Tato budova, dílo architektek Zdeny Novákové a Dagmar Šestákové z let 1967–1970, patří k nejdůležitějším příkladům československé architektury z období „zlatých šedesátých“ let 20. století. Její autorky získaly možnost realizovat svůj projekt po vítězství v architektonické soutěži v roce 1966. Pojaly svou práci v duchu poválečných amerických staveb Ludwiga Miese van der Rohe a dosáhly při tom výrazu, jaký se ve srovnání s jinými obdobnými díly na československém území – například s budovou Strojimportu v PrazeVinohradech z let 1961–1967 od týmu Zdeňka Kuny – Miesovým stavbám nejvíce podobá, a to jak svou formální vybroušeností, tak i vynikající úpravou okolí novostavby včetně dodnes zachovaného vodního prvku s plastikou Karla Kronycha.
Takovým sbližováním architektonického výrazu domácích staveb se vzory z demokratického Západu dávali přední českoslovenští architekti a architektky šedesátých let najevo nesouhlas s chimérou specifické „socialistické“ architektury a snažili se tak vyjádřit příslušnost tehdejší naší architektonické tvorby k západnímu kulturnímu okruhu, což se architektkám Novákové a Šestákové v pojetí budovy Chemapolu výborně podařilo. Budova je tak hodnocena i v naší uměleckohistorické literatuře, například v Dějinách českého výtvarného umění VI, 1958–2000 (Praha 2007, s. 56) nebo v knize editorů Oldřicha Ševčíka a Ondřeje Beneše Architektura 60. let: „Zlatá šedesátá léta“ v české architektuře 20. století (Praha 2009, s. 60). K úspěšnému řešení Chemapolu nepochybně přispěla i technologie skleněného průčelí od italské firmy Feal, umělecká výzdoba budovy od předních osobností tehdejší domácí umělecké scény a její promyšlené urbanistické řešení, které se dokázalo vyrovnat s neuspořádanou a nekompaktní zástavbou okolí a vneslo do ní srozumitelný řád.
Budovu, pravda, poškodil barevný nátěr od francouzského umělce Yaacova Agama z let 2003–2004, který je však odstranitelný a neznehodnotil v povážlivé míře její architektonické i urbanistické řešení. Pokud se doposud budova Chemapolu nestala předmětem zájmu památkové péče, bylo to tak nepochybně proto, že nikoho z památkářských a architektonických kruhů ani nenapadlo, že by se tak významné architektonické dílo mělo demolovat. Klub Za starou Prahu s touto demolicí zásadně nesouhlasí a vyzývá každého z adresátů tohoto stanoviska, aby se v rámci svých možností zasadil o její odvrácení.
Prof. PhDr. Rostislav Švácha, CSc., v. r.
místopředseda Klubu Za starou Prahu
Doc. PhDr. Richard Biegel, Ph.D., v. r.
předseda Klubu Za starou Prahu
Předpokládám, že investor má záměr novostavby administrativní budovy. Pochybuji že dnešní technický stav by nevyhověl.
Chemapol byl státní, privatizace neuvážená. Tím založeny z velké části dnešní problémy, kdy veřejný zájem ( i kdyby oprávněný ) dodatečně prosazovat, je téměř beznadějné. To se vztahuje k většině podobných případů.
Naprosto si netroufám polemizovat s oběma autory obhajoby Chemapolu, tohoto jistě nezpochybnitelného architektonického dokladu své doby. Natož zpochybňovat jejich kvalifikovanost v oboru vývoje architektury. Jenomže dokladem doby je každá realizovaná stavba. Jistě. Liší se vzájemně dobovou kvalitou, významem, ojedinělostí v běhu historie. Ale stavby není možné napichovat špendlíkem a uchovávat jako motýly. Stavba není mrtvý motýl v zasklené vitríně. Stavba má majitele, který si nekoupil muzeální kousek, ale nemovitost, která musí sloužit. Buď to dokáže při zachování (navrácení do) původní podoby. A pokud ne, nezbývá, než ji inovovat, dostavět, přestavět, nebo zbourat a nahradit novostavbou – novým architektonickým dokladem své doby. To není barbarství, ale zákonitost udržitelnosti. Bylo tomu tak v lidské historii vždy. Tedy alespoň do doby institucionalizace památkářů.
