Tomáš Hudeček: Města vyžadují zcela jiná řešení

Tomáš Hudeček: Města vyžadují zcela jiná řešení

(22. 1. 2021) Rozhovor s Tomášem Hudečkem o jeho poslední knize a současném řízení měst

   
 
 
 
 

Tomáš Hudeček: Města vyžadují zcela jiná řešení

Soubor třech knih s názvem „Řízení a správa města – kniha první druhá třetí“ [1] byl vydán Institutem plánování a rozvoje města v dubnu roku 2020. Autorem je Tomáš Hudeček, vysokoškolský pedagog, který se v minulosti významně podílel na řízení hlavního města Prahy, a to hned v několika rolích. Nejprve na pozici náměstka primátora, posléze na postu šéfa krizového štábu města (v době povodňového krizového stavu v roce 2013). Následně, do roku 2014, působil také jako pražský primátor. Své zkušenosti z krizového vedení milionového města vkládá do třetí knihy, která se soustředí na Prahu. Vědecká zobecnění principů, na nichž města fungují a která jsou předmětem rozsáhlého výzkumného grantu (projektu), rozebírá v části první a druhé.  

Zchudneme všichni

Na začátek by mě zajímal váš širší pohled na to, co se kolem nás děje. Změní se společnost v důsledku současné pandemie? Jak moc? (Pozn. red. Rozhovor se odehrál v květnu 2020)
Nelze dnes odhadnout, jak prudká změna stavu nastává. Pocit nebezpečí v lidech však příliš dlouho nezůstává. Nemáme rádi život v obavách, tedy nemyslím si, že dojde k proměně společnosti. Na to jsou naše staré a dlouho zakořeněné struktury, naše emoce a třeba i zvyky příliš hluboce v nás. Osobně jsem přesvědčen o tom, že největší ztráty nebudeme počítat v nakažených a zemřelých během jara 2020, ale zejména v těch ztrátách budoucích, vzniklých z propojení bezprecedentně velké krize, chudoby a s ní spojené snížené kvality života.

Co nás tedy čeká?
Zchudneme všichni. Veškerý letecký provoz utichnul, turismus zmizel, nezaměstnanost v USA roste rychleji než za velké hospodářské krize. Firmy začínají krachovat a zkrachuje jich pravděpodobně obrovské množství. U nás i po celém světě.

Bude na tom celý svět špatně?
V rozvojovém světě tento náš přirozený lidský strach o sebe nadělá ještě mnohem větší paseku. Lidé tam už nemají kam chudnout. Tady v Česku obecně nebude až tak zle jako v zemích, kde spousta lidí žije na hranici chudoby. Říkal jsem to své ženě nedávno. Nebude to tak, že v obchodech nebude rýže, ale bude třeba drahá. Čech těch pár korun zvládne, i když to může být pro hodně lidí těžké. Bohužel bude růst počet totalitářů po celém světě. A je to logické, alespoň nějaký řád je lepší než ne-řád. Totalita je lepší než anarchie. Ale k demokracii bude stále dál a dál. Snad se najde dostatečně silné demokratické podhoubí v každé společnosti, které tento trend nakonec zase zvrátí, a vrátíme se brzy na konec dějin, jak to pojmenoval Francis Fukuyama.   

 
Krize a Praha

Ve vaší poslední knize Řízení a správa města popisujete v třetím díle krizové řízení Prahy v době povodní 2013. Zvládnutí této přírodní pohromy vás pak katapultovalo do vedení našeho jediného milionového města. Následně jste jako snad nejmladší primátor měl krátký čas na uskutečnění řady dalších velice důležitých změn a opatření…
To je pravda, ze své praxe právě například z povodní v Praze vím, co to je odpovědnost za lidské životy. A také si dobře vzpomínám, jak vypadaly první hodiny opravdu rychlého krizového řízení. Začalo to povoláním někoho, kdo měl zkušenosti z minulé povodně, a pokračovalo to nestálou diskuzí s co nejširším spektrem názorů, aby nebyl pokud možno opomenut jediný aspekt problému. A na rozdíl od současné, řekl bych velmi dlouhé, nebo spíš přesněji „pomalé“, nouzové situace šlo tenkrát opravdu o minuty.

