Univerzální administrativní budova Můstek

Univerzální administrativní budova Můstek

 
 
 
 

Univerzální administrativní budova Můstek

Po dvaceti pěti letech od zahájení provozu byla stavba na nároží Václavského náměstí a Můstku značně zdevastována. Probíhající přestavba požadovaná novým majitelem je motivována potřebou vybudovat zde velkou obchodní jednotku a jenom horní patra pronajmout klientům pro administrativní provoz. Z objektu se zcela vylučuje provoz stravování.
Pro novou funkci se přemisťují východy z metra (projektuje Metroprojekt, a. s., pod vedením architektky Hany Vermachové), značně se upravuje nosná ocelová konstrukce pro instalaci dvojice eskalátorů a úplně se vyměňují technologické soubory. Přestavba, jejímž architektem je Alena Šrámková, by měla být dokončena v létě roku 2004.
Twenty-five years after it was opened for operations, the structure on the corner of Wenceslas Square and Můstek was extensively damaged. The reconstruction underway requested by the new owner is motivated by the need to build a large shopping unit here and to lease only the upper floor to clients for administrative operations. The operation of restaurant services is completely ruled out for the building.
For the new functionality, the exits from the metro have been relocated (designed by Metroprojekt, a. s., under the direction of architect Hana Vermachová), the load-bearing steel frame is being considerably adapted for the installation of two escalators and the technological ensemble is being completely changed. The reconstruction, the architect of which is Alena Šrámková, is due to be finished in the summer of 2004.

Přestavba univerzální administrativní budovy v Praze Na Můstku
Reconstruction of the Universal Administrative Building in Prague’s Na Můstku Street
Klient Client: NewYorker, s.r.o.
Autor Architect: Alena Šrámková - Architekt
Generální projektant General Designer: DELTAPLAN, s. r. o.
Hlavní dodavatel Main Contractor: MUNTE a stavební firma HEBERGER CZ, s. r. o.
Zahájení současné rekonstrukce Launch of Current Reconstruction: 4/2003
Autoři původního projektu Architect’s of the Original Project: Jan Šrámek, Alena Šrámková
Realizace původního projektu Realisation of Original Project: 1977-1983
Foto původního stavu Photograph of Original State: Pavel Štecha
Foto současného stavu Photograph of Current State: Marie Šandová

Nemám ten dům nerada
Rozhovor Mileny Sršňové a Miroslavy Preiningerové s architektkou Alenou Šrámkovou

M.S.: Vaše budova ČKD Na Můstku je u nás považována za architektonickou ikonu 70. let. Souhlasíte?
A.Š.: Uvědomuji si, že si tenkrát lidi toho domu hodně všímali. Že pro ty, kterým je dneska čtyřicet nebo padesát, bylo takovým „spasením“, že se barák může postavit taky takhle. Mám dojem, že tehdy měl velký význam.
M.S.: Docela určitě. Vyplývá to z dobové literatury i z příspěvků, které jsou obsaženy ve Vašem katalogu z počátku 90. let. Svou roli mohlo sehrát i to, že o tom psal Jiří Ševčík, který byl tehdy studenty obdivovaný.
A.Š.: Jednak, a jednak v jeho textu bylo nové slovo – postmoderna. To se tady začalo prvně používat.
M.S.: Jaký máte vztah k tomu domu, když v něm znovu pracujete? Co to pro vás znamená?
A.Š.: Nejdřív jsem si myslela, že to bude moc těžké, že s tím nepůjde nic dělat. Radši bych to měla jako uzavřenou kapitolu, nemyslet na to, ať to udělá někdo jiný. Ale pak jsem si uvědomila, že vlastně ne, a beru to jako úplně normální zakázku. Ten dům – nemám ho nerada. Vždycky mě jen zlobilo, jak byl špinavý, neudržovaný. Ale zase jsem k němu cítila všelijaké sentimenty. K věcem, které jsem měla ráda. Hlavně ke spolupráci s manželem a s umělci. Ovšem jedno po druhém se z toho ztrácelo. Manžel se nedožil kolaudace. Kopeckého plastika nebyla osvětlená, zmizela Vaňkova grafika, rozbila se keramika od holek Rychlíkové, Mírové a Hladíkové…

– – –

M.S.: Není úplně samozřejmé, aby rekonstrukci domu projektoval původní autor. To požadoval nový investor?
A.Š.: Ano, a nebyl první. Mám dojem, že už původní majitel domu, ČKD, ho prodával s tím, že jsem autorem domu a že rekonstrukci ve smyslu autorského zákona musím dělat já. Byla to podmínka prodávajícího.
M.S.: Co všechno se tam mění?
A.Š.: Hodně. Spodek bylo potřeba uvolnit pro obchod. To znamenalo, že výstup z metra, který původně vedl přímo do přízemí domu, bylo potřeba umístit jinam. Myslím si, že to tomu baráku pomohlo. Dole byl vlastně uliční provoz, ale nikdo za něj nenesl zodpovědnost. Vždycky tam byla špína. Nové řešení se hledalo dlouho. Výstup ze stanice metra jsme navrhli dozadu do ulice Provaznické. Východ tímto směrem je nakonec úplně logický, protože je vlastně rovným protažením trasy metra. Nový obchod v přízemí bude přes den pořád otevřený, zavírat se bude jenom na noc. I v zimě. Říkají, že by to mělo fungovat do minus 20°.
M.S.: To znamená, že tam nebudou žádné dveře na fotobuňku? Úplně otevřená stěna do Václavského náměstí?
A.Š.: Ano, úplně. Ráno se má otevřít a večer zavřít. To je docela sympatické, ne? Aby dům byl otevřený a současně tam byl hlídaný provoz prodejních pultů. Jenom tam budou čidla na to, jestli někdo něco nekrade. Bylo mi příjemné udělat tam zase obchod, protože sama pamatuju, jak jsme tam chodily s maminkou do Domu hedvábí, když jsem byla ještě malá holčička.
M.S.: Obchod bude přes dvě nebo přes tři patra?
A.Š.: Přes tři a půl patra, takže víc než polovina objemu domu. Na to navazují dvě patra administrativy. Ta jsou v zásadě stejná jako dřív, jenom standard je dnes trochu lepší a je tam počítáno s více zaměstnanci, než jich tam bývalo. Tehdy jsme prostor dělili na jednotlivé kanceláře, protože nikdo nechtěl provozovat velkoprostorové kanceláře. Teď je to v zásadě velkoprostor.
M.P.: Horní patro, bývalá restaurace Modrá terasa, bude sloužit čemu?
A.Š.: To zatím není jasné. Patří k tomu ještě i patro nad tím, kde byla dřív kotelna. Dnes je potřeba daleko menší strojovna, a tak tam vzniká moc hezký využitelný prostor. Obě ta patra by se dala pronajmout jako klub anebo něco podobného, kam se dostane veřejnost nebo alespoň někdo z veřejnosti, aby se využila ta velká terasa a nebyla tam zbytečně. Na terase navrhujeme takovou třešňovku v kýblech, což jsem chtěla už původně. Víte, jsem moc ráda, že se z domu vyndal restaurační provoz, protože do něj vnášel špínu. Dům stojí nad metrem, a tedy nemá suterény, nemá ani shoz na odpadky, nemá žádný potřebný provoz pro stravování, i chladit a klimatizovat je potom těžké.
M.S.: A modrý obklad se na terasu bude vracet?
A.Š.: Bude. Už ne porcelán, protože ten popraskal. Nemá rád střídání teplot. Ale bude tam keramika ve stejném barevném odstínu.

– – –

M.S.: My se přiznáváme s Mirkou, že jsme vůbec nevnímaly, že v čelní fasádě je nějaká skleněná plastika od Vladimíra Kopeckého. Bude zřetelnější, víc viditelná pro lidi?
A.Š.: My to moc neumíme. Ale doufám, že ano, že se nám to povede. Tehdy na to byla soutěž, byl tam třeba nádherný návrh Malichův. Já jsem si sama vybrala Kopeckého. Ale ta instalace od začátku nebyla přesvědčivá, protože sklo bylo v uzavřené kleci a to mu ubližovalo. Nebylo ve vitríně, ale v kleci. Celé noci to mělo svítit, je to důležité místo, osa Václavského náměstí, jenže oni to prostě zhasli. A samozřejmě plastika trpěla tím, že se neudržovala. Při rekonstrukci se sklo odmontuje, vyčistí a zase uloží zpátky. Osvětlení se bude muset hodně nasílit. Dneska je všude víc světla, dům má tedy větší konkurenci, takže se musí použít nějaké pořádné reflektory.
M.P.: Když jsme procházeli stavbu, říkala jste, že se bude zachovávat všechno, co je možné. Například obklady sloupů. Zachovávají se, nebo se předělávají?
A.Š.: Některé jsou původní, některé se přidělávají navíc, protože se odhalují sloupy, které byly dřív zabedněné, a ty se musí obložit, aby to bylo jednotné v celém domě. Pouze jeden nový sloup v přízemí, který jsme tam vložili kvůli novým eskalátorům, jsem nechala oranžový.
M.P.: Zmiňovala jste také, že Vás samotnou překvapilo, jak je zachovaná ocelová konstrukce domu.
A.Š.: Říkal mi to Jiří Mráz, on prohlížel stavbu podrobně. Tehdy to byla taková ruční práce, tak zaplať pánbů. Kromě jednoho místa na střeše, kde provozovatel udělal nějakou dodatečnou úpravu, tam nebyla rez.
M.P.: Asi budou měněná okna, ne? Protože ta původní skla nevyhovují dnešním normám.
A.Š.: My těm normám v tomhle baráku stejně nevyhovíme. To nedokážeme. Do té síly pláště se nedostaneme. Ale trochu se to zateplí, trochu se to ochrání proti slunci a dáváme tam vnitřní žaluzie. Snad ty úpravy nebudou vidět. Dávala jsem si hodně záležet na tom, aby výplně pořád působily jako čiré sklo. Ale ty technické věci, myslím si, se musí alespoň trošku přizpůsobit dnešní potřebě. Vždyť snižují nároky na energii snad o celou třetinu.

– – –

A.Š. Dost se dávalo pozor, aby nové úpravy nezměnily charakter domu. Myslím si, že se na něm nemodernizuje nic z povrchových materiálů. Buď jsou tam ty samé, pouze očištěné, anebo jsou nahrazeny novými, ale takovými, které tehdy bylo možné koupit. Nechtěla jsem žádné nové moderní kliky, nechtěla jsem tam pustit žádné moderní zařizovací předměty na sociálky. Svítidla se vybírala tak, aby to byly zase holé zářivky, jak tam bylo zvykem.
Pouze původně šroubované obklady zámečnických konstrukcí, které byly z ruského, bytelného, tlustého nerezu, teď nahrazujeme tenčím nerezem, který se lepí. Něco stavba není schopna demontovat, vyčistit a namontovat zpátky. To ten dodavatel prostě neunese. Radši to odmontuje a udělá nové. Přitom tamten nerez nerezavěl, teď to s trvanlivostí materiálu nevypadá tak dobře. Nevím, jestli to bude hrát roli, možná to bude trochu přesnější než tehdy, ale zatím se mi nezdá, že bych poznala rozdíl.
V podhledech jsme FEAL někde nahradili tahokovovou sítí. Je to možná moje chyba, že to připouštím. Ale kdybych to mohla tehdy někde sehnat, kdyby to byl někdo vyrobil na koleně, tak bych to byla do toho baráku chtěla. Ale nikde jsem nic takového nesehnala, musela jsem to pokrýt fealovými lištami, které jsem moc ráda neměla. Takže to teď děláme tak, jak jsem si to tehdy přála.
M.S.: To je takové skoro památkářské chování k tomu domu.
A.Š.: Já se k němu tak chovám, protože si uvědomuji, že v těch letech, kdy se stavěl a vymýšlel, to všechno mělo nějaký smysl. Že to bylo moderní.
M.S.: Ten váš „památkářský postoj“ se vztahuje speciálně k tomuto domu, nebo je obecnější?
A.Š.: Mám asi takový názor. Nějak si teď víc vážím všeho, co má za sebou život. Nechápu tu současnou tendenci dělat něco, co tady ještě nebylo. Tvary, které tu ještě nebyly. A dost na tom trvat. Je to celosvětové. Já mám ale pocit, že to, co už tu nějakou dobu je, je něco, co víme. Tu symboliku v sobě máme zabydlenou. Je třeba počítat s tím, jak lidi vnímají – třeba že obytný dům není trafačka nebo hasičárna. Máme zažité, jak vypadá divadlo, tak proč to nepoužívat. Stejně tak u tohoto domu si myslím, že se něčím zapsal do paměti Prahy už i za těch 20 let, tak proč to rušit.
M.S.: Jak moc jste se o totéž snažili, když jste ho stavěli poprvé?
A.Š.: Také, ale možná jinak a ne takhle vědomě. Možná tam bylo trošku cynismu, víte? Ševčík v tom kus pravdy měl, když to nazýval postmodernou. Ten barák v sobě měl něco ironického. Třeba okna, která jsou ne-okna, placatá plocha, která je vystrčená před těžkými nosnými sloupy a vypadá jako těžká, kamenná, a přitom je na konzolách. Není to masivní kámen, je to tenká slupka. Je tady sloup, který není sloupem, ale vitrinou… Tyhle ironie v člověku tehdy byly. Tak jsem to cítila. Myslela jsem si tehdy, že je to spravedlivé. Už nějak nevím, proč. Považovala jsem se za spravedlivou. A dneska se zase považuju za spravedlivou a kreslím jinak.
M.S.: Myslíte si, že je to tím, jak zrajete?
A.Š.: Stárnu, nebojte se to říct. Myslím si ale, že je to věc doby. Není to stárnutím. Dneska, když se všeobecně zlobí, tak mě zlobí, že se zlobí. Mám dojem, že by se nemělo. Myslím, že si musíme vážit dobrých věcí. Jako jsou daleko milejší starší vyčištěné boty, než nové.
M.P.: Myslíte si, že je zbytečné takhle zlobit?
A.Š.: Mně to přijde nemravné. A se vztahy lidí k domům je to stejné jako se vztahy k věcem. Vztah k domům je něčím daný. Vždyť jsme v nich něco zažili. V něčem jsme vyrůstali, někam jsme chodili do školy, někam do kostela. Člověk má v sobě zabydlenou všelijakou symboliku těch baráků. Třeba že mají střechu a komín a že mají okolo plot z tyček.Tak proč mu tu symboliku bourat? Jenom abych ho překvapila? Jsme pořád překvapovaný… No, mně to přijde nemravný. Pořád mluvím o těch mravech a už se za to stydím, ani se to ke mně nehodí, ale neumím vymyslet jiné slovo.
M.P.: Znamená to, že byste ten dům dělala dneska jinak?
A.Š.: Určitě. Dneska určitě.
M.P.: Ale neznamená to, že byste ho dneska měnila, když k němu přijdete a opravujete ho.
A.Š.: To určitě taky ne. Dneska ho musím jenom upravovat, nechat mu původní podobu, poněvadž lidi už jsou na něj takhle zvyklí. Kolik jich kolem něj prošlo a uvědomilo si ho nějak nechtě. Takže proč jim dělat překvapení.