Že by měly existovat výjimky? Nepochybně ano. Ale někdo musí právo mrtvých motýlů na věčný život mimo ekonomickou realitu kompenzovat. Možná zapálený nebo excentrický vlastník, možná kulturně vzdělaný donátor. Na 99% to ale bude dělat stát, jehož možnosti ale nejsou bezlimitní. Není právě proces prohlašování stavby za památku příležitostí vyjasnit, jakou míru ekonomické neudržitelnosti si může stát dovolit kompenzovat ve snaze o uchování co nejkomplexnější sbírky architektonických motýlů?
Tak či tak si dovolím připojit dvě poznámky:
1. Přečetla jsem si: „Pokud se doposud budova Chemapolu nestala předmětem zájmu památkové péče, bylo to tak nepochybně proto, že nikoho z památkářských a architektonických kruhů ani nenapadlo, že by se tak významné architektonické dílo mělo demolovat.“ To je hrůzostrašné vysvětlení. Začít uvažovat o vyhlášení stavby za památku až ve chvíli, kdy ji hrozí zbourání, to nesvědčí zrovna o systémovém přístupu k památkové péči. A lobbování obou autorů (věřím, že upřímné) tak působí náhodně a nedůvěryhodně.
2. Zdánlivě paradoxně se přiznám k tomu, že jsem přesvědčena o tom, že památkově chráněných staveb by mělo být víc – a především z opomíjené nedávné historie této země. Že je to popření toho, co jsem napsala výše? Vůbec ne. Vyžaduje to ale několik systémových změn:
a) Přestat si lhát. Zařazení stavby do Seznamu nemovitých kulturních památek neznamená, že je stavba památkově chráněná. Znamená to jediné: že majitel ztratí větší či menší díl svobody vyplývající z vlastnického práva, o čemž rozhodují (soudně nebo nezřídka zcela nesoudně) památkové orgány. Naplnění památkové ochrany je ale jen a jen na majiteli nemovité kulturní památky.
b) Zaměňme proto konečně termín „památkově chráněné stavby“ na „stavbu s režimem památkového dohledu“ nebo tak nějak podobně…
c) Zcela zásadně je třeba změnit postavení vlastníka objektu, na který chce stát uplatnit ochranný památkový režim. Zatím je to bezprávný a obtěžující element. Protože to ví, nechá památku chátrat, případně ji zrekonstruuje, ostaví případně zbourá „na černo“.
d) Je třeba dosáhnout zásadní změny přístupu památkových orgánů: hájit nikoliv všechny atributy stavby, ale skutečně jen ty nejvýznamnější. Při posuzování záměrů rovnocenně posuzovat kulturně-historické hodnoty způsobilost pro účelnou (vhodnou!) soudobou funkci, uživatelský komfort, provozní efektivitu. Nevylučovat aplikaci moderních technologií, zařízení a výrobků – tam, kde to nebude degradovat vyznění památky. Přestat odmítat vkládání soudobé kulturní vrstvy ve formě ohleduplných, ale samozřejmě kontrastních (!) intervencí. Trvat na rigidní autenticity všech částí stavby, bez ohledu na jejich hodnotu a účelnost je cesta do pekel.
Je nemyslitelné, aby si památkové orgány vystačily s kunsthistorickým a architektonickým vzděláním, aniž by je kombinovaly se zákonitostmi investiční, stavební a provozní ekonomie, efektivity, návratnosti, se znalostmi realitního světa – účelnosti, flexibility, nabídky, poptávky atd.
Nejde o to, aby se atributy udržitelnostistaly součástí památkové péče, ale aby se památková péče stala součástí udržitelnosti!