Fotogalerie ke článku (19)
Celá fotogalerie (19)Kostel svaté Anny, Anenské náměstí, Praha 1
Investor: Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97
Architekt: AIâ?¢ DESIGN, s. r. o, Eva Jiřičná, Petr Vágner, Jan Adámek
Projektant: AED Project, a. s., Zbyněk Ransdorf
Restaurátor: Tradice, s. r. o., Martin Pavala
Dodavatel: Vokůrka a Šenkeřík, s. r. o.
Dosavadní investiční náklady: 70 mil. Kč
Fotografie: Ester Havlová
(viz též Stavba 3/2001, 4/2001 a 6/2001)
Kostel sv. Anny, postavený ve 14. století, náleží k bývalému klášteru dominikánek na Starém Městě pražském. Za císaře Josefa II. (1780- 1790) byl klášter zrušen a kostel odsvěcen a následně zde byla zřízena tiskárna. Tehdy byla snesena altánová vížka, bylo odstraněno celé třetí patro věže a byla stržena gotická klenba v chrámové lodi. Interiér kostela byl pak předělen dřevěnými patry, které zůstaly v interiéru až do doby před rekonstrukcí, a kostel sloužil jako sklad papíru. Od 70. let 20. století probíhala v klášteře rekonstrukce, vedená státním projektovým ústavem SÚRPMO, která zahrnula také opravu vnějšího pláště kostela, rekonstrukci krovu a výměnu střešní krytiny.
Nynější rekonstrukce sleduje dva směry: jeden má za cíl konzervovat vnější i vnitřní plášť budovy a dochované původní architektonické prvky, dále restaurovat středověké nástěnné malby a samozřejmě odstranit dřevěná patra, druhý směr sleduje cíl vložit nové interiérové prvky, které mají dotvořit klientem zamýšlený univerzální prostor s kapacitou až 300 osob, vhodný pro koncerty, konference, výstavy, divadelní představení, firemní setkání apod. Novými prvky jsou schodiště na emporu, točité schodiště do věže, obslužná lávka po obvodu krovu, zavěšená subtilní ocelová žebra, která v náznaku připomínají původní tvar gotické žebrové klenby, nová je také platforma podia pro účinkující a podlaha, nově je zbudováno sociální zázemí pro hosty a účinkující a samozřejmě osvětlení a akustické vybavení prostoru kostela.
V současné době je již obnova z větší části hotová a kostel je využíván pro různé akce. Průběžně se však dále konzervují a opravují existující fresky dle požadavků památkářů a restaurátorů. Takto opravené a zrestaurované fresky jsou nasvíceny světly, umístěnými na lávce v krovu kostela. Světla umožňují různé kombinace světelných scén. V závěru hlavní lodi kostela je nad pódiem umístěn symbolický oltář s obrazem od Adrieny Šimotové.
Z autorské zprávy architektů
Pražská křižovatka
Prague Junction
Prostor „Pražská křižovatka" je sugestivní místo nejrozmanitějších setkání, kde jsou pořádány přednášky, diskuse, koncerty, představení, výstavy, meditace a happeningy. Jejich dramaturgie byla založena na plném respektu k multikulturní rozmanitosti dnešního světa a jejich hlavním posláním je odpovídat na dnes už široce sdílenou potřebu nepředpojatého a tvořivého rozhovoru lidí různé víry, přesvědčení a profesí o stavu dnešní civilizace a nebezpečích, která jí hrozí, o jejích nadějích a budoucnosti. „Pražská křižovatka" navazuje na různé iniciativy Václava Havla z posledních čtrnácti let, včetně známého FÓRA 2000, v jehož rámci se koncem roku 2004 konalo v „Pražské křižovatce" multireligiózní setkání. „Pražská křižovatka" má zkrátka sloužit k prohlubování vzájemné důvěry a soužití různých kulturních a civilizačních okruhů dnešního světa, hledat to, co spojuje i přesahuje jejich dílčí horizonty, a mj. tím vším posilovat význam Prahy jako tradičního místa setkávání nejrůznějších otevřených či skrytých duchovních proudů historie.
Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97 po 6 letech soustavné práce na obnově kostela sv. Anny uvedla tento nádherný prostor, pod názvem „Pražská křižovatka", v život dne 5. října 2004 při příležitosti předávání Ceny VIZE 97 matematikovi a fyzikovi Petru Vopěnkovi, čímž se uzavřela třetí etapa obnovy. Nadace si tak postupně splňuje největší cíl, který si před několika lety sama vytyčila, a dokázala tím, že i čistě nekomerční organizace je schopna realizovat velice nákladný a složitý projekt. Celková dosavadní investice na obnovu kostela sv. Vavřince dosáhla částky 70 mil. Kč, za niž Nadace VIZE 97 děkuje všem sponzorům včetně Ministerstva kultury ČR, z jehož grantů je hrazeno restaurování fresek. Původní záměr Nadace manželů Havlových nejít cestou budování nějakého bombastického multifunkčního centra, jak je to dnes v módě, ale cestou, která by třeba mohla posloužit i jako příklad citlivého a zároveň moderního přístupu k záchraně některých kulturních památek, se povedl více než dobře. Velikou zásluhu na tom má známá anglická architektka českého původu paní Eva Jiřičná, která dokázala naplnit všechny předem stanovené cíle. Jak již bylo řečeno, v této chvíli byla dokončena třetí etapa obnovy, což znamená, že budou následovat i další práce na tomto projektu. V tuto chvíli se Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97 snaží získávat další finance pro realizaci a záchranu tohoto jedinečného objektu.
