KOMÍN
Téměř funkcionalistická vila stojí na okraji brněnského předměstí Komín, uprostřed nevelké zahrady, většinu okolí tvoří postupně zastavovaná louka. Kubický tvar vilky se lehce noří do mírného svahu a na dvou místech je nároží vykousnuto pro terasu, jednu krytou v přízemí, druhou zelenou v patře nad vchodem. Přízemí celé, otevřeno k zahradě, terasou, prosklenou stěnou a ze dvou stran pásovým oknem vytváří pocit, že se hmotné patro vznáší přímo nad obytnou zahradou. Na protější straně odlehčuje hmotu domu subtilní betonová markýza vchodu a pásové okno na terasu v patře. Už chybí jen stejně subtilní vstup na střešní terasu a iluze meziválečné moderny by byla dokonalá.
Dispozici domu architekti vyrovnali s terénem a vytvořili tak dvě podlaží se vstupním mezipatrem ve zvýšeném přízemí. Zádveří navazuje na podestu přímého schodiště mezi přízemím a patrem. Zatímco jih se tedy otevírá k zahradě, odkud je i přístup na pozemek, severní stěna je zčásti zahloubená v půdě.Vejdeme-li dovnitř, již v zádveří se opakuje onen dojem návratu v čase – visutá lavice, bleděmodrá stěna s kovovou tyčí místo věšáku, litá podlaha. Snad jen ten obnažený beton stropu přesvědčuje návštěvníka, že je v současnosti a ne v některém z architektonických manifestů meziválečné avantgardy. Místo rozlehlejší haly, či prostoru přímo navazujícího na chodbu či obývák, nás v domě vítá menší předsíň, která ústí přímo na podestu dělící schodiště. Ona lavice a věšák jako by ukazovala, že již není třeba nic doplňovat, veškeré příslušenství vyrůstá přímo z budovy.
Tento dojem úplnosti interiéru dále rozvíjí i přízemí. Do tří stran prosklený prostor slouží jako obývací pokoj, jídelna i kuchyň a je vymezen nábytkem, vestavěný nábytek tvoří její hranice jako rozpřažená náruč. Ve většině svých projektů řeší Kamkabinet spolu s s architekturou i vybavení interiéru a s nábytkem přitom zachází jako se stavbou samotnou, police vyrůstají ze stěny nebo se do ní naopak noří, stěna se náhle otevírá jako úložný prostor a dovoluje maximální využití místa. Sokl mezi pásovým oknem, obíhajícím dvě stěny pokoje, a podlahou tvoří souvislý pás polic a skříněk, které zároveň poslouží i jako pohodlný široký parapet. Bílá barva skříněk je přitom tu a tam oživena hravým akcentem žluté či modré. Sedíc v křesle u svého odpoledního šálku kávy si tak můžete připadat ne jako v domě , ale jako v krytém koutku zahrady, kam jste si jen pro vlastní potěchu postavili knihovničku – surrealistická, ale nadmíru příjemná představa. Zeď proti oknu, za kterou se skrývá schodiště do patra, tvoří nábytková stěna s televizí plynule přecházející do kuchyňské linky a končící dveřmi pod schodiště u pásového okna. I zmíněné dveře k obslužným prostorám pod schody dokonale lícují s linkou, skoro jako tajný vchod v dřevěném obložení starého anglického sídla. Architekti tím vytvořili téměř veškerý mobiliář zdánlivě uvnitř stěny a tak celý pokoj působí velmi vzdušně a prostě, a přesto ne stroze.
Většina interiéru je laděna do světlých barev, zajímavým detailem je strop z pohledového betonu. I v patře použili architekti světlou barevnost a betonový strop doplněné o barevný akcent žluté a modré. Místnosti jsou zde členěny poměrně klasicky a řešeny stejně minimalisticky jako přízemí, s vestavěnými skříněmi s občasným akcentem modré či žluté, volně stojícím nábytkem ze dřeva, jinak vše ve světlé barevnosti. Projekt doplňuje i kompletní návrh zahradních úprav, včetně užitných záhonů, maliníků či keřů šeříku. Za zmínku jistě stojí i využívání dešťové vody na praní a splachování, což se doufejme bude u novostaveb objevovat čím dál častěji.
Další tři projekty jsou si v mnohém podobné – jde o tři přestavby na předměstí Brna, všechny domy jsou řadové, na úzkých parcelách, pocházející z první poloviny 20. století. Rozsah přestaveb byl podobný – majitelé potřebovali starší budovy, vesměs stále v původním stavu, přizpůsobit jak dispozičně, tak technicky současnému životu.
KRÁLOVO POLE
Prvním z projektů je přestavba řadového domku v Králově poli, dokončená v roce 2014. Jednalo se o dvoupodlažní budovu se sedlovou střechou ze 30. let 20. století s pravoúhlým arkýřem v patře. Dnes zde najdeme hladkou světlou fasádu doplněnou výraznou, ale kultivovanou kubickou půdní vestavbou, která navazuje svou šíří na arkýř, na kterém je nově balkon. Stejně vikýř druhého patra vstupuje do zahradní fasády. Z původní půdy tedy architekti vytvořili plnohodnotné patro, kam umístili dva dětské pokoje.
Zahradní fasáda prodělala radikálnější změnu, přízemí bylo doplněno velkou, zčásti zapuštěnou přístavbou ložnice s širokým oknem a vstupem na zahradu, kterou lemuje venkovní schodiště na rozlehlou terasu v patře. První patro domu totiž nově hraje hlavní roli – zatímco v přízemí je hned u vchodu umístěna oddělená pracovna, propojený obytný prostor je velkoryse pojat na celou hloubku domu v prvním patře. Architekti tak pojali piano nobile se vším všudy – kuchyni s jídelním koutem osvětluje uliční arkýř a obytný prostor se plynule mění v obývací pokoj ústící v zahradní terasu. V přízemí je kromě pracovny umístěna ložnice a sociální zázemí a promyšleným detailem prosvětlovacího atria, díky němuž má koupelna, hala i ložnice dostatek přirozeného světla a větrání.
Obývací patro opět rozvíjí myšlenku prostorového kontinua s vestavěným nábytkem, která je Kamkabinetu vlastní. Kuchyňská linka tvoří vlastní stěnu, ač díky odlišnému materiálu a barevnosti nepůsobí tolik jako součást architektury jako např. v Komíně, kuchyni a obývací kout navíc částečně odděluje pozůstatek původní příčky. I přesto působí hlavní patro vzdušně a prostorně, plynule přitom pokračuje na terasu nad zahradou. Nejkrásnějším prvkem nového interiéru a dokladem oné útulnosti a propojení s budovou je ovšem zeď-knihovna provázející hlavní schodiště na podestách mezi patry. Iluze stěny tvořené pouze policemi s knihami je tu dokonalá, nádherně poetická a zároveň neuvěřitelně praktická.
SLATINA
Druhý projekt jako by byl jen jiným řešením přestavby prvního domu, ačkoli jsou zde rozdíly. Jde o řadový domek ve Slatině, také na velmi úzké parcele, také původně dvoupodlažní, přestavba byla dokončena nedávno. Pěkným detailem uliční fasády je lehce pozměněný vstup, který byl kvůli vyrovnání vnitřní dispozice zvýšen, je tedy přístupný po subtilních schůdcích, doplněný zaoblenými rohy, lehkou pergolou a kruhovým okénkem přímo ve dveřích. Zachovává tak dojem, že jde o starší stavbu a ne novotvar. I ve Slatině byla původní půda přestavěna na plnohodnotné patro s dětským pokojem, dokonce i podobným způsobem, tedy kubickým vikýřem, tentokráte ovšem na celou šířku domu, dvorní fasáda je plynule zvýšena o patro, střecha byla navržena plochá jako zelená zahrada s výhledem na Brno – tato fáze projektu však bohužel nebyla realizována.