Možná, že se vedení státu i města bude vymlouvat, že nikdo s takovou zkušeností tu teď k dispozici nebyl, že nebylo z čeho se poučit.
To se mi nechce věřit. Některé státy si prošly epidemií SARS před cca 15 lety. A připravily se, například Jižní Korea. Vzpomínám si, že k nám do Prahy po povodni a s ní spojeném blackoutu v roce 2013 přijel nějaký tým z východní Asie, aby si vše poslechl a poučil se z toho. Spíš se možná poučit nechceme. Čímž jsme tak trochu na úrovni živočišné říše. Ta se učí zejména ze svých vlastních zkušeností. Člověk se však umí učit i od jiných. Pokud v tomto stát opravdu zklamal, tak do budoucna je třeba, aby minimálně Praha a velká města, jako nejrizikovější části území, se takto učit a připravovat uměla. 

Proč zrovna velká města a jejich akceschopnost jsou při řešení krizí tak důležitá?
Jak jsem měl příležitost zjistit ve vedení Prahy, velká města začínají pociťovat problémy jako první a potřebují mnohdy na vzniklou situaci reagovat mnohem dříve, než se k tomu odhodlá nemotorný a pomalý státní útvar. A také, že tyto problémy jsou zpravidla větší a hlubší. Velká města jsou obecně místa koncentrace jak toho dobrého, tak i toho špatného. Jak píšu v knize, ve vyspělých státech se ve městech dnes zpravidla dožíváme vyššího věku, navíc v relativně dobrém sociálním zabezpečení. Vzroste-li ale například nezaměstnanost, rapidně se zvedne počet bezdomovců, a ti budou koncentrovaní zejména do Prahy. Nastanou-li sociální nepokoje, hrozí nejen v hospodářsky slabých regionech, ale zejména v Praze. Bude-li v domovech pro seniory třeba od sebe oddělovat nakažené od zdravých, bude největší potřeba nových místností či přímo budov právě v Praze. 

Neztrácejme intenzitu

Jak dál vidíte možný vývoj osídlení a měst? Téma jejich hustoty ve vztahu k ekonomice měst je vaše dlouhodobé téma, které zpracováváte v širším týmu na akademické půdě. [2]  
V historii se mnohokrát na nějakou dobu zastavil růst měst, někdy došlo až k vylidňování. Jednou z příčin mohlo být i překročení nějakého limitu, ať už hygienického či bezpečnostního. Výsledkem vždy byl zábor kvalitní půdy, ničení životního prostředí, zvýšené nároky na infrastrukturu. Naše intenzivní, husté, ale i udržitelné bydlení a města jsou to, čím můžeme zachránit planetu Zemi. Samospráva každého velkého města má proto povinnost nedopustit další opakování tohoto jevu, jakkoliv by se nám mohlo ze zpráv zdát, že hustě zalidněné město je ideálním prostorem pro šíření viru. A tedy, že je lepší bydlet velice řídce. Ne, není.

Máte možnost blíže sledovat třeba také vývoj Ostravy a Moravskoslezského kraje. Co by velká města dnes měla dělat? Co je vlastně teď pro ně obzvlášť důležité?
Velká města musí prokázat, že se o své obyvatele a jejich aktivity umí postarat, a proto má smysl v nich žít a pobývat. Malí živnostníci a některé sektory dnes hromadně krachují, ale ve velkém městě mohou v případě dobře nastavených pravidel třeba rychle najít novou práci. V záchranných dotacích se tedy Praze hrubě nevede, Ostrava toto realizuje naproti tomu docela dobře. Ostrava opravdu MUSÍ své firmy zachraňovat, je to pro ni otázka přežití vůči možnému úpadku. Je přitom zapotřebí odlišovat zasaženost jednotlivých sektorů. Ale veřejný sektor nemusí být jediným zachráncem. Velká města mají hodně obyvatel a velké množství energie „uschované“ právě v nich… 

Někdo možná řekne, že Praha a Ostrava se nedají srovnávat…
Ano, v některých aspektech jsou velká města ohrožena násobně více než města střední velikosti nebo malá. Přeroste-li třeba současná krize až do bankrotu některých předlužených států, a tedy i bank, je třeba uvažovat, co by v ulicích velkého města mohlo nastat při a hlavně po tzv. „runu“ na banky, kdy lidé začnou hromadně vybírat úspory, a to žádná z bank nemůže ustát. Nestraším, bankovní sektor je dnes zdravější, než byl v roce 2008, nicméně jeho odolnost je nepřímo úměrná tomu, jak velká zátěž na něj bude přenesena a vzroste-li v obyvatelstvu strach z budoucnosti. Obecně se lze – nejvíce právě ve velkém městě – obávat prohloubení krize alespoň v některé z oblastí sociální, ekonomické či bezpečnostní. 