Jiří Mráz o domě Na Můstku

Asi měla pravdu paní architektka Šrámková, která mi jednou řekla, že už nikdy nebudu dělat na takovém výjimečném domě, jako je UAB Můstek (Universální Administrativní Budova) v dolním čele Václavského náměstí v Praze. Určitě však byla práce nad projekty budovy opravdu nezanedbatelnou částí mého života, proto mne její další osud nepřestává zajímat.

Zpočátku, po změně politických poměrů, se zdálo, že je dům postižen pouze „standardní socialistickou“ údržbou, která vycházela z předpokladu, že domy lze navrhnout tak, aby se nemusely v budoucnu udržovat, natož uklízet, a kdy se při návštěvě vnitřku dalo ještě s trochou fantazie vytušit, jak to asi v domě vypadalo. Při své poslední návštěvě jsem však byl doslova v šoku, co dokáže bezbřehá „neviditelná ruka trhu“, kdy je majiteli jedno, co se s objektem stane, kdy jej zajímají pouze rychle získané peníze. Nájemcům jednotlivých prostor se s neuvěřitelnou intuicí podařilo zničit všechno, co mělo nějakou kvalitu a cenu.
Je to docela smutné zjištění, které cosi říká o úrovni naší společnosti, protože bohužel takto nedopadla pouze budova ČKD, ale i řada jiných domů. V této souvislosti se nemohu nezmínit o Bílé Labuti (obchodní dům architektů Kittrich-Hrubý, 1937-39), protože její stav mě velice tíží již dlouho.

