Po deseti letech od
našeho prvního rozhovoru se
znovu setkáváme se zlínským rodákem působícím v Brně, Svatoplukem
Sládečkem. Jak se za tu dobu změní architekt, jeho postoje k sebeprezentaci,
inspiracím a tématům, které praxe přináší?
V nedávné době
jste na sebe upozornil společnou výstavou s Davidem Krausem
v brněnském Domě umění. Vy dva pocházíte z různého?? prostředí, jak
k té spolupráci došlo?
Výstavu
jsme připravovali sedm, možná spíš devět let. S Davidem nejsme ani
spolužáci, ani jsme nikdy nespolupracovali na společné zakázce. Já jsem se
s Davidovou prací seznámil na výstavě „Nová česká práce“. Pro mě byla dost
určující, ostatně částečně pod jejím vlivem vznikl i název mého ateliéru: New
Work. Do této skupiny jsem samozřejmě nepatřil, ta výstava ve mně ale dodnes
rezonuje, jako kulturní událost širšího významu. David Kraus a já jsme se
poprvé virtuálně setkali v roce 2000 na stránkách časopisu Stavba. Jeho
práci jsem od začátku obdivoval, zařadil jsem ji do ročenky české architektury.
Potom se mi ozval a od té doby jsme o sobě věděli a cítili určitou shodu v
přístupu k práci a pozici architekta. Nejdříve jsme si s Davidem
dlouho dopisovali – kurátorský výběr z korespondence je součástí výstavy –
reálného kontaktu mezi námi bylo míň, než jsme chtěli. Později jsme se dohodli,
že spolu uděláme nějaký projekt. Nakonec z toho vznikla výstava. Ten záměr
zbrzdila po roce 2008 nejen celková krize oboru, ale i jakási „rezignace na
marketing“ architektů. Kurátor Rostislav Koryčánek nás k realizaci musel
doslova dokopat a za to mu patří dík. (Pozn.
red. Výstava proběhne na podzim 2016 ve Zlíně a na jaře 2017 v Galerii
Jaroslava Fragnera v Praze.)
Koncept je dost
specifický, jak jste k němu došli?
Původně
byl záměr prezentovat se tradičně – obrázky na panelech, konkrétními projekty.
Vyvinula se z toho ale výstava spíš konceptuální, kdy jeden představuje
druhého. Jeden pro druhého jsme navrhli objekt inspirovaný čtyřmi jeho
stavbami, tři jsou vždy do jisté míry realisticky citovány a jedna je přítomna
v koncepci. Objekty mají reálné lidské měřítko, tak aby se do nich dalo
vstoupit, vlézt, sednout. Stavby jsme si vybírali sami a výběr jsme mezi sebou
odsouhlasovali. Výstava takřka vůbec nezachycuje stav naší aktuální
architektonické produkce. Vybírali jsme většinou to, co dobře známe a máme to
důkladně zažité. Vše bylo doplněno do jakéhosi dioramatu kreslenou stěnou
s obrázky citovaných staveb, dřevěnou lavičkou s výhledem na tuto scenerii
a výpisky z korespondence na stěnách.
Překvapilo vás něco
navzájem?
Mě
překvapilo, jak moc je Davidův objekt – tedy ten, který navrhl on na základě
mojí architektury – popisný, pečlivý a jak velký důraz klade na detail. Myslím,
že můj přístup k architektonickému detailu bývá naopak často považován za
nedbalý. David byl prý překvapen „architektoničností“ objektu, který jsem mu
dedikoval. Asi jsme byli překvapeni oba.
Zmínil jste svoji
„rezignaci na marketing“, co si pod tím ve chvíli, kdy spolu děláme rozhovor do
časopisu, mám představit?
Říkal
jsem vám, že si máte rozmyslet, jestli ten rozhovor chcete dělat. Já totiž
nemám moc co říct a dokonce ani vlastně nic říct nechci. Rád se s vámi
vidím, po dlouhé době, jinak bychom rozhovor nedělali. Dříve jsem si myslel, že
architekturu je potřeba publikovat, protože je příliš svázána s jedním
místem a je potřeba o ní dát vědět. Dnes už vím, že to tak není. Velmi dobře
fungují i kolegové, kteří uveřejňují svou práci jen velmi málo nebo vůbec.
