Adriana Krnáčová: Architektura je matka umění

Adriana Krnáčová byla v letech 2014–2018 primátorkou hlavního města Prahy. V době svého politického působení držela v ochrannou ruku nad mnoha zásadními architektonickými a urbanistickými projekty v hlavním městě včetně Metropolitního plánu. Vystudovaná kunsthistorička byla pro ročník 2023–2024 členkou mezinárodní poroty Ceny EU za současnou architekturu, Ceny Miese van der Rohe.

Setkáváme se na náplavce pod Rašínovým nábřežím, v kobkách od architekta Petra Jandy, což je jeden z projektů realizovaných za vašeho primátorování, který se v Ceně Miese van der Rohe v roce 2022 probojoval do čtyřicítky nejlepších…
A dostal se tam právem! Na této straně řeky je kobek šest s dnes už ikonickými okny-čočkami, další jsou na druhé straně, na Hořejším nábřeží, mají trochu jiný charakter, ale jsou stejně přitažlivé. Bohužel je spravuje městská firma TCP, se kterou jsme i my bojovali ještě v průběhu stavby, a ta se o jejich provoz nestará, jak by měla. Nefungují WC a podobné triviality. Je důležité, aby se do firem patřících Praze dostávali lidé, kteří mají aspoň bazální zkušenost s provozem, což v posledních letech opravdu neplatí. Nakonec je to problém provozní, jako všechno v Praze. Politický problém je to proto, že jsou nominováni nekompetentní jednotlivci. A protože už nejsem politička, můžu říkat, jak věci jsou.

Pokud si pamatuji, kobky jsou vaše „dítě“. Jak se ten projektu vlastně zrodil?
Jako primátorka jsem zřídila neformální poradní výbor pro kulturu a veřejný prostor, v něm byl i Adam Gebrian, který jednou přivedl architekta Petra Jandu. A byli strašně kritičtí! Tehdy jsem byla ve druhém roce funkce a řekla jsem, pojďme se domluvit, co můžeme za ty tři roky zrealizovat. Jeden z jejich návrhů byla právě náplavka, na kterou měl Janda projekt v šuplíku. Tehdy to bylo sice zanedbané, ale velice oblíbