Zdeněk Zavřel oceněn Poctou ČKA

Zdeněk Zavřel oceněn Poctou ČKA

(23. 6. 2020) Oceněním vzdává Komora od roku 2000 hold význačným osobnostem z oblasti architektury

 
 
 
 

Zdeněk Zavřel oceněn Poctou ČKA

Česká komora architektů (ČKA) vyhlásí laureáta ocenění Pocta ČKA za rok 2019. Učiní tak na nominačním večeru České ceny za architekturu v Kotelně v Libčicích nad Vltavou ve středu 24. června 2020. Ocenění Pocta ČKA za rok 2019 udělí prof. Zdeňku Zavřelovi. Oceněním vzdává Komora od roku 2000 hold význačným osobnostem z oblasti architektury.

Návrhy na udělení Pocty podává každoročně odborná veřejnost včetně členů jednotlivých orgánů České komory architektů. Z nominací pak laureáty vybírá odborná porota. V té, která navrhla udělení Pocty ČKA za rok 2019 profesoru Zdeňku Zavřelovi, usedli architekti Jakub Chvojka, Zdeněk Jiran, Miroslav Masák, Petr Stolín a teoretička a kritička architektury Jana Tichá. Česká komora architektů uděluje toto ocenění osobnostem v oboru, které se svou prací a morálním kreditem významně zapsaly do moderní historie české architektury.

Pocta ČKA za rok 2019 – profesor Zdeněk Zavřel

Profesor Zdeněk Zavřel (* 13. srpna 1943, Praha) je český architekt a vysokoškolský pedagog, bývalý děkan Fakulty architektury ČVUT v Praze. Krátce po absolvování studia architektury na pražském ČVUT (1966) získal možnost stáže v rotterdamském ateliéru Van den Broek a Bakema, kterou absolvoval v letech 1968 až 1969. Po návratu do Československa se v roce 1970 stal členem legendární Školky SIAL v Liberci. Vysokou úroveň odborné práce prokazoval již v počátcích své samostatné tvorby, mezi jinými návrhem České boudy na Sněžce (1975). V roce 1978 emigroval do Nizozemska, kde začal pracovat v kanceláři Van den Broek a Bakema (kde působil už při své stáži), v roce 1985 se stal společníkem ateliéru s E. Bakemou a v roce 1989 založil v Rotterdamu vlastní kancelář.  Realizoval řadu obytných a občanských staveb, k jeho nejvýznačnějším realizacím patří České centrum v Paříži (1997) či Nizozemská ambasáda v Ghaně (2001). Pedagogicky působil od roku 1980 do roku 1997 na Technické univerzitě v Delftu.

Vedle své praxe se Zdeněk Zavřel dlouhodobě aktivně podílel na rozvoji architektonické komunity. V roce 1990 založil Czechoslovak Architectural Foundation – Nadaci českých architektů žijících v zahraničí. Zásadní význam pak má jeho působení na pražské Fakultě architektury. V roce 2005 byl vyzván, aby se ve volbě ucházel o úřad děkana. Zvítězil, byl jmenován a ve funkci setrval po dvě volební období. K jeho přínosům patří mimo jiné iniciativa ke zřízení studijního oboru Průmyslový design, zavedení výuky ekologie a podpora environmentálních aspektů navrhování ve výuce. Uspořádáním workshopu Dutch Ladies, vedeného předními nizozemskými architektkami, podpořil krátce po nástupu do úřadu děkana v roce 2009 myšlenku rovného uplatnění žen v architektonické profesi. 

Porota Pocty ČKA navrhla udělit ocenění Zdeňku Zavřelovi za „vlastní architektonickou práci, pro jeho konzistentní občanský postoj a službu architektonické komunitě, kterou prokázal jako děkan Fakulty architektury ČVUT ve dvou volebních obdobích.“

https://www.zzavrel.cz/

Přehled laureátů Pocty ČKA
2019 – Zdeněk Zavřel
2018 – Ivar Otruba
2017 – Jiří Suchomel
2016 – Martin Rajniš
2015 – Bohuslav Fuchs (in memoriam)
2014 – Věra Machoninová
2013 - Rostislav Švácha
2012 - David Kopecký (in memoriam)
2011 – Karel Prager (in memoriam)
2010 – Viktor Rudiš
2009 – Emil Přikryl
2008 – Miroslav Baše (in memoriam)
2007 – Alena Šrámková
2006 – Miroslav Masák
2005 – Karel Hubáček
2004 – Pocta nebyla udělena
2003 – Josef Polášek (in memoriam)
2002 – Josef Havlíček (in memoriam)
2001 – Vít Obrtel, Otto Rothmayer, Oldřich Stefan, Zdeněk Vávra (in memoriam)
2000 – Petr Vaďura, Bedřich Rozehnal, Ladislav Žák (in memoriam)

tisková zpráva ČKA

Komentáře ke článku

 
 
 
 

24. 6. 2020 09:38:49. Re: Zdeněk Zavřel oceněn Poctou ČKA. BlueBoss

 
 
 
 

24. 6. 2020 09:38:49. Re: Zdeněk Zavřel oceněn Poctou ČKA. BlueBoss

  Blahopřeju!