Publikování staveb nemá nic společného ani s kvalitou architektury ani
s množstvím práce.
Několikrát
jsem se chtěl vrátit s našimi realizacemi na archiweb, několikrát jsme se
na tom s Janem Kratochvílem domlouvali. Vždycky, když začnu připravovat
podklady, tak se mi z toho udělá špatně a musím s tím přestat. Mám
totiž podezření, že v oblasti publikování architektury se jedná o jakýsi
showbyznys, kde záleží hodně na figuře autora. Nedávno jsem sháněl monografii
Alda Rossiho – bylo to téměř neřešitelné, nakonec jsem sehnal. Potom jsem chtěl
nějakou pořádnou knihu o Gustavu Peichlovi a tam jsem nepochodil vůbec. Zdá se
mi, že vůbec nejde o architekturu – jakmile ti lidé
sejdou ze scény, tak se o jejich práci už nic nedozvíte. Asi teď už musíme
počkat, až se dostanou do skript pro památkáře. O různých zkamenělých titánech
klasické moderny je materiálu samozřejmě dost. S novějšími tématy je to
horší, přitom z nich bychom se poučili mnohem více.
Co tedy říkáte na
ne-architektonická témata, kterými v Praze poslední roky a měsíce hodně žijeme?
Mluvím o trendu architektů vstupovat do boje za nový legislativní rámec, který
by umožnil tvořivěji pracovat na městských strukturách, nejen se zabývat domem
jako solitérem…
Víte,
profese architekta vždy čelí řadě protivenství. Ať už je to ze strany koncového
klienta, nebo společnosti, která nastavuje mantinely. Regulace soukromých
záměrů je ale nutná, výsledek by měl být přijatelný pro co nejvíce lidí. To, že
se „vlezu do předpisu“, přece na samotnou výslednou architekturu nemá až zas
takový vliv…
Vždy
jsem měl rád odlišnost, podivnost, jinakost. Časem jsem zjistil, že nás není
mnoho, co to vidíme stejně. Když už jsem věděl, že většinu asi nepřesvědčím, že
to, co se mi líbí, je opravdu krásné, tak mi nezbylo než alespoň svým způsobem
– tady architekturou – o právo na podivnost a odlišnost bojovat. Těžko tedy
můžete čekat, že mě bude vzrušovat tvorba nějakého předpisu. Předpisy vždycky
nějaké budou. Jen doufám, že budou jednoduché a srozumitelné.
Protože
nové Pražské stavební předpisy vytvářejí poměrně důvěryhodní lidé, všichni „na
venkově“ doufáme, že budou dobré a že je zbytek republiky začne napodobovat. Na
druhé straně je mi protivná představa, že má mít nějaké místo vlastní předpisy.
Argumenty předložené pro výlučnost Prahy mě nepřesvědčují – co by potom měly
dělat na Ostravsku, v severních Čechách nebo v národních parcích? Tam
jsou také zcela specifické podmínky a jejich odlišnosti nejsou o nic méně
důležité než ty pražské.
Když ne
sebeprezentace architektů ani podmínky pro tvorbu – co vás jako architekta tedy
zajímá?
Je
to vztah mezi stavem architektury, nebo možná lépe životního prostředí a hmotné
kultury a politického uspořádání, demokracie, štěstí, hospodářství. Nenacházím
ale žádné souvislosti, které by bylo možné rozumně vyhodnotit. Architektura ani
urbanismus nejsou exaktní obory. Jsou empirické a intuitivní. Každá zkušenost
je ale v této oblasti nesmírně drahá a situace se málokdy opakují, proto
je stejně většina rozhodnutí intuitivních, a proto od žádných předpisů nic
převratného neočekávám.
A jaká konkrétní
zadání?
