Rozhovor se Svatoplukem Sládečkem

Rozhovor se Svatoplukem Sládečkem

(23. 1. 2017) Svatopluk Sládeček pro časopis Stavba v dubnu 2016.

 
 
 
 

Rozhovor se Svatoplukem Sládečkem

Po deseti letech od našeho prvního rozhovoru se znovu setkáváme se zlínským rodákem působícím v Brně, Svatoplukem Sládečkem. Jak se za tu dobu změní architekt, jeho postoje k sebeprezentaci, inspiracím a tématům, které praxe přináší?

V nedávné době jste na sebe upozornil společnou výstavou s Davidem Krausem v brněnském Domě umění. Vy dva pocházíte z různého?? prostředí, jak k té spolupráci došlo?
Výstavu jsme připravovali sedm, možná spíš devět let. S Davidem nejsme ani spolužáci, ani jsme nikdy nespolupracovali na společné zakázce. Já jsem se s Davidovou prací seznámil na výstavě „Nová česká práce“. Pro mě byla dost určující, ostatně částečně pod jejím vlivem vznikl i název mého ateliéru: New Work. Do této skupiny jsem samozřejmě nepatřil, ta výstava ve mně ale dodnes rezonuje, jako kulturní událost širšího významu. David Kraus a já jsme se poprvé virtuálně setkali v roce 2000 na stránkách časopisu Stavba. Jeho práci jsem od začátku obdivoval, zařadil jsem ji do ročenky české architektury. Potom se mi ozval a od té doby jsme o sobě věděli a cítili určitou shodu v přístupu k práci a pozici architekta. Nejdříve jsme si s Davidem dlouho dopisovali – kurátorský výběr z korespondence je součástí výstavy – reálného kontaktu mezi námi bylo míň, než jsme chtěli. Později jsme se dohodli, že spolu uděláme nějaký projekt. Nakonec z toho vznikla výstava. Ten záměr zbrzdila po roce 2008 nejen celková krize oboru, ale i jakási „rezignace na marketing“ architektů. Kurátor Rostislav Koryčánek nás k realizaci musel doslova dokopat a za to mu patří dík. (Pozn. red. Výstava proběhne na podzim 2016 ve Zlíně a na jaře 2017 v Galerii Jaroslava Fragnera v Praze.)

Koncept je dost specifický, jak jste k němu došli?
Původně byl záměr prezentovat se tradičně – obrázky na panelech, konkrétními projekty. Vyvinula se z toho ale výstava spíš konceptuální, kdy jeden představuje druhého. Jeden pro druhého jsme navrhli objekt inspirovaný čtyřmi jeho stavbami, tři jsou vždy do jisté míry realisticky citovány a jedna je přítomna v koncepci. Objekty mají reálné lidské měřítko, tak aby se do nich dalo vstoupit, vlézt, sednout. Stavby jsme si vybírali sami a výběr jsme mezi sebou odsouhlasovali. Výstava takřka vůbec nezachycuje stav naší aktuální architektonické produkce. Vybírali jsme většinou to, co dobře známe a máme to důkladně zažité. Vše bylo doplněno do jakéhosi dioramatu kreslenou stěnou s obrázky citovaných staveb, dřevěnou lavičkou s výhledem na tuto scenerii a výpisky z korespondence na stěnách.

Překvapilo vás něco navzájem?
Mě překvapilo, jak moc je Davidův objekt – tedy ten, který navrhl on na základě mojí architektury – popisný, pečlivý a jak velký důraz klade na detail. Myslím, že můj přístup k architektonickému detailu bývá naopak často považován za nedbalý. David byl prý překvapen „architektoničností“ objektu, který jsem mu dedikoval. Asi jsme byli překvapeni oba.

Zmínil jste svoji „rezignaci na marketing“, co si pod tím ve chvíli, kdy spolu děláme rozhovor do časopisu, mám představit?
Říkal jsem vám, že si máte rozmyslet, jestli ten rozhovor chcete dělat. Já totiž nemám moc co říct a dokonce ani vlastně nic říct nechci. Rád se s vámi vidím, po dlouhé době, jinak bychom rozhovor nedělali. Dříve jsem si myslel, že architekturu je potřeba publikovat, protože je příliš svázána s jedním místem a je potřeba o ní dát vědět. Dnes už vím, že to tak není. Velmi dobře fungují i kolegové, kteří uveřejňují svou práci jen velmi málo nebo vůbec. Publikování staveb nemá nic společného ani s kvalitou architektury ani s množstvím práce.

