitami Tomáše Bati. Volmanova firma patřila ve své době k nejvýznamnějším světovým výrobcům a exportérům obráběcích strojů. Vila se stala součástí rozsáhlého areálu na severozápadním okraji Čelákovic, vybudovaného v letech 1938 – 1940. Patřily k němu i garáže, konírna, skleníky, chata, tenisové kurty, seník, včelín a řada dalších objektů. Areál je členěn na parkovou část, užitkovou zahradu a zastavěnou část. Jeho plocha působí uceleným dojmem především díky systému vnitřních komunikací, které vzhledem ke svému oválnému trasování mají sjednocující charakter – v tomto případě nelze vyloučit, že se autoři vily spolupodíleli i na plošném dispozičním řešení celého pozemku. Továrník Volman se v souvislosti se svými podnikatelskými aktivitami podílel i na přestavbě a růstu města Čelákovic. Dodnes je jasná vazba vily na továrnu a její správní budovu, učiliště, obytné soubory pro dělníky a další místa, určená pro rozvoj firmy. Samotná vila původně sloužila pouze Josefu Volmanovi a jeho dceři, která zde později žila s manželem a dětmi, ale měla i jednoznačně reprezentativní charakter.
Po únorových událostech v roce 1948 celý areál využíval národní podnik TOS Čelákovice, původní obyvatelé byli vystěhováni. Budova sloužila k různým oslavám, kulturním a společenským akcím, poté až do roku 1990 jako mateřská škola. Již v roce 1979 byl celý areál zapsán do Ústředního seznamu nemovitých kulturních památek, v letech 1980 až 1982 pak byla provedena generální oprava vily, která ale především z hlediska zachování původních kvalit interiérů byla v podstatě kontraproduktivní. Po roce 1990 nebyl dům v důsledku restitučního řízení využívána, takže došlo k jeho devastaci až na úroveň havarijního stavu, kdy se dokonce uvažovalo o zbourání severního křídla. Z objektu zmizelo všechno vybavení včetně instalací a zařizovacích předmětů. V roce 1996 ho koupila společnost Vila Volman, k.s., která se stala investorem rekonstrukce, směřující k uvedení do původního stavu. Pokračovatel Volmanovy strojírenské tradice se tak zasloužil o obnovu původního továrníkova sídla i prezentaci jeho mimořádných architektonických kvalit. Způsob využití rekonstruovaného objektu není doposud přesně určen.

Přehledné dispozice
Vila tvoří pohledovou dominantu na hraně svahu nad bývalým záplavovým územím Labe. S ohledem na osazení do terénu se ze severního pohledu jeví jako čtyřpodlažní, z pohledu jižního jsou viditelná pouze tři podlaží. Dům je přístupný ze západní strany příjezdovou cestou, zakončenou kruhovým objezdem.
Do suterénu lze vejít samostatným vstupem ze západní části vily i vnitřním schodištěm. Původně tu byly umístěny byt domovníka, pokoj pro služku, koupelna pro personál, prádelna a veškeré technické a skladovací prostory. Na vstupní halu se schodištěm v přízemí navazuje obytný prostor propojený s jídelnou, je zde i pracovna, sloužící jako přijímací pokoj a hospodářská část budovy. V prvním patře jsou především obytné místnosti, identické pro továrníka Volmana a jeho dceru, navíc se zde nachází pokoj pro hosty. Severojižní hala přechází do společného prostoru s krbem, obytnou část pak vždy vytváří pracovna, propojená šatnou s ložnicí a koupelnou. Ve druhém patře je kulečníková herna a pokoj pro hosty – podstatnou část tohoto podlaží zabírá terasa s organicky tvarovaným záhonem, větrolamem a lavičkou.

Sanace železobetonových konstrukcí
Rekonstrukci budovy předcházely stavebně historické, technické a restaurátorské průzkumy, zaměřené především na ověření typu použitých materiálů. Jejich cílem bylo nalézt identické nebo ekvivalentní materiály a konstrukční prvky pro co nejpřesnější a nejautentičtější rekonstrukci. Mimo jiné byl pro kritické detaily proveden i výpočet trojrozměrných teplotních polí a fotogrammetrické zaměření torza travertinového obkladu, které bylo použito jako základ projektu geometrie obvodového pláště.
Obnova stavby zahrnovala minimum bouracích prací – jednalo se především o odstranění nepůvodních vnitřních dělicích konstrukcí, podlah a obkladů. Zajímavá byla sanace nosných železobetonových monolitických konstrukcí. Vzhledem k tomu, že u řady nosných prvků nebyly respektovány požadavky na minimální krytí betonářské výztuže (důvodem byla v té době téměř tradiční snaha o docílení co nejštíhlejších nosných prvků), došlo časem k odhalení výztuže a její korozi. Zvolená metoda sanace jednoznačně odpovídala snaze po co nejvyšší míře zachování původních prvků – proto byla nakonec realizována oprava stávajících konstrukcí kombinací technologie aplikace uhlíkových lamel a helikální výztuže.

Pískovec a travertin
Ve spodní části objektu tvoří vnější povrchy vily zdivo z hrubě opracovaných pískovcových bloků, na které navazuje rozsáhlá plocha travertinových obkladů, lokálně doplněných omítkami. Původní obklad byl většinou poškozen nebo opadán, pro jeho náhradu se podařilo nalézt a zajistit kámen ze stejného zdroje jako materiál původní. Konstruktivistické stavby v souvislosti se zaváděním nových materiálů a technologií neřešily stavebně fyzikální problémy (tento vědní obor se začal výrazně rozvíjet až v pozdějším období), při rekonstrukci vily však již byl obvodový plášť navržen s ohledem na současné znalosti z oblasti tepelné ochrany budov a proto byla mezi obvodovou konstrukci a kamenný obklad vložena tepelněizolační vrstva. Nárůst tloušťky konstrukce, ke kterému touto úpravou došlo, však není na výsledné podobě budovy prakticky pozorovatelný.

Autentické interiéry
Také rekonstrukce interiérů vily vycházela ze snahy po zajištění co nejvyšší míry autentičnosti. S ohledem na to, že materiály použité v interiéru byly zachovány jen ve fragmentech, bylo určení jejich původu velmi obtížné. Vila patřila ve své době k nejnákladnějším rezidenčním objektům v Čechách, čemuž odpovídal i druh a kvalita použitých materiálů. Stačí zmínit použití různých druhů mramoru a korku na podlahách, unikátní kamenné obklady koupelen včetně chromových prvků a atypického keramického vybavení a především interiér továrníkovy pracovny z makasarového dřeva. Na řadu proto přišly laboratorní analýzy, terénní průzkum a studium dobových fotografií. Pro zajímavost: restaurátorsky prováděná rekonstrukce koupelen trvala téměř dva roky.

Jediným novým prvkem vneseným rekonstrukcí do prostoru vily je výtah, instalovaný na severní straně objektu. Ten však ovlivnil vzhled budovy jen neznatelně.
Z původního technického vybavení se nezachovalo prakticky vůbec nic, veškeré instalace byly proto nově navrženy a provedeny tak, aby byla zajištěna plná funkčnost objektu. V původním stavu zůstal pouze prostor skladu uhlí a kotelny – důvody byly více méně historické a expoziční. 

Doc. Ing. František Kulhánek, CSc.
Foto: archiv Stavba roku

Rekonstrukce Volmanovy vily v Čelákovicích získala v soutěži Stavba roku 2016 Cenu poroty za citlivou rekonstrukci zdevastované ojedinělé památky funkcionalistické architektury.