Nevytvořenou rezervu nelze nahradit

V knize píšete, že podobné krize může doprovázet i pokles důvěry obyvatel ve společnost, což je zneklidňující.
Ano, zpravidla při poklesu důvěry ve společnosti, a tu je možné pozorovat i například v našem snad typicky českém „bonzování“ lidí bez roušek, aniž tito třeba dotyčnému skutečně působili potíže – roste pravděpodobnost vzniku sociálních nepokojů. A ty se týkají opět zejména velkých měst, resp. jsou právě nepokoje hůře zvládnutelné ve velkých městech. Přidá-li se, a obvykle se to tak v komplexních systémech děje, k současné krizi nějaká další – přírodní katastrofa, další nemoc, agrese nějakého nevyzpytatelného státu, tak největší zatěžkávací zkouška to bude právě pro bezpečnostní systém hustě zalidněného města. Třeba jen přetížení a pád sítě, který může nastat například v případě blackoutu, nebo dokonce úspěšný kyberútok raději ani nedomýšlet. Ale opravdovou hrozbou jsou nakumulované problémy. Řešil jsem povodeň v roce 2013 a čtrnáct dní po první vlně přišel blackout na třetině území města po dobu 5 hodin. Těžko hledat souvislosti, ale stalo se to. Je to stejné jako v životě, ztráta partnera je děsivá, ale když se k tomu přidají problémy v práci a se zdravím, skončíte na ulici a návrat je velmi těžký, ne-li mnohdy nemožný. A tyto dodatečné problémy zároveň jsou a zároveň nejsou důsledkem toho prvního. Komplexní problémy a nelineární vývoj v nich probíhající nemá příčinu, přesněji, nemá dopředu dohledatelnou příčinu. Teprve budoucnost ukazuje na konkrétní věc v minulosti. 

Lze těmto kumulacím nějak účinně předcházet? 
Ve zkrácené verzi bude otázka znít takto: Co je nutné pro fungování města v krizovém režimu? U velkého města se za funkční metabolismus města-organismu považuje ten, v němž je dobře zajištěn bezproblémový tok 6 základních proudů. Těmi jsou lidé, služby, zboží, energie, peníze a informace. Zajištění těchto základních funkcí by mělo být náplní nouzového plánování, jehož podstatou je „what-if“ postup. Na rozdíl od běžného plánování, které vede ke stanovování cílů a následně strategií k jejich dosažení, je nouzové plánování postaveno do jisté míry obráceně. Cíl nouzového plánování je na rozdíl od běžného plánování jednoznačný. Je jím zachování stávajícího stavu.

Pro zachování funkčního „stávajícího stavu“ města v rámci přístupu „what-if“ se postupuje jak? 
Toho je dosahováno skrze analýzu pravděpodobnosti možných jevů, které by stávající stav narušily, nebo právě narušují, hodnocení závažnosti jejich dopadů, a zejména přípravou, tedy plánováním, a tedy prioritizací strategií k dosažení tohoto cíle. 

Je Praha schopná nouzové plánování a „what-if“ postup aplikovat na možné krize i jejich případné kumulace?
V historii se to dařilo. Na konci 90. let 20. století se Praha poučila mj. i z povodňové situace na Moravě, a začala – aniž se jí v historicky krátkém období povodně týkaly – budovat protipovodňové bariéry okolo řeky Vltavy. O tom, že byla tato reakce prozíravá, svědčí to, že byly tyto bariéry již v roce 2002 využity během tisícileté povodně. Bohužel u většiny ostatních krizových scénářů se takto neděje. Myslím si, že zajímavé a trochu i hrozivé výsledky cvičení „blackout“, které proběhlo v roce 2014, nebyly jakkoliv do fungování města zapracovány.

