Rodinný dům v Dobřichovicích

Rodinný dům v Dobřichovicích

(4. 11. 2019) Písek Seyček Architekti

   
 
 
 
 

Rodinný dům v Dobřichovicích

Projekt rodinného domu v Dobřichovicích vychází z požadavků klienta na dispoziční řešení a celkovou estetičnost domu a zároveň respektuje neměnné skutečnosti, jako je tvar a orientace pozemku, jeho návaznost na komunikace i určité riziko povodně.

Obdélníkový pozemek orientovaný delší stranou v ose přibližně sever - jih, přičemž hlavní přístup od komunikace byl navržen na jeho kratší, severní straně. Samotná budova pak stojí v blízkosti přístupu, takže větší, jižní část pozemku je věnována zahradě. Široký, vydlážděný prostor před hlavním vstupem a sousedící garáží jsou plně funkční.

Navržený dům tvoří dvě hlavní části - hlavní, dvoupodlažní obytná část v podobě velké kostky s vystupujícím rizalitem ukrývajícím schodiště a na ní navazující jednopodlažní garáž. Vznikl tak tvarově zajímavý, a přesto jednoduše působící celek. Obě části se přímo dotýkají a zásluhou několika funkčně architektonických prvků navozují pocit vzájemného průniku. Zároveň jsou barevně jasně funkčně odděleny. Obytná část vyniká bílou fasádou, zatímco garáž a rizalit ustupují do pozadí v šedém tónu. Hlavní vstup ostře kontrastuje sytě žlutou barvou. Výrazným architektonickým prvkem je přesahující markýza nad vchodem, jež zasahuje přes roh až na východní fasádu, kde přechází do střechy garáže. Všechny tyto tři prvky jsou společně s pergolou nad terasou barevně sjednoceny do jednotně působícího tvaru, který obepíná hlavní bílý kvádr.

Dům s garáží o zastavěné ploše 179 m2 má dvě podlaží. Za vstupními dveřmi se nachází zádveří, odkud lze pokračovat buď do garáže nebo do chodby obytné části. Chodba vede k pokoji s koupelnou, kolem technické místnosti, samostatného WC, až k obývacímu pokoji s kuchyňským koutem. Z pokoje i obývacího pokoje lze přímo vyjít na velkou venkovní terasu, která je širokými schody propojena se zahradou. Terasa je krytá pergolou s pevným zastřešením na bocích, v prostřední části se v budoucnu počítá s textilní výplní v mobilním provedení.

Na chodbu v přízemí volně navazuje schodiště vedoucí do druhého podlaží. Okenní výplň u schodiště je tvořena ze skleněných tvárnic, tzv. kopilitů, které v místě vytváří velice zajímavou světelnou atmosféru. V druhém patře se pak nacházejí tři pokoje, šatna, koupelna a samostatné WC, vše obsloužené centrální chodbou. Návrh s velkým množstvím pokojů je inspirován snahou poskytnou zázemí rozrůstající se rodině. Jeden z pokojů dokonce počítá s případným budoucím předělením na dva samostatné. Ložnice v patře byla doplněna balkonem, z nějž je vidět velká část zahrady, takže rodiče odtamtud budou mít dobrý přehled o dětem a dění v okolí domu.
AUTORSKÁ ZPRÁVA


Autoři: Jiří Písek, Jan Seyček, Jan Krauz
Termín:  2015–2018
Fotografie: Viktor Jelínek

Základní informace o objektu

 
 
 
 

Kategorie

Rodinné domy

Komentáře ke článku

 
 
 
 

Registrace k zasílání newsletteru

Stavbaweb.cz informuje o novinkách v oboru architektury a stavebnictví, představuje zajímavé objekty, projekty a materiály. Prostřednictvím tohoto formuláře se můžete přihlásit k odebírání denního newsletteru, a dostávat tak pravidelné informace přímo do své e-mailové schránky.