Mistrovská obnova ojedinělé funkcionalistické památky
Je v tom možná trochu paradox: představitelé vědeckého funkcionalismu, architekti zkoumající vhodné podmínky pro minimální sociální bydlení, tak zrovna ti navrhli takovou luxusní vilu. Neboť Pracovní architektonická skupina, kterou tvořili architekti Karel Janů, Jiří Štursa a Jiří Voženílek, se do té doby zabývala především metod co nejlevnějšího a co nejúspornějšího bydlení. Předvedli to v soutěži na rodinné domky firmy Baťa, sami si jedno doslova kabinové bydlení vyzkoušeli na stavbě víkendového domku v Kamenném Přívoze, jejich diagramy úsporného provozu jsou dodnes oslňující svou propracovaností (byť už možná poněkud naivně působící). Jenomže architekt vždy musel nejen snít či bádat, taky se potřeboval uživit, a tak se PASisté rozpadli ve chvíli, kdy Jiří Voženílek odešel v roce 1937 k firmě Baťa do Zlína. Zbylá dvojice však dostala nečekanou zakázku – měla navrhnout vilu pro pana Josefa Volmana, továrníka v Čelákovicích, a zadání bylo doplněno podmínkou – vila musí stát přesně milion korun. Karel Janů mnohem později vzpomínal, jak se s tím museli nejprve srovnat morálně… Vila byla postavena v roce 1939 – a v tu chvíli měla, jako architektonické dílo, smůlu. Byla a je to stavba vskutku špičková, ovšem již nebyla možnost ji publikovat, výrazněji upozornit na její kvality (sami autoři se stále ještě ostýchali dát najevo, že navrhli tak ojedinělou stavbu, ojedinělou v jejich zaměření a ojedinělou v architektonické kvalitě). Přitom jde o vilu bez zaváhání srovnatelnou s brněnskou vilou Tugendhat. Jenže – v Čelákovicích.
Vila byla postavena v blízkosti továrny, ale přitom ve velkoryse založené parkové zahradě, nedaleko břehu Labe. Těžila z toho, že má k dispozici velký pozemek a rozložila se hodně do široka, svou horizontalitu podtrhla zdůrazněnými parapety, atikou i jako by vítězně nasazenou předstupující střechou. Kupředu ještě vysunula dlouhý můstek, vedoucí ke schodišti k bazénu, dozadu terasu se schody do zahrady. Zhmotňovala se tu radost ze života, z bydlení, otevřená volnost… Dispozice zcela odpovídaly tomu, co si architekti tak bedlivě vyzkoumali v minimálním bydlení – jasná, přehledná, velkorysá. Maximálně otevřená, ohromující ve svém opojení z prostoru. Pečlivě dělená na služebnou a obytnou, na reprezentativní a soukromou část. Společenské přízemí propojené se zahradou, dva plnohodnotné byty v patře, interiéry nečekaně jásavě pracují s barvami.
Dům však měl smůlu. Od roku 1945 nesloužil k bydlení, ale byl proměněn na mateřskou školu, která v něm zůstala až do roku 1990. Pak ovšem nastalo období možná ještě méně přívětivé, kdy zůstal jako by napospas všemu. Povětrnosti, lidem, přírodě… Námětů na její rekonstrukci se objevovalo postupně několik, až ten poslední došel realizace. Možná je dobře, že si na obnovu vila tolik let počkala. Rekonstruována byla s obdivuhodnou pečlivostí, s citem pro původní charakter, s vědomím, že jde o mistrovské dílo, které si nezaslouží, aby bylo poškozeno. Výsledek je obdivuhodný – jako by nebylo těch několik desetiletí jiného či žádného využívání. Jakoby vila byla právě dokončena a jen čeká na vybavení nábytkem. Travertin, mramor i korek, stejně jako dřevo a sklo a několik prvků vestavěných polic dávají tušit, že nábytek bude lehký a pohodlný, že opojení prostorem nebude narušeno… Obnovena byla i střešní terasa s trávníkem s poněkud nečekaným ledvinovitým půdorysem, obnoven byl bazén (jenž dostal soudobé pohotovostní zastřešení). Obnovena byla také příjezdová cesta s krytým místem k zastavení a elegantní točnou pro pohodlný odjezd. (Jen v suterénu je to jinak, tam se objevilo malé wellness centrum.) Původní autoři by byli spokojeni.
Asi bude komplikované nalézt pro Volmanovu vilu odpovídající užití. Je to kulturní památka (zcela oprávněně) a žádná nová funkce by ji neměla poškodit. Zatím sem chodí znalci a zájemci především z ciziny a tiše se diví, jaká že to stavba tady tenkrát vznikla. A snad oceňují i to, že rekonstrukce je vskutku příkladná. A pro domácí by bylo dobré si uvědomit, že do Čelákovic je to z Prahy méně než 40 kilometrů…