Proč se to Praze nedaří?
Vždycky skončíme každou takovouto debatu u okřídleného „je to o lidech“. Velké město si musí umět vychovávat vlastní experty (interní i externí) pro případné krizové situace a svou vlastní „resilience“, česky se to asi dá přeložit jako flexibilní odolnost. Tito experti na rozdíl od politiků – laiků umí rozlišovat hrozby a lépe stanovovat metody jejich řešení. Například ne vždy lze u nouzového plánování zejména z ekonomického důvodu postupovat systémem připomínajícím parkoviště u hypermarketů, která jsou až na Vánoce zející prázdnotou, avšak právě kvůli extrémní předvánoční tržbě mají svá opodstatnění. Je však zpravidla vždy možné tvorbou dostatečné flexibility například u nakládání s volnými budovami, koordinací lidských zdrojů (v rámci IZS či jiných) si budovat vnitřní rezervy pro případ krizové situace. To je však nutné dělat předem a jaksi „nezištně“, neboť v době rozběhnuté krize, a tedy již aktivizovaného krizového řízení, již takovouto nevytvořenou rezervu nelze nahradit (mimo tedy složky vyššího celku). Do krizového plánování také patří hodnocení možných škod a dopadů. Jedná se o obrácený „pojišťovací“ systém, který lze teoreticky celý přenést na pojišťovny, v reálné situaci však je tento postup v podstatě nemožný a města si musí jednotlivé potenciálně ohrožené segmenty definovat, popřípadě zajišťovat sama.

Zpožďování rozhodnutí správy města


Onu nevytvořenou rezervu, kterou následně v krizi nelze ničím nahradit, asi vidíte i v přístupu našeho hlavního města k výstavbě bytů, na jejichž nedostatek upozorňujete již dlouho. Někteří politici jásají, že odliv turistů, provázený návratem části bytů z Airbnb na nájemní trh za ně vlastně situaci vyřešil.  Jak to vidíte vy? 
To je přesně, co mám na mysli. Aniž si to uvědomujeme, máme z minulosti zaděláno na spoustu problémů, které se mohou v případě krize najednou vlastně zpětně v čase propojit. Odliv turistů sice způsobil, že nyní v centru Prahy si můžete na pár měsíců nebo jeden rok pronajmout malý byt za třeba 12000 Kč na měsíc, přitom ale ceny bytů v Praze obecně dále rostou. Jen omezení lidé jásají nad vyřešením prostřednictvím Airbnb, které navíc opravdu není tím hlavním problémem nedostatku bytů v hlavním městě Praze, neboť se týká centra města, kde navíc zas tak mnoho lidí bydlet v reálu vlastně ani nechce. Ten hlavní důvod zdražování se ale nevyřešil. Stále se nestaví dostatečně.  

Tenhle problém je ale vzhledem k současnému dění přesunut na vedlejší kolej… 
Přesně tak, stalo se to, že problém s byty už jakoby není na pořadu dne. Přitom je to ale časovaná bomba, odstranění jejíž rozbušky s nouzovým plánováním velmi souvisí. 

Na současné situaci je zajímavé vidět, jak se některé věci řeší najednou v krizovém režimu na státní úrovni zcela překotně a legislativa je nestíhá dobíhat, zatímco jiné, které obyvatele trápí prokazatelně mnohem déle, jako je třeba bydlení a s tím související potřeba revize Stavebního zákona, se nedaří řešit celá desetiletí?
Je to tak. Příčina je v tom, že složitostí rozhodovacích procesů dochází k neustálému zpožďování rozhodnutí správy dané organizace. V Praze tedy na úřednických a politických úrovních. Stále později, a tedy velice neefektivně se řeší náprava problémů, které po čase způsobí nějaký typ krize. V něm naše legislativa zná pojem tzv. krizové řízení, umíme vyhlásit nouzový stav a například – i když u nás je to nejspíše spojeno s dosti velkou korupcí – nakoupit potřebné vybavení. Prostě problém vyřešit. Tedy pro rozhodování máme pouze dva mody – v klidu a v krizi. Špatně na té věci je pak to, že například právě ve stavebnictví tak vlastně v důsledku neuvěřitelně dlouho trvajících povolovacích procesů a pro hustě zalidněné město naprosto nevhodně nastavených politických institucí doslova čekáme na krizi, nebo v případě horším na kumulace krizí. Pak teprve někdo zavelí – možná stát? – a postavíme znovu sídliště na okraji města. No ale to chceme? Já tedy ne, a možná právě proto, že v současné době na sídlišti bydlím. 

Jak byste tedy systém přenastavil?
Umožnil bych velkým městům se spravovat podle jejich uvážení. V oblasti územního rozhodování bych u nich spojil státní správu se samosprávou. Vždyť dnes stojí normy a jednotlivé odbory a DOSSy [3] a jejich stanoviska normálně proti sobě. Státní správu samostatnou bych ve velkém městě ponechal pouze u těch rozhodnutí, která se týkají ochrany obyvatelstva, u dílčích stavebních povolení. Ponížil bych lokální úroveň rozhodování o rozvoji území až na úroveň, kdy se rozhoduje nad katastrální mapou a o jednotlivých projektech. Zrušil bych územní plán v té podobě, v jaké jej dnes nutí pořizovat stavební zákon.

