The Emerald

The Emerald

Žatecká 7, Praha 1

(6. 1. 2020) Richard Héger, David Kazický

   
 
 
 
 

The Emerald

V činžovním domě z počátku 20. století je situováno 13 tematických nájemních bytů. Každé patro má svůj vlastní design a atmosféru. První patro nese jméno Bon Monde a je definováno pohodlím, domácím prostředím. Je tu byt pro kuřáka doutníků, další je pro milovníka Noir a poslední je určený pro rozmarné ženy na dovolené. Druhé patro vychází ze stylu inspirovaného Japonskem – wabi sabi. Estetika však vychází z místních podmínek a pracuje s materiály a barvami, které se přímo na místě nachází – imperfekce v jednotlivých stavebních částech, recyklované dřevo z podlah, historické vápenné omítky.
Třetí patro patří současnosti a nedávné minulosti. Je zde malý byt zařízený v bruselském stylu, dále dva byty věnované současnému minimalistickému designu, sloužící jako galerijní prostory pro výstavy místních umělců. Poslední čtvrté patro pracuje s původní patinou, kterou využívá pro svou industriální a historizující estetiku.
Celým domem prochází několik spojujících prvků. První je použití motivu kříže na podlahách, vycházející z pražských vzorů dlažby z 18. a 19 století. Další jsou historické techniky v maximální možné míře a recyklace původních prvků v domě.
Zachováním dispozic bytů se povedlo nezničit velkorysou atmosféru 19. století. V maximální možné míře jsme také zachovali omítky, dveře a okna se všemi nedokonalostmi a nepřesnostmi, které historické stavební části mají.
V domě byly recyklovány stavební materiály z demolic jiných objektů: žulová dlažba z barokní stavby, opuková dlažba, břidlicové velkoformátové kameny. Postele, lavice a obklady stěn a některé interiérové prvky jsou z trámů a fošen ze starého krovu.
Vyzkoušeli jsme tradiční techniky, které se skoro nepoužívají nebo takové, kterých se řemeslníci bojí. Například podlahu v kombinaci betonu a dřeva, sokly na schodišti natřené směsí sazí a fermeže. Dekory stěn jsou tvořené technikou starých válečků, některé z nich byly zakoupeny ve Vídni. Probarvené vápenné štuky, kletované betony či nástěnné malby. Na tom všem se podílela pečlivě vybraná skupina umělců, řemeslníků, specialistů a našich kamarádů, kteří do realizace vložili duši a um a bez kterých by projekt nemohl být dotažen do konce.

Autorská zpráva


Investor: Fedrosa s.r.o.
Koncept: Pierre Emmanuel Dionnet – Urbanium Concept
Architekti: RichardDavid architekti – Richard Héger, David Kazický
Nástěnné malby a kresby: Aleš Novák, Tereza Ščerbová
Dodavatel: Altmann & Schön s.r.o.

Základní informace o objektu

 
 
 
 

Kategorie

Rekonstrukce

Dokončení

2018

Komentáře ke článku

 
 
 
 

6. 1. 2020 15:20:26. Re: The Emerald. Ondřej Jareš
7. 1. 2020 16:31:09. Re: Re: The Emerald. Jitka

 
 
 
 

6. 1. 2020 15:20:26. Re: The Emerald. Ondřej Jareš

  Nádhera!

7. 1. 2020 16:31:09. Re: Re: The Emerald. Jitka

  A já tam těžko hledám něco, co by se mi opravdu líbilo. Je to čistě subjektivní.

Registrace k zasílání newsletteru

Stavbaweb.cz informuje o novinkách v oboru architektury a stavebnictví, představuje zajímavé objekty, projekty a materiály. Prostřednictvím tohoto formuláře se můžete přihlásit k odebírání denního newsletteru, a dostávat tak pravidelné informace přímo do své e-mailové schránky.

*Povinné položky
Vaše registrační údaje nebudou poskytovány třetím stranám a budou chráněny. Svou registraci můžete kdykoliv zrušit zde nebo prostřednictvím odkazu v zápatí každého newsletteru.
 