Registrace k zasílání newsletteru

Stavbaweb.cz informuje o novinkách v oboru architektury a stavebnictví, představuje zajímavé objekty, projekty a materiály. Prostřednictvím tohoto formuláře se můžete přihlásit k odebírání denního newsletteru, a dostávat tak pravidelné informace přímo do své e-mailové schránky.

*Povinné položky
Vaše registrační údaje nebudou poskytovány třetím stranám a budou chráněny. Svou registraci můžete kdykoliv zrušit zde nebo prostřednictvím odkazu v zápatí každého newsletteru.
 
 
Nové komentáře

23. 6. 2020 18:22:06

Re: Univerzální plán?

Se zájmem jsem si přečetl ten Kouckého výtvor a musím přiznat, že v něm je spoustu lákavých tezí. Pes je, jako vždy, zakopán v detailech, resp. v míře obecnosti toho textu. Nelze upřít, že zevšeobecňováním principů tvorby města až na tyto "holé věty" došel Roman Koucký na dřeň naší profese, a také je pravda, že vše, co si o ní myslím já a co jsem vždy vykládal laikům jako základní principy utváření města v demokratických poměrech, se s jistou dávkou tolerance dá najít i v těch jeho obecných postulátech. Má to ale několik zásadních "háčků". 1. Koucký předpokládá, že pokud respektují městští hlavouni a úředníci hranici zastavěného území, uliční čáry oddělující veřejný prostor od soukromého, evoluční růst výšky zástavby podle okolí, napojitelnost staveb na dopravní a technickou infrastrukturu a dokáží rozeznat zděděné hodnoty kulturní, lidmi vytvořené i přírodní, neměli by klást nástavbám a přístavbám, modernizacím, rekonstrukcím ani novým stavbám lépe využívajícím zastavěné území žádné překážky ve formě funkční či prostorové regulace, a o fyzickém rozvoji města by tedy měli rozhodovat ti, kdo chtějí stavět a ti, kdo jim poskytují odborný servis ve formě projektů. Tvrdí, že v případě respektování těchto zásad by mohl být územní plán vlastně triviální, obsahující právě jen výše uvedené základní regulativy, a uvnitř ploch pro výstavbu v síti veřejných prostorů a infrastruktury by měli mít stavebníci a investoři svobodný prostor pro naplňování funkcemi, a architekti svobodné pole pro ztvárnění staveb. Nepřímo tím říká, že ti, kdo město řídí, se do těch "vnitřků" mimo veřejných prostorů a koridorů technické a dopravní infrastruktury při respektování těch pěti regulativů nemají plést a mají nechat prostor kreativitě těch, kdo vnášejí do města změny, energii, peníze, nové činnosti a účely. To by bylo hezké, kdyby jak konšelé a jejich úředníci, tak investoři a stavebníci byli natolik vzdělaní a osvícení, že by při své práci brali ohled na ostatní soukromé a veřejné zájmy jako samozřejmost. Tedy respektovali obecně závazné předpisy pro hygienu prostředí, ochranu památek, přírody a krajiny, zájmy požární ochrany, ale i sousedů jaksi sami od sebe a nikdo je k tomu nemusel nutit. Řekněme si upřímně, že taková etika a morálka nefunguje u nás u žádné ze jmenovaných skupin účastníků přeměn měst a obcí. Mnozí lidé si navíc představují demokracii tak, že mohou "kecat do všeho", co se ve městě či obci šustne, a že jejich hlas je stejně důležitý, ne-li důležitější, než hlasy "držitelů moci", "držitelů měšců" a "držitelů odborných kompetencí a znalostí". Aby začala fungovat Kouckého vize, muselo by dojít ke změně této formy demokracie k nějakému přiblížení se k "osvícenému feudalismu" britského či švédského typu, tedy konstituční monarchie, a občané by museli respektovat autority a řád, ne jako u nás "Milion chvilek pro(ti) demokracii". 