Veřejné
prostory, pracovní prostředí, to vše dnes musí být věcí dohody, kompromisu. Na
výsledku nám bude vždy něco vyhovovat a něco vadit, každému něco jiného. Dnes
často vysmívaná zadání spojená s bydlením –
rodinné
domy a interiéry bytů – se ale zásadně podílejí na tom, jak prožíváme svůj
život. V těchto prostorech můžeme uskutečnit pocity a naplnit potřeby,
které jsou jen naše. Mám rád rodinné domy jako samostatný žánr s velkou
svobodou pro všechny zúčastněné, a zároveň s velkou mírou služebnosti
architekta ke stavebníkovi. Vadí mi, když na školách kolegové vyprávějí
studentům, že rodinné domy ničí krajinu i města. Jedna
z nejživotaschopnějších a nejpřívětivějších forem lidského sídla je dnes
město od 5 do 100 tisíc obyvatel, tedy maloměsto, okresní město. Tato města
jsou přitom z naprosté většiny tvořena rodinnými domy, přiléhají přímo
k centru, okolo bývalých hradeb. Příklady, které znám, jsou Uherské
Hradiště, Kroměříž, Litomyšl, Železný Brod ale i Olomouc, Hradec Králové či
Zlín. Nechápu, že to nikdo nevidí a všichni urbanisté neustále všude kreslí
velké bloky obytných a víceúčelových domů.
Když jsme si
domlouvali tento rozhovor, zmínil jste, že když architekt pracuje bez nasazení
ega, je výsledek hrozná nuda, mohl byste víc vysvětlit?
Zkusil
jsem to, zapřít se, odosobnit, práci pojmout jen jako službu. Výsledky tohoto
přístupu se mi ale moc nelíbí. Mají sice vlídné přijetí u veřejnosti, ale lidi
a přátele, které bych oslovit chtěl, nezaujmou. K tomu přitahovaly další
stavebníky s podivnými úmysly, většinou měli dojem, že mohu splnit
jakékoliv přání, i sebevětší ohavnost. Tak už několik let hledám způsob jak
nepopudit náhodné kolemjdoucí, ale případné zájemce alespoň něčím oslovit.
Před těmi deseti
lety jste na mě dělal dojem architekta plného entuziasmu, teď mi připadáte už
značně skeptický…
Nejsem
skeptický. Jen už vím, jaké jsou možnosti architektury – tedy že skoro žádné
nejsou. Architektura sama nedokáže skoro nic. Nemůže pomáhat slabým a nemocným,
hladového nenasytí. Jediné, co dokáže, je, že občas někomu udělá radost. Jako
součást širšího kulturního dění – pokud se jí podaří do něj začlenit – může
zpříjemnit atmosféru ve společnosti. Ovšem stavění, jeden z hlavních
projevů architektury, je vždy spojeno s velkými penězi a ty zase
s touhou po vlivu a moci. A tak i velká část architektury bývá
kontaminovaná těmito podivnými emocemi.
Dřív jste mluvil o
kostele jako o typologii, která by vás zajímala. Dočkal jste se takového
zadání?
Nedočkal
a už ani nečekám. V Brně pomáhám s opravami modernistického kostela
od architekta Tejce a to mi stačí. Už mě
žádná typologie speciálně nezajímá, je mi opravdu úplně jedno, na čem budu
pracovat. Mnohem důležitější je, s kým se přitom potkám, kdo bude
zadavatel, jací budou kolegové. Teď si opravdu nemohu stěžovat, mám kolem sebe
samé inspirativní a vtipné osoby. Vlastně mi to dochází až teď, když se ptáte.
—
M.A. Svatopluk Sládeček (46)
Studoval na Střední průmyslové škole stavební ve Zlíně a později na VŠUP v
Praze, na katedře designu a Fakultě architektury u prof. Ladislava Vrátníka a
prof. Petra Keila. Od roku 1995 vede v Brně ateliér.
Ptala se MARIANA PANČÍKOVÁ
foto: Marie Votavová
Publikováno v časopise Stavba č. 2/2016, str. 14-17
Architekt Sládeček velmi správně intuitivně pojímá a chápe roli a přístup svůj i svých dobrých kolegů ke světu, ve kterém žijeme. Bez mnoha takových úvah bychom se nikam neposunovali. A také neuměli rozlišovat mezi potřebami, touhami i možnostmi člověka na naší Zemi.