 
Nové komentáře

24. 3. 2020 17:03:00

Re: Polemika o panoramatu a mrakodrapech pokračuje

K polemice a selhávání dialogu nad pražskou metropolí čili o obtížné cestě od polemiky k dialogu Dialog se nekoná, v tom se shodneme. Tristní shoda. O to víc, že přitom v řadě věcí s článkem K. Bečkové a R. Šváchy (Polemika o panoramatu a mrakodrapech pokračuje. STAVBA, 27. roč., 2020, č, s, ) souhlasíme. I v tom, co nám navzdory liteře a smyslu našeho příspěvku vytýkají. Míjíme se a o to šlo a jde. Předporozumění, uzavírání se do jednoho společenství stejně smýšlejících a dogma vylučují dialog. Zásadní otázky, které jsme položili, tak zůstávají na pořadu dne: Může se v metropoli – Praze – stavět a rozvíjet – v souladu se světovými trendy, aniž by ztrácela na své identitě? A když se rozvíjela po staletí, proč to má být právě v naší době fatálně nemožné? Může se vést, jsme schopni a ochotni vést, produktivní dialog nejen mezi dvěma stranami – mezi architekty a památkáři, ale mezi společností, památkáři, historiky, architekty a urbanisty? Dialog o balancování mezi tím, co je historicky dané, vzácné a tím, co může být novým vkladem, přínosem pro Prahu? Tyto otázky zůstávají na pořadu dne. Co dialogu brání? Odpověď K. Bečkové a R. Šváchy: „Nenastává tak moment hypolepse, ukázněného navázání na argumenty protivníka, jaký za podmínku skutečného dialogu pokládá historik Jan Assmann. Domníváme se, že bez takové hypolepse se debata o Praze nikam nepohne a všichni zůstanou zakopaní ve svých dosavadních pozicích.“ Neospravedlňuje se tímto zvláštním odkazem na teze historika ranných kultur a civilizací egyptologa Assmana sama nemožnost dialogu? Navrhujeme radikální zjednodušení přes otázku - co je jádrem toho, co ničí podstatu dialogu v daném případě o architektuře a perspektivách Prahy Přidržíme se definice Jeana Lacroix. Dialog vyžaduje vzájemnost porozumění, tj. musím pochopit názorového protivníka, pochopit ho lépe než si rozumí on sám. To vyžaduje vystavit se síle jeho názorů, procítit je silněji než on sám. S rizikem, že se mé vlastní názory odkryji jako slabší. Bez metodologické sympatie není dialogu. To nám v diskuzích, polemikách – a především v možném dialogu nad tématem perspektiv Prahy chybí. Opravdu vychází selhání a nemožnost skutečného dialogu o pražské metropoli z toho, že „autoři textů, totiž architekti nejsou zvyklí přesně reagovat na názory druhých, jak to musejí praktikovat vědci“? (R. Švácha v „EAM. Euroamerické myšlení 1936-2011“, R. Švácha, M. Sršňová, J Tichá (eds.), str. 33, srv. i násl.)? Pochybujeme. Ona zdůrazňovaná hypolepse, zdisciplinované navazování na myšlenky a teze druhých, je důležitá, patří ke kultuře dialogu i v soudobé společnosti; dialog není mince, kterou si dám jako výhru do kapsy, je to cesta k společnému nalézání argumentů a „pravdy.“ Z toho nemůže být nikdo ostrakizován pro nedostatečnou hypolepsi, ani architekt, ani historik či teoretik, ani památkář, ani expert, ani veřejnost – dokonce i ta na sociálních sítích. Stav dialogu je jedním z měřítek vyspělosti demokratické společnosti. Jakub Heidler, Oldřich Ševčík

 
© 2007–2020 Business Media One, s. r. o. Nádražní 762/32, 150 00 Praha 5, e-mail: stavbaweb@bmone.cz