Rodinný dům pro fotografa

Rodinný dům pro fotografa

(27. 5. 2016) Adam Rujbr Architects

   
 
 
 
 

Rodinný dům pro fotografa

Tato realizace byla uskutečněna za optimálních podmínek: Klient zadal své hrubé představy a architekt měl poté téměř volnou ruku. Dům vznikl na základech zahradnického domku u prvorepublikové vily, kterou také v minulosti rekonstruovalo studio Adam Rujbr Architects.

V rodinném domě jsou prostory pro fotoateliér, který byl navržen v černobílém provedení, jako narušující element se v místnostech objevuje červené solitérní vybavení. Čelní stěna je celoprosklená a tak je v kombinaci s čistým interiérem ideálním prostorem pro profesionálního fotografa. Dostatek osvětlení zajišťují i střešní okna a množství světel. Prostor je celkově vzdušný a otevřený. Kuchyňský kout je umístěn na vyvýšeném pódiu. Všechny části fotoateliéru jsou vybaveny designovým nábytkem a kvalitním technickým vybavením. Pro chvíle relaxace a oddychu je v domě umístěna sauna.

Autorská zpráva

Základní informace o objektu

 
 
 
 

Kategorie

Novostavby

Dokončení

2013

Komentáře ke článku

 
 
 
 

28. 5. 2016 18:24:10. Re: Rodinný dům pro fotografa. Jitka

 
 
 
 

28. 5. 2016 18:24:10. Re: Rodinný dům pro fotografa. Jitka

  Zvenku paráda, hlavně to posazení mezi opěrné zdi. Zajímalo by mě, kolik už jich tam bylo a které jsou nové.
Uvnitř to po zabydlení určitě nezůstane tak sterilně bílé. Uplně to vidím: police plné knih, stěny plné fotografií, zásoba dřeva a nářadí u krbu, možná i nějaká kytka a koberec, ... Ale taky madlo u schodiště, až majiteli dojde, že bez něj je to nebezpečné ( :-) já vím, opakuji se).

Registrace k zasílání newsletteru

Stavbaweb.cz informuje o novinkách v oboru architektury a stavebnictví, představuje zajímavé objekty, projekty a materiály. Prostřednictvím tohoto formuláře se můžete přihlásit k odebírání denního newsletteru, a dostávat tak pravidelné informace přímo do své e-mailové schránky.

*Povinné položky
Vaše registrační údaje nebudou poskytovány třetím stranám a budou chráněny. Svou registraci můžete kdykoliv zrušit zde nebo prostřednictvím odkazu v zápatí každého newsletteru.
 
 
Nové komentáře

24. 3. 2020 17:03:00

Re: Polemika o panoramatu a mrakodrapech pokračuje

K polemice a selhávání dialogu nad pražskou metropolí čili o obtížné cestě od polemiky k dialogu Dialog se nekoná, v tom se shodneme. Tristní shoda. O to víc, že přitom v řadě věcí s článkem K. Bečkové a R. Šváchy (Polemika o panoramatu a mrakodrapech pokračuje. STAVBA, 27. roč., 2020, č, s, ) souhlasíme. I v tom, co nám navzdory liteře a smyslu našeho příspěvku vytýkají. Míjíme se a o to šlo a jde. Předporozumění, uzavírání se do jednoho společenství stejně smýšlejících a dogma vylučují dialog. Zásadní otázky, které jsme položili, tak zůstávají na pořadu dne: Může se v metropoli – Praze – stavět a rozvíjet – v souladu se světovými trendy, aniž by ztrácela na své identitě? A když se rozvíjela po staletí, proč to má být právě v naší době fatálně nemožné? Může se vést, jsme schopni a ochotni vést, produktivní dialog nejen mezi dvěma stranami – mezi architekty a památkáři, ale mezi společností, památkáři, historiky, architekty a urbanisty? Dialog o balancování mezi tím, co je historicky dané, vzácné a tím, co může být novým vkladem, přínosem pro Prahu? Tyto otázky zůstávají na pořadu dne. Co dialogu brání? Odpověď K. Bečkové a R. Šváchy: „Nenastává tak moment hypolepse, ukázněného navázání na argumenty protivníka, jaký za podmínku skutečného dialogu pokládá historik Jan Assmann. Domníváme se, že bez takové hypolepse se debata o Praze nikam nepohne a všichni zůstanou zakopaní ve svých dosavadních pozicích.“ Neospravedlňuje se tímto zvláštním odkazem na teze historika ranných kultur a civilizací egyptologa Assmana sama nemožnost dialogu? Navrhujeme radikální zjednodušení přes otázku - co je jádrem toho, co ničí podstatu dialogu v daném případě o architektuře a perspektivách Prahy Přidržíme se definice Jeana Lacroix. Dialog vyžaduje vzájemnost porozumění, tj. musím pochopit názorového protivníka, pochopit ho lépe než si rozumí on sám. To vyžaduje vystavit se síle jeho názorů, procítit je silněji než on sám. S rizikem, že se mé vlastní názory odkryji jako slabší. Bez metodologické sympatie není dialogu. To nám v diskuzích, polemikách – a především v možném dialogu nad tématem perspektiv Prahy chybí. Opravdu vychází selhání a nemožnost skutečného dialogu o pražské metropoli z toho, že „autoři textů, totiž architekti nejsou zvyklí přesně reagovat na názory druhých, jak to musejí praktikovat vědci“? (R. Švácha v „EAM. Euroamerické myšlení 1936-2011“, R. Švácha, M. Sršňová, J Tichá (eds.), str. 33, srv. i násl.)? Pochybujeme. Ona zdůrazňovaná hypolepse, zdisciplinované navazování na myšlenky a teze druhých, je důležitá, patří ke kultuře dialogu i v soudobé společnosti; dialog není mince, kterou si dám jako výhru do kapsy, je to cesta k společnému nalézání argumentů a „pravdy.“ Z toho nemůže být nikdo ostrakizován pro nedostatečnou hypolepsi, ani architekt, ani historik či teoretik, ani památkář, ani expert, ani veřejnost – dokonce i ta na sociálních sítích. Stav dialogu je jedním z měřítek vyspělosti demokratické společnosti. Jakub Heidler, Oldřich Ševčík

 
© 2007–2020 Business Media One, s. r. o. Nádražní 762/32, 150 00 Praha 5, e-mail: stavbaweb@bmone.cz