Hřbitov ve Valašském Meziříčí nemá jasnou hierarchizaci prostorů a cest ani zřetelně zdůrazněný vstup. Stavební parcela pro smuteční síň byla ve struktuře areálu výjimečná velikostí (dosud volné) plochy i svojí polohou u vstupu. Na první pohled je srozumitelný i charakter místa: jde o svah stoupající od ruchu a shonu vstříc poklidu a tichu.
Výstavba smuteční síně byla příležitostí ukotvit kompozici hřbitova pevným urbanistickým prvkem, jenž bude respektovat strukturu areálu a zároveň pomůže lépe definovat hlavní vstup. Kompozice prvků „obřadního okrsku“ využívá nadčasových, obecně platných zákonitostí, jakými jsou symetrie, rytmus a perspektiva. Zároveň je využívá pouze v účelné míře a ve prospěch atmosféry chvíle posledního rozloučení: jasně, přehledně a neokázale. Vytváříme důstojné a kontemplativní prostředí, které rozvíjí genius loci hřbitova jak během obřadů posledního rozloučení, tak v době „tichého pokoje“.
Smuteční síň je jednopodlažní s výrazně převýšeným objemem světlíku, který se stal ústředním kompozičním prvkem venkovních i vnitřních prostor. Objem světlíku navíc ukrývá venkovní části a vývody technologií.
Na smuteční síň navazují venkovní prostory kryté přesahující střechou. Výraznými vstupními dveřmi vchází smuteční hosté přes příčně situované foyer do auditoria. Směr „poslední cesty“ ve foyer a především v auditoriu zdůrazňuje výrazné převýšení světlíkem. V samotném závěru osy se nachází apsida katafalku s rakví. Typologie auditoria vychází z tradičního uspořádání „trojlodního“ prostoru s lavicemi po stranách a s průchodem v ose. Skladba interiéru tak dovoluje uspořádání různých forem obřadu. Mimo jiné bohoslužbu slova a vynášení rakve jako součást obřadu. Uzavřenost auditoria je porušena boční vizuální vazbou se „smutečním atriem“. Atrium slouží jako důstojný přechod vstříc všedním dnům – je tudy možný odchod smutečních hostů a také průchod ke vsypové loučce ve svahu nad obřadní síní. Klidnou atmosféru prostoru umocňuje pomalé plynutí vody ve Fontáně života uprostřed atria.
Řešení interiéru jsme pojednali jako symbolický protiklad dvou světů: světa kolem nás a světa jinde, světa dál a výše. Tmavě šedé odstíny podlahy a obložení stěn v úrovni hostů jsou v kontrastu s abstraktním bílým stropem a světlem přicházejícím z převýšené osy světlíku. Takto definovaná „scénografie“ se proměňuje při ukončení obřadu. Spouští se svislá stěna – poslední opona, která zakryje apsidu s katafalkem a otevírají se rolety před bočními okny. Pronikající denní světlo vybízí účastníky obřadu k pozvolnému návratu přes atrium zpět do všedních dní.
Specifika provozu obřadní síně se promítla do řešení technologií. Síň je větrána, temperována a vytápěna kombinací systémů (podlahové topné kabely a tepelné čerpadlo vzduch-vzduch). Z převýšené části interiéru se odebírá použitý vzduch, který je využíván k rekuperaci. Extenzivní zelená střecha přispívá ke zlepšení mikroklimatu a zlepšuje bilanci odtoku srážkových vod.
Autorská zpráva
Autoři: Lukáš Pecka, Ivana Smětáková – archislužba.cz; spolupráce Peter Babka, Zdeněk Šuchma (stavební část), Václav Přikryl (statika), Jiří Hájek (VZT, vytápění), Eva Wagnerová (zeleň), Kateřina Stratilová (ZTI), Vítězslav Valášek (silnoproud), Pavel Skřivan (konzultace osvětlení), Petr Vítek, Petr Pochylý (slaboproud, audio-video), Zdeněk Čejka (PBŘ), Petr Jarolím (doprava), Ivo Pospíšil, Libor Loveček, Petra Vlachynská (Fontána života)
Architektonická soutěž: 2014
Projekt: 2015-2016
Realizace: 2017-2018
Zastavěná plocha: 850 m2
Obestavěný prostor: 4700 m3