Do dvora je dům lehce rozšířen o přízemní přístavbu, která byla realizována v půdorysu staršího přístavku. Na její střeše je zelená terasa přístupná z koupelny, která by krásně ladila se onou zelenou střechou. Jak vyplývá, dům neústí přímo do zahrady, ale do dvora, přístupného po lehkém kovovém schodišti. Hlavní obytné patro se nachází tradičně ve zvýšeném přízemí, opět prostupuje celou hloubkou domu. Do ulice je obrácen obývacím koutem, který přes vestavěnou linku kuchyně přechází k jídelnímu koutu s velkým oknem, jehož parapet byl navržen jako lavice ke stolu. V obývacím koutu architekti navrhli vestavěnou nábytkovou stěnu, jejíž druhá strana by sloužila jako zabudovaný botník v předsíni. Z původně několika oddělených místností je tedy opět jeden velký prostor, jednotlivé funkce na sebe navazují a prolínají se, mobiliář – včetně starší kredence – jakoby vyrůstal ze stěn.
ŽIDENICE
Třetí projekt přestavby řadového domu pod taktovkou Kamkabinetu probíhá v Židenicích, s realizací se právě začalo. Tentokrát jde o jednopodlažní stavbu přestavovanou na dvoupodlažní dům se dvěma oddělenými byty, které se ovšem budou moci snadno změnit na jeden rodinný dům. Architekti opět pracují s plochou střechou, terasami do zahrady a lehkým venkovním schodištěm propojujícím a zpřístupňujícím patro i střechu přímo ze zahrady. Schodiště přitom ústí do „vykousnutí“ v atice, které vytváří jakési hravé cimbuří domku. Stavba má půdorys písmene L s křídlem vybíhajícím do zahrady, patro přitom lehce ustupuje a využívá tak střechu přízemí jako terasu.
Ze všech tří přestaveb má židenická nejčistší a nejčitelnější zahradní průčelí. Obě podlaží mají shodné velkorysé prosklení interiéru, lehké schodiště decentně lemuje zahradní křídlo a do zahrady se rozlévá dláždění jako přirozené rozšíření vnitřního prostoru přízemí. Židenický dům jakoby více odrážel estetický názor architektů, měli zde volnější a jistější ruku a určitou lehkostí se návrh více blíží vile v Komíně než řešení v Králově poli a Slatině, kde bylo nutné více respektoval původní stavbu, zde koneckonců vzniklo celé nové patro. Plochá střecha i terasa v patře jsou přitom architekty řešeny jako navrácení zastavěné plochy zahradě a ta by měla být odstupňována od užitné přes okrasnou až po soukromou zahradu, protože teprve na střeše, s výhledem do okolí, kam ale okolí samo nevidí, mají obyvatelé skutečné soukromí.
Interiér přízemí se rozvíjí kolem ústřední chodby, která se směrem k zahradě otevírá v kuchyni, oddělenou jen pultem a posléze v obytnou místnost. Kuchyně je zde oddělenější než v ostatních projektech, působí spíše jako předzvěst společného pokoje propojeného se zahradou. Ani zde ovšem nechybí navržený vestavěný nábytek – skříně v pokojích a především botník v předsíni vnořený do stěny se sousedním pokojem. Byt v patře je menší, dvěma ložnicemi se obrací po ulice a obytnou kuchyní na zahradní terasu. Na reálnou podobu po dokončení si ale ještě počkáme.
Jestliže vila v Komíně se svým velkoryse pojatým obytným prostorem představuje ideál, tři projekty přestaveb ukazují jakýsi boj za vytvoření podobně propojeného interiéru, kde by jednotlivé funkce byly zcela bez oddělení, v situaci mnohem složitejší – na úzkém prostranství parcely, předem vymezené staršími stěnami, ze kterých je třeba co nejvíce zachovat. Ve všech třech případech se architektům podařilo vytvořit příjemné a funkční stavby s originálními detaily vnitřního vybavení, které do svého okolí harmonicky zapadají. Obytná architektura navrhovaná Kamkabinetem je na jednu stranu přísně modernistická, minimalistická, strohá a hladká, na stranu druhou je zde však vždy dostatek prostoru na zeleň, světlo a úložné prostory, které v dokonalé čistotě a hladkosti moderního interiéru vytvoří praktické, útulné a velmi osobní místo k životu.
ELIŠKA VARYŠOVÁ
Foto: archiv autorů, Lukáš Němeček
Publikováno v časopise Stavba č. 4/2017, str. 50–55