A vyšší koordinace v území, která je také nutná, by tedy probíhala podle vás  v obecnější poloze jakým způsobem?
Zaprvé, na této vyšší úrovni, kde se stanovuje koordinace krajů navzájem, ale třeba i Prahy se Středočeským krajem, ke koordinaci slouží Zásady územního rozvoje, které jsou v Praze zpracovány pro stejné území, jako se čeká od mnohem podrobnějšího územního plánu. Což je vlastně zbytečné dublování práce. A zadruhé, dnes se pracně 10 let dohadujete nad tím, co nakreslíte do budoucí mapy (toho podrobného plánu) milionového města. Pak přijde investor či nová epocha, např. ta dnešní s COVIDem, a město si s investorem nesedne ke stolu, aby dojednali podrobnosti, jak na situaci zareagovat. Ale každý si do ruky vezme mapu a ze dvou stran začnou létat připomínky. Z jedné diskuze se stávají dvě, na každé straně od této mapy. A výsledkem je v nejlepším případě dohoda o změně územního plánu, jejíž projednání trvá 3 roky. Nebo také 7 let. Přitom se změní znovu epocha. Nedává to smysl a nikdo na západ od nás to už ve velkém městě nedělá. 

V potřebě zjednodušení a vyšší míře flexibility plánování se shodujete s Romanem Kouckým, autorem Metropolitního plánu, jehož přípravy jste inicioval a byl hlavním hybatelem… 
Ano, tento plán je skvělá věc, ale opět nás doběhla ona zmiňovaná složitost schvalovacích a rozhodovacích procesů, o níž mluvíme. Plán měl být předán k projednávání v roce 2015 a schválen 2018. A tento byl dán k projednávání 2018 a schválení se očekává, opět v závislosti na složitém schvalování, někdy až do roku 2023. To je o těch epochách. Metropolitní plán v jeho současně projednávané podobě je výsledkem neskutečného množství práce a snahy vměstnat se co nejlépe do současné legislativy a zároveň být co nejblíže situaci v západních městech. Zpětně, když vidím, v jak složité situaci to celé vzniká, urychlil bych schválení jeho podoby a schválil jej jako územní část strategického plánu. Nazývám to Strategií rozvoje území. Ostatně strategický plán také raději nazývám Strategií rozvoje města. Ostatně, sousloví strategický plán považuji za naprostý nesmysl. Strategie je přece v dnešním významu slov v podstatě plán. Tedy strategický plán je něco jako plán-plán nebo strategie-strategie.

Takový flexibilní plán by si Praha už jistě zasloužila, vzhledem k tomu, že ten původní, z roku 1999 je už přepsán a přemazán desítkami tisíc dílčích změn. Jak by se pak rozhodovalo v dílčích projektech?
Pak už by se podle plánu mohlo rozhodovat přímo v území v rámci jednoho řízení. Rozhodovali by zástupci města, klidně ať jsou to týmy, podobně jako to má ústavní soud v případě senátů. V takovém propojeném řízení samosprávy a dnešní, bohužel oddělené státní správy by se posuzoval každý projekt. Ostatně, je paradoxem, že to tak vlastně všichni chceme, jak progresivisté, tak i rozvoji bránící aktivisté. Jen nám to legislativní systém v Česku pro velká města takto vůbec neumožňuje. 

Legislativu určuje stát, takže je otázkou, jak různost požadavků měst rozdílných velikostí i struktury hospodářství dokáže zohlednit.
Stát má logickou tendenci unifikovat legislativu. Je na tom založen. Stejné daně, stejná práva, stejné odpovědnosti. Ale to je vztah stát-člověk. Vztah stát-města je něco úplně jiného. Lidská práva nechť platí pro všechny stejně, zaplať Pánbůh za to. Ale města jsou každá jiná. Neplatí pro jejich členění křivka zvaná gaussovka, kde je nejvíce těch průměrných, podobně jako třeba platí u lidského IQ. Pro města platí mocninná funkce, chcete-li, nepřímá úměrnost, kdy těch malých je hodně a velkých málo. Ale ta velká města jsou straně důležitá, společnost je v nich natavená, jsou to motory inovací, nemůžete je dusit tím, že v nich vyžadujete pravidla správy a rozvoje stejná jako pro malou obec.