*Povinné položky
Vaše registrační údaje nebudou poskytovány třetím stranám a budou chráněny. Svou registraci můžete kdykoliv zrušit zde nebo prostřednictvím odkazu v zápatí každého newsletteru.
 
 
Nové komentáře

24. 3. 2020 17:03:00

Re: Polemika o panoramatu a mrakodrapech pokračuje

K polemice a selhávání dialogu nad pražskou metropolí čili o obtížné cestě od polemiky k dialogu Dialog se nekoná, v tom se shodneme. Tristní shoda. O to víc, že přitom v řadě věcí s článkem K. Bečkové a R. Šváchy (Polemika o panoramatu a mrakodrapech pokračuje. STAVBA, 27. roč., 2020, č, s, ) souhlasíme. I v tom, co nám navzdory liteře a smyslu našeho příspěvku vytýkají. Míjíme se a o to šlo a jde. Předporozumění, uzavírání se do jednoho společenství stejně smýšlejících a dogma vylučují dialog. Zásadní otázky, které jsme položili, tak zůstávají na pořadu dne: Může se v metropoli – Praze – stavět a rozvíjet – v souladu se světovými trendy, aniž by ztrácela na své identitě? A když se rozvíjela po staletí, proč to má být právě v naší době fatálně nemožné? Může se vést, jsme schopni a ochotni vést, produktivní dialog nejen mezi dvěma stranami – mezi architekty a památkáři, ale mezi společností, památkáři, historiky, architekty a urbanisty? Dialog o balancování mezi tím, co je historicky dané, vzácné a tím, co může být novým vkladem, přínosem pro Prahu? Tyto otázky zůstávají na pořadu dne. Co dialogu brání? Odpověď K. Bečkové a R. Šváchy: „Nenastává tak moment hypolepse, ukázněného navázání na argumenty protivníka, jaký za podmínku skutečného dialogu pokládá historik Jan Assmann. Domníváme se, že bez takové hypolepse se debata o Praze nikam nepohne a všichni zůstanou zakopaní ve svých dosavadních pozicích.“ Neospravedlňuje se tímto zvláštním odkazem na teze historika ranných kultur a civilizací egyptologa Assmana sama nemožnost dialogu? Navrhujeme radikální zjednodušení přes otázku - co je jádrem toho, co ničí podstatu dialogu v daném případě o architektuře a perspektivách Prahy Přidržíme se definice Jeana Lacroix. Dialog vyžaduje vzájemnost porozumění, tj. musím pochopit názorového protivníka, pochopit ho lépe než si rozumí on sám. To vyžaduje vystavit se síle jeho názorů, procítit je silněji než on sám. S rizikem, že se mé vlastní názory odkryji jako slabší. Bez metodologické sympatie není dialogu. To nám v diskuzích, polemikách – a především v možném dialogu nad tématem perspektiv Prahy chybí. Opravdu vychází selhání a nemožnost skutečného dialogu o pražské metropoli z toho, že „autoři textů, totiž architekti nejsou zvyklí přesně reagovat na názory druhých, jak to musejí praktikovat vědci“? (R. Švácha v „EAM. Euroamerické myšlení 1936-2011“, R. Švácha, M. Sršňová, J Tichá (eds.), str. 33, srv. i násl.)? Pochybujeme. Ona zdůrazňovaná hypolepse, zdisciplinované navazování na myšlenky a teze druhých, je důležitá, patří ke kultuře dialogu i v soudobé společnosti; dialog není mince, kterou si dám jako výhru do kapsy, je to cesta k společnému nalézání argumentů a „pravdy.“ Z toho nemůže být nikdo ostrakizován pro nedostatečnou hypolepsi, ani architekt, ani historik či teoretik, ani památkář, ani expert, ani veřejnost – dokonce i ta na sociálních sítích. Stav dialogu je jedním z měřítek vyspělosti demokratické společnosti. Jakub Heidler, Oldřich Ševčík

 
© 2007–2020 Business Media One, s. r. o. Nádražní 762/32, 150 00 Praha 5, e-mail: stavbaweb@bmone.cz