2. Už ve středověku lokátoři a další předchůdci urbanistů a územních plánovačů respektovali některé zásady, které Kauckého regulativy překračují tím, že se týkali a týkají specifických funkcí v území. Tak se např. umisťovaly provozy jirchářů a dalších životní prostředí ohrožujících provozů mimo obytnou zástavbu a po proudu vodotečí, aby neznečišťovaly vodu používanou jako užitkovou např. na praní a úklid domácností, obchodů, veřejných prostranství, byla stanovována dominantní místa pro výstavbu kostelů, zámků, hradů, radnic a parků, která nesměla být zastavěna něčím jiným, později byly vytvářeny specifické výrobní zóny, napojitelné vlečkou na železniční síť atd. Spoléhat jen na zdravý rozum investorů, architektů a inženýrů při lokacích některých funkcí je pro mne až příliš odvážná myšlenka - mnozí jsou duše prodejné, asociální, a etika povolání je pro některé jen omezující haraburdí. 3. V demokratických poměrech lze územní plán města či obce utvářet jako dočasnou dohodu o funkčním a prostorovém uspořádání správního území řešené obce mezi samosprávou a občany, kde architekt poskytuje jen odborný servis, jak tu dohodu graficky i textově vyjádřit. Přitom u odborné i laické veřejnosti lze požadovat, aby se vyjádřily a) které stávající stavební fondy fungují dobře, postačí jejich údržba, modernizace, nástavby či přístavby a není třeba je bourat, b) které zákonem chráněné památky nebo sice nechráněné, ale výrazně přispívající k identitě města, obce, místa, je žádoucí zachovat a chránit, c) které stavby a plochy neslouží dobře svému původnímu ani jinému účelu a je třeba jim dát novou náplň nebo je zbourat a nahradit novými objekty, d) které funkce nebo stavby naopak ve městě či obci chybějí a je žádoucí je doplnit výstavbou nových objektů, e) jak je třeba upravit stávající nebo doplnit novou technickou a dopravní infrastrukturu a jak se o její financování podělí veřejné a soukromé finance. Obávám se, že v Kouckého postulátech není pro takový dialog s dotčenými správními orgány, se samosprávou, s občanskou komunitou obce místo, že je to pojímáno více "elitářsky", jako že "do toho nemůže mluvit každý, kdo má do zadku díru". Přitom oddělit v hlasech veřejnosti "zrno od plev" je na odvaze a odpovědnosti orgánů veřejné správy, a takovému dialogu se nelze vyhnout, nemají-li být rozhodnutí o změnách v území neustále zpochybňována a napadána v opravných prostředcích. Shrnuto: na naše podmínky a naši občanskou i odbornou i morální vyspělost je ten Kouckého názor zatím moc radikální a nerealistický, také politicky patrně neprůchodný, i když by vlastně ideálně plnil ono politické zadání pro nový stavební zákon - zjednodušit proces přípravy staveb - od územního plánování až po realizaci staveb. Vždy jsem obdivoval, jak malý stavební výkres byl ještě za Rakouska - Uherska potřeba vytvořit jako projekt třeba činžovního domu pro povolení stavebního úřadu. Dnes jsou sice stavby mnohem složitější co do technického vybavení, ale i to bylo dřív odpovědností projektanta a stavitele vůči investorovi, ne vůči stavebnímu úřadu. Ten, kdo platil, taky kontroloval, zda dostává odpovídající kvalitu, a stát se do toho nepletl víc, než musel kvůli místu, evidenci a budoucímu zdanění nemovitosti. Na tom nic nemění ani informační technologie do územního plánování či projektování staveb. Jenže dnes právě přebujelý právní řád a byrokratický balast převzaly mnohé povinnosti regulace a kontroly, kterou si dříve obstarali erudovaní investoři a projektanti sami, a živí to takovou spoustu lidí, že ústup od toho bude spojen s tuhým odporem úřednictva. Něco na tom Kouckém ale je, rozhodně čeří vodu k inspirativnímu uvažování, zda územní plány v současném pojetí plní opravdu to, co slibuje zákon, nebo jestli je na čase si přiznat, že "život a rozvoj měst jde jinými cestami" a územní plánování ho jen trapně dohání desítkami změn plánů, vyvolaných novými záměry, které ten život délkou trvání zpracování, projednání a schválení jen zdržují, jako je tomu v Praze.

 
© 2007–2020 Business Media One, s. r. o. Nádražní 762/32, 150 00 Praha 5, e-mail: stavbaweb@bmone.cz