V opomíjení velkých měst jsme tedy spíš v Evropě výjimkou?
Z okolních zemí, těch rozvinutějších, od kterých se běžně učíme, spíše ano. Podívejte se na nejúspěšnější město světa v posledních 10 letech z pohledu kvality života – Vídeň. Je to zároveň spolková země a schvaluje si vlastní zákony. Tedy může relativně pružně reagovat v případě vznikajících problémů. A také dostatečně rychle, čímž dobře předchází krizím a jejich kumulacím. Nemají navíc jako v případě Prahy 1300 volených zastupitelů, bojujících po půl roce od voleb každý s každým. A pokud mají městské části, mají jasně stanovené kompetence, kde je jasné, že město rozhoduje o rozvoji, dopravě, bezpečnosti, zatímco městské části o údržbě území. Nemůže se tam stát, že most v Praze vznikne důsledku aktivity jedné městské části jako tramvajový a cyklistický, když v Praze chybí vzhledem k dnešní dopravě cca 5 silničních mostů. Nemůže se tam stát, že 40tisícová městská část úspěšně blokuje rozvoj území pro nových 20 tisíc obyvatel. Všechno spolu ve velkých městech souvisí, a toto ne-rozhodování dříve nebo později v kumulovanou krizi vyústí. Snažil jsem se pohled na vývoj měst propsat do knihy Řízení a správa města tak, jak jsem měl příležitost o těchto věcech v posledních 5 letech přemýšlet. Snad tam čtenáři najdou dostatečné množství podnětů k přemýšlení.

Eva Červinková
Rozhovor se uskutečnil v květnu 2020 a ve zkrácené verzi byl publikován v časopise Stavba 2/2020. V lednu roku 2021 vyhrál Tomáš Hudeček výběrové řízení na ředitele nově vznikající Sekce plánování města Institutu plánování a rozvoje. Více v tomto článku.

Poznámky:
[1] Publikace Řízení a správa města byla vydána Institutem plánování a rozvoje hlavního města Prahy v roce 2019, autor Tomáš Hudeček, grafický design Martin Odehnal, ISBN 978-80-87931-98-1. Publikace byla vydána jako jeden z výstupů grantu „Zkvalitnění systémů a procesů povolování nové výstavby v Praze: dostupnost bydlení“, podpořeného Technologickou agenturou České republiky a řešeného konsorciem tvořeným Českým vysokým učením technickým – Masarykovým ústavem vyšších studií, Institutem plánování a rozvoje hl. m. Prahy a společností Architekti Headhand s.r.o. v letech 2018–2020
[2] Publikace Hustota a ekonomika měst byla vydána autorským týmem Tomáš Hudeček, Martin Dlouhý, Pavel Hnilička, Lucie Leňo Cutáková, Michal Leňo, jako součást Projektu „Moderní a efektivní plánování: hustota a ekonomika měst“, řešeného s finanční podporou TA ČR. Výzkumný tým byl tvořen specialisty z ČVUT, IPR Praha, Pavel Hnilička architekti. Kniha vyšla v grafické úpravě Martina Odehnala v roce 2018.
[3] DOSS, stanoviska tzv. dotčených orgánů státní správy jsou v současné legislativě důležitá pro rozhodování při umísťování staveb a budování potřebné infrastruktury. Mnohdy však jejich stanoviska jsou vzájemně protichůdná, zastupující různé veřejné zájmy, které mohou být ve vzájemném konfliktu.

Komentáře ke článku

 
 
 
 

Registrace k zasílání newsletteru

Stavbaweb.cz informuje o novinkách v oboru architektury a stavebnictví, představuje zajímavé objekty, projekty a materiály. Prostřednictvím tohoto formuláře se můžete přihlásit k odebírání denního newsletteru, a dostávat tak pravidelné informace přímo do své e-mailové schránky.

*Povinné položky
Vaše registrační údaje nebudou poskytovány třetím stranám a budou chráněny. Svou registraci můžete kdykoliv zrušit zde nebo prostřednictvím odkazu v zápatí každého newsletteru.
 
 
Nové komentáře
 
© 2007–2021 Business Media One, s. r. o. Nádražní 762/32, 150 00 Praha 5, e-mail: stavbaweb@bmone.cz