Několikrát jsem se chtěl vrátit s našimi realizacemi na archiweb, několikrát jsme se na tom s Janem Kratochvílem domlouvali. Vždycky, když začnu připravovat podklady, tak se mi z toho udělá špatně a musím s tím přestat. Mám totiž podezření, že v oblasti publikování architektury se jedná o jakýsi showbyznys, kde záleží hodně na figuře autora. Nedávno jsem sháněl monografii Alda Rossiho – bylo to téměř neřešitelné, nakonec jsem sehnal. Potom jsem chtěl nějakou pořádnou knihu o Gustavu Peichlovi a tam jsem nepochodil vůbec. Zdá se mi, že vůbec nejde o architekturu – jakmile ti lidé sejdou ze scény, tak se o jejich práci už nic nedozvíte. Asi teď už musíme počkat, až se dostanou do skript pro památkáře. O různých zkamenělých titánech klasické moderny je materiálu samozřejmě dost. S novějšími tématy je to horší, přitom z nich bychom se poučili mnohem více.

Co tedy říkáte na ne-architektonická témata, kterými v Praze poslední roky a měsíce hodně žijeme? Mluvím o trendu architektů vstupovat do boje za nový legislativní rámec, který by umožnil tvořivěji pracovat na městských strukturách, nejen se zabývat domem jako solitérem…
Víte, profese architekta vždy čelí řadě protivenství. Ať už je to ze strany koncového klienta, nebo společnosti, která nastavuje mantinely. Regulace soukromých záměrů je ale nutná, výsledek by měl být přijatelný pro co nejvíce lidí. To, že se „vlezu do předpisu“, přece na samotnou výslednou architekturu nemá až zas takový vliv…

Vždy jsem měl rád odlišnost, podivnost, jinakost. Časem jsem zjistil, že nás není mnoho, co to vidíme stejně. Když už jsem věděl, že většinu asi nepřesvědčím, že to, co se mi líbí, je opravdu krásné, tak mi nezbylo než alespoň svým způsobem – tady architekturou – o právo na podivnost a odlišnost bojovat. Těžko tedy můžete čekat, že mě bude vzrušovat tvorba nějakého předpisu. Předpisy vždycky nějaké budou. Jen doufám, že budou jednoduché a srozumitelné.

Protože nové Pražské stavební předpisy vytvářejí poměrně důvěryhodní lidé, všichni „na venkově“ doufáme, že budou dobré a že je zbytek republiky začne napodobovat. Na druhé straně je mi protivná představa, že má mít nějaké místo vlastní předpisy. Argumenty předložené pro výlučnost Prahy mě nepřesvědčují – co by potom měly dělat na Ostravsku, v severních Čechách nebo v národních parcích? Tam jsou také zcela specifické podmínky a jejich odlišnosti nejsou o nic méně důležité než ty pražské.

Když ne sebeprezentace architektů ani podmínky pro tvorbu – co vás jako architekta tedy zajímá?
Je to vztah mezi stavem architektury, nebo možná lépe životního prostředí a hmotné kultury a politického uspořádání, demokracie, štěstí, hospodářství. Nenacházím ale žádné souvislosti, které by bylo možné rozumně vyhodnotit. Architektura ani urbanismus nejsou exaktní obory. Jsou empirické a intuitivní. Každá zkušenost je ale v této oblasti nesmírně drahá a situace se málokdy opakují, proto je stejně většina rozhodnutí intuitivních, a proto od žádných předpisů nic převratného neočekávám.

A jaká konkrétní zadání?
Veřejné prostory, pracovní prostředí, to vše dnes musí být věcí dohody, kompromisu. Na výsledku nám bude vždy něco vyhovovat a něco vadit, každému něco jiného. Dnes často vysmívaná zadání spojená s bydlením –

rodinné domy a interiéry bytů – se ale zásadně podílejí na tom, jak prožíváme svůj život. V těchto prostorech můžeme uskutečnit pocity a naplnit potřeby, které jsou jen naše. Mám rád rodinné domy jako samostatný žánr s velkou svobodou pro všechny zúčastněné, a zároveň s velkou mírou služebnosti architekta ke stavebníkovi. Vadí mi, když na školách kolegové vyprávějí studentům, že rodinné domy ničí krajinu i města. Jedna z nejživotaschopnějších a nejpřívětivějších forem lidského sídla je dnes město od 5 do 100 tisíc obyvatel, tedy maloměsto, okresní město. Tato města jsou přitom z naprosté většiny tvořena rodinnými domy, přiléhají přímo k centru, okolo bývalých hradeb. Příklady, které znám, jsou Uherské Hradiště, Kroměříž, Litomyšl, Železný Brod ale i Olomouc, Hradec Králové či Zlín. Nechápu, že to nikdo nevidí a všichni urbanisté neustále všude kreslí velké bloky obytných a víceúčelových domů.