Nicméně je třeba na všem hledat pozitivní stránku věci.
Je určitě dobré, že se objevil investor, který má zájem dát budovu do pořádku, a že se obrátil na autora architektonického řešení (Alena Šrámková), a že tak budoucí úpravy „nepřeválcují“ budovu k nepoznání.
To, že stav interiéru vyvolal nutnost totálního odstrojení vnitřku domu, umožňuje s odstupem času posoudit, zda použitá, ve své době dosti nestandardní řešení (zejména lehká ocelová kamenem obložená fasáda a válcové střešní nástavby z obedněných ocelových oblouků) obstojí i po letech.
Je evidentní, že ze současného hlediska neobstojí technické vybavení objektu, zejména VZT, kotelna a výtahy. Nejmarkantnější je to u vzduchotechniky, kdy původní řešení zabíralo až jednu třetinu každého podlaží, což nyní zajisté nebude třeba.
Tloušťka pěnového izolačního skla (6 cm) v konstrukci zavěšené fasády je z hlediska dnes platné tepelné normy nedostatečná, totéž platí i o 12 cm silné izolaci z minerální rohože v konstrukci válcových střech.
V době výstavby použitá dvojskla (největší, která byla v té době čs. sklárny schopny vyrobit – dovoz nepřicházel v úvahu) již nelze kvůli jejich tepelně technickým vlastnostem akceptovat. Jako kuriozitu lze zmínit to, že trojúhelníkové a obloukové části zasklení měla pouze jednoduchá skla, protože dvojskla takových forem bylo možné v tehdejším Československu hledat pouze ve sci-fi literatuře.
Zdánlivě primitivnímu řešení konstrukce zavěšené fasády obložené žulou ani konstrukci válcových střech nelze po třiceti letech nic moc vytknout. Je to svědectví hi-tech možností bývalého socialistického Československa. (Připadali jsme si jako snaživí hoši, kteří doma ve sklepě vyrábějí pomocí kladiva a podobného nářadí švýcarské hodinky.)
Ocelový předimenzovaný rastr (síla stěn) s minimem spojů, s podbarvenými šrouby a s nátěrem opatřenou metalizovanou antikorozní ochranou (šopování) nenesou stopy poruch ani kondenzace, a to ani v okolí oken, která kvůli tehdejším materiálovým možnostem nejsou moc těsná. (Netěsnost pravděpodobně hrála z tohoto hlediska pozitivní roli.) Hermetičnost izolační výplně – pěnosklo mezi dvěma mechanicky (podbarvené šrouby) připevněnými hliníkovými plechy s použitím těsnicího tmelu v co nejmenší tloušťce – se zdá neporušená. Stav tmelů lze označit za překvapivě dobrý – zřejmě hrálo pozitivní roli to, že na tmel nedopadá přímé sluneční záření a že prostor za obkladem byl důsledně odvětrán a nemůže se tam zdržovat voda.
Do té doby v tuzemsku nestandardní řešení – kamenný obklad na lehkém obvodovém plášti (LOP bylo nutno použít z důvodů omezené únosnosti sloupů podchodu Metra, na kterých je objekt založen) osazený na žárově pokovené kotvy s nerezovými trny – lze nadále akceptovat.
Stav konstrukce a skladby střešních válcových nástaveb, pokrytých měděným plechem s izolací z rohoží z minerální plsti bez použití parotěsné zábrany, je pro mne důkazem vhodnosti takového řešení pro prostory s normálním provozem a s plechem pokrytou střechou. Nemohu se totiž zbavit dojmu, že není moc reálné, aby parotěsná zábrana dlouhodobě dokonale fungovala, a není nic horšího než vlhkost uzavřená mezi plechovou střechou a porušenou parotěsnou zábranou. Má nedávná zkušenost se střechou Letohrádku Královny Anny na Pražském Hradě (renesanční stavba, podkroví bylo zatepleno v druhé polovině 20. století) to též potvrzuje. Ale o tom snad někdy příště.

Závěrem musím konstatovat, že výše zmíněná funkčnost popsaných řešení by nebyla zajištěna, pokud by tehdejší dodavatelé stavby (Metrostav a zejména výrobce fasády – družstvo Napako) neměli zodpovědný přístup ke své práci.
Kdeže je konec kobaltově modrým porcelánem pokryté terasy v pátém patře…

Základní informace o objektu

 
 
 
 

Kategorie

Administrativa

Komentáře ke článku

 
 
 
 

Registrace k zasílání newsletteru

Stavbaweb.cz informuje o novinkách v oboru architektury a stavebnictví, představuje zajímavé objekty, projekty a materiály. Prostřednictvím tohoto formuláře se můžete přihlásit k odebírání denního newsletteru, a dostávat tak pravidelné informace přímo do své e-mailové schránky.

*Povinné položky
Vaše registrační údaje nebudou poskytovány třetím stranám a budou chráněny. Svou registraci můžete kdykoliv zrušit zde nebo prostřednictvím odkazu v zápatí každého newsletteru.
 
 
 
© 2007–2018 Business Media CZ, s. r. o.