Vangelis Zingopis
vedoucí kanceláře Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97
Odhmotňujúca sa sv. Anna
MONIKA MITÁŠOVÁ
„A katedrála se zrodila s obcemi, rostla a pokrývala se sochami a barevným sklem za jejich dospělého věku, hubla a přestávala růsti, když ony upadaly a zmíraly.“ Elie Faur, 1921
Podobne, ako v predchádzajúcich projektoch aj v revitalizácii kostola sv. Anny (2000-2004) Eva Jiřičná architektonicky pointuje konštrukčný systém stavby. Tentoraz do historického prostredia nevnáša nový programový, priestorový a konštrukčný rozvrh (ako oranžériou do záhrad pražského hradu, 1996-98), ale vyvodzuje, „odčítava“ a abstrahuje ho z historickej stavby samotnej.
Autorka abstrahuje oboje: zachovaný priestorový program kostola sv. Anny aj vlastné tvorivé postupy architektúry high-tech. V tomto obojstranne vedenom pohybe abstrahovania pramení Jiřičnej spôsob revitalizácie odsvätenej sakrálnej stavby užívanej ako kostol, tlačiareň a napokon nadácia Dagmar a Václava Havlových Vize 97. Práca abstrahovania umožňuje nevyhnutné opravy, konzervovanie a reštaurovanie pamiatky a dovoľuje i súčasné úpravy s ohľadom na program nadácie. Obslužné priestory v bývalom ambite kostola sú navrhnuté úsporne a striedmo, hlavný spoločenský priestor v lodi kostola je navrhnutý ešte striedmejšie. Mohlo by sa zdať, že tvoriť súčasnú architektúru v historickom prostredí tu znamená viac odoberať, než pridávať. No, domnievam sa, iba tu naďalej pokračuje práca abstrahovania: vtelovania aj odhmotňovania duchovnej stavby, tak ako je vpisovaná do tohto miesta od románskych čias. Autorka vychádza v ústrety zachovanému gotickému, čiastočne barokizovanému priestoru kostola podobne, ako románska rotunda a gotický kostol vychádzali v ústrety životu a duchovnosti zhromaždenej obce: prináša rozsiahly, svetlý a prevýšený priestor — dejisko liturgie i občianskeho života. Ponúka prostredie pre spoločné, ritualizované zdieľanie viery, poznatkov o svete a meste, zážitkov z predvádzaných chrámových frašiek, mystérií a moralít. Práve tu, v sústredení širokej obce k spoločnému zážitku, je živná pôda Jiřičnej abstrahovania.
V tomto zmysle ctí duchovnú a hmotnú kultúru tohto miesta.
Chrámovú loď architektka čiastočne zbavila moderných úprav z doby, kedy kostol slúžil ako tlačiareň, nie však preto, aby interiér regotizovala alebo puristicky rekonštruovala do najstaršej zachovanej podoby (nestavia ani repliku strhnutej gotickej klenby, ako to odporúčali niektoré pamiatkové expertízy 1. Nie je zrejmé, akú architektonickú úlohu by replika plnila v stavbe prestavanej v mladších slohových obdobiach). Architektka loď ani výškovo nečlení dreveným, skleneným či iným stropom, (ako to odporúčali iné pamiatkové expertízy 2. Nie je jasné, z akej predstavy architektonického priestoru pritom vychádzali. Strecha je opravená, opäť umožňuje prirodzené vetranie krovu i celého interiéru a zatiaľ nie je známy technický, konštrukčný ani programový dôvod, pre ktorý by mala byť loď výškovo delená, pokiaľ budú zabezpečené vhodné a šetrné podmienky užívania stavby). Usporiadanie spoločenských priestorov nadácie uchováva orientáciu priestoru na východ, javisko i hľadisko v lodi kostola rešpektujú klasický chrámový rozvrh. Všetky architektkou vložené, súčasné prvky sú nielen zrejmými novopriestormi, novoformami a novotvarmi, sú tiež od historických stavebných článkov odsadené či odsunuté. Prevýšená dláždená podlaha je oddialená od stien obvodovou ryhou. Točité schodisko v západnej veži, lineárne schodisko na emporu a obvodová ochodza v päte krovu sú k stavbe priložené a primontované „cez medzeru“ a na sucho. Nejde len o to, že tieto prvky možno prípadne odstrániť (akoby sme v sedimentoch historických vrstiev nestáli o žiadnu vrstvu súčasnú), ale ide najmä o skúsenosť s medzerou, s dištanciou vrstiev ktorá nám hovorí, že nech sa o stavbu staráme akokoľvek dobre, nikdy nie je úplná, ani dokončená.
Ďalším z prostriedkov abstrahujúcej a geometrizujúcej práce, ktorou Jiřičná odhmotňuje a prevzdušňuje priestor lode nechávajúc ho pôsobiť v sledoch otvorov a cézur, je i oceľová konštrukcia klenby vyvesená z krovu na tiahlach. Za veľký autorský úspech považujem, že Eva Jiřičná netvorí repliku ani novotvar klenby, ale abstrahovanú, geometrickú schému klenebných oblúkov (príbuznú reťazovke). Skonkrétnením, vtelením tejto schémy oblúkov môže byť strhnutá gotická klenba i iné dobové či súčasné klenby. Napokon, dva pôvodné klenebné svorníky uchováva dnes lapidárium Národného múzea, kde ich možno študovať i s erbami donátorov stavby (listy lekna — Páni z Říčan, český lev — kráľovské založenie kláštora dominikánok na Újezdě, ktorý dal Kostol sv. Anny vystavať 3). Keďže kostol neslúži ako lapidárium, Jiřičnej oceľová konštrukcia vykružuje v závere klenutí prázdny prstenec: vyznačuje približné miesto pôvodného svorníka, kamenného záveru klenby. Podobne ramená oceľovej konštrukcie neimitujú gotické hruškovité rebrá, predstavujú, ak už, skôr os rebier. Os sa zakrivuje niekde ideálnejšie, inde s miernou či väčšou odchýlkou (a oceľový prút pripomína niekde pretočený maurský, inde šírší rano-, či užší neskorogotický oblúk). Takto geograficky i časovo oscilujúca os je skôr diagramom možnej klenby, než vtelením klenby konkrétnej: „Tuto čáru musí v sobě míti každá klenba, aby se mohla „nésti“, a sestrojí-li se klenba dle této čáry, jest také zároveň možno, aby byla nejtenčí a nejlehčí, jen je-li před vnějším vlivem jinak ochráněna.“4 Mohlo by sa zdať, že Jiřičnej zavesené klenbené konštrukcie stelesňujú akýsi geometrický
archetyp univerzálne najľahšiu a najsubtílnejšiu klenbu. No spomínané časové a geografické odchýlky oblúkov nás upomínajú na singularity tohto riešenia. Oceľová konštrukcia nevyznačuje čas (sloh), nečasovosť (mimoslohovosť) ani priestor akejsi ideálnej či minimálnej klenby: vyznačuje možnosť klenutia, jeho potencialitu: udalosť sedimentovania klenby v tomto kultúrnom priestore.
Miesto dotyku oceľového diagramu, prístenných rebier a pilierov predstavuje pre mňa osobne priestorovú pointu zavesenej oceľovej konštrukcie. Najintenzívnejší inšpirujúci moment revitalizovaného priestoru kostola sv. Anny. Nedá sa zhrnúť do jedného priestorového bodu (centra, či ohniska), pôsobí ako interval, vzťah kamenného článku ku kovovej kostre, ktorá je jeho pokračovaním a abstrakciou.
Drobná medzera, posun kovového oblúka položeného na kamennej konzole nám dáva z detailu možnosť prežiť a pochopiť prácu prevzdušnenia a odľahčenia celej stavby od dlažby až po strechu. Ale úloha tejto nepatrnej cézury je predovšetkým kultúrna: ak dokážeme precítiť a pochopiť vzniknuté kultúrne medzery, ktoré sa nedajú zaplniť ani zaceliť žiadnymi replikami, kópiami, ani rekonštrukciami ume leckých a architektonických diel, ak pochopíme úlohu intervalu, ktorým možno naväzovať na to, čo bolo v našej kultúrnej obci živé a životodarné, porozumieme snáď nielen tejto revitalizácii kostola sv. Anny, ale aj spôsobu, ako nenechať umrieť „cech“, „hutu“, „komunitu“ tohto kostola a tohto mesta. Pretože ak nebude živá obec tejto duchovnej a hmotnej stavby, tejto nadácie, potom sama architektonická revitalizácia sv. Annu neoživí. K
Poznámky a použitá literatúra:
1. Viz články venované problematike pamiatkových expertíz v časopise Stvaba, in: Sršňová, M., Preiningerová, M., „Kostel svaté Anny“, Stavba 3/2001, str. 46-52.
2. Tamtiež.
3. Viz heslo „Kostel sv. Anny“ signatúra KB (Klára Benešovská), ZV (Zuzana Všetečková a (ZD) Zdeněk Dragoun, in: Vlček, P. a kol., Umělecké památky Prahy. Staré město. Josefov, Academia, Praha 1996, s. 55-56.
4. Viz heslá „klenba“ a „klenbový oblouk“, in: Ottův slovník naučný, XIV. díl, J. Otto, Praha 1899, str. 349-354 a 354-356.
Publikováno ve Stavbě č. 1/2005