Když jsme si domlouvali tento rozhovor, zmínil jste, že když architekt pracuje bez nasazení ega, je výsledek hrozná nuda, mohl byste víc vysvětlit?
Zkusil jsem to, zapřít se, odosobnit, práci pojmout jen jako službu. Výsledky tohoto přístupu se mi ale moc nelíbí. Mají sice vlídné přijetí u veřejnosti, ale lidi a přátele, které bych oslovit chtěl, nezaujmou. K tomu přitahovaly další stavebníky s podivnými úmysly, většinou měli dojem, že mohu splnit jakékoliv přání, i sebevětší ohavnost. Tak už několik let hledám způsob jak nepopudit náhodné kolemjdoucí, ale případné zájemce alespoň něčím oslovit.

Před těmi deseti lety jste na mě dělal dojem architekta plného entuziasmu, teď mi připadáte už značně skeptický…
Nejsem skeptický. Jen už vím, jaké jsou možnosti architektury – tedy že skoro žádné nejsou. Architektura sama nedokáže skoro nic. Nemůže pomáhat slabým a nemocným, hladového nenasytí. Jediné, co dokáže, je, že občas někomu udělá radost. Jako součást širšího kulturního dění – pokud se jí podaří do něj začlenit – může zpříjemnit atmosféru ve společnosti. Ovšem stavění, jeden z hlavních projevů architektury, je vždy spojeno s velkými penězi a ty zase s touhou po vlivu a moci. A tak i velká část architektury bývá kontaminovaná těmito podivnými emocemi.

Dřív jste mluvil o kostele jako o typologii, která by vás zajímala. Dočkal jste se takového zadání?
Nedočkal a už ani nečekám. V Brně pomáhám s opravami modernistického kostela od architekta Tejce  a to mi stačí. Už mě žádná typologie speciálně nezajímá, je mi opravdu úplně jedno, na čem budu pracovat. Mnohem důležitější je, s kým se přitom potkám, kdo bude zadavatel, jací budou kolegové. Teď si opravdu nemohu stěžovat, mám kolem sebe samé inspirativní a vtipné osoby. Vlastně mi to dochází až teď, když se ptáte.

---
M.A. Svatopluk Sládeček (46)
Studoval na Střední průmyslové škole stavební ve Zlíně a později na VŠUP v Praze, na katedře designu a Fakultě architektury u prof. Ladislava Vrátníka a prof. Petra Keila. Od roku 1995 vede v Brně ateliér.


Ptala se MARIANA PANČÍKOVÁ
foto: Marie Votavová

Publikováno v časopise Stavba č. 2/2016, str. 14-17

Komentáře ke článku

 
 
 
 

23. 1. 2017 23:09:01. Re: Rozhovor se Svatoplukem Sládečkem. Jiří Kalvach

 
 
 
 

23. 1. 2017 23:09:01. Re: Rozhovor se Svatoplukem Sládečkem. Jiří Kalvach

  Architekt Sládeček velmi správně intuitivně pojímá a chápe roli a přístup svůj i svých dobrých kolegů ke světu, ve kterém žijeme. Bez mnoha takových úvah bychom se nikam neposunovali. A také neuměli rozlišovat mezi potřebami, touhami i možnostmi člověka na naší Zemi.

Registrace k zasílání newsletteru

Stavbaweb.cz informuje o novinkách v oboru architektury a stavebnictví, představuje zajímavé objekty, projekty a materiály. Prostřednictvím tohoto formuláře se můžete přihlásit k odebírání denního newsletteru, a dostávat tak pravidelné informace přímo do své e-mailové schránky.

*Povinné položky
Vaše registrační údaje nebudou poskytovány třetím stranám a budou chráněny. Svou registraci můžete kdykoliv zrušit zde nebo prostřednictvím odkazu v zápatí každého newsletteru.
 
 
Nové komentáře

4. 6. 2022 10:06:36

Re: Re: Rozhledna Závist.

:-)

 
© 2007–2020 Business Media One, s. r. o. Nádražní 762/32, 150 00 Praha 5, e-mail: stavbaweb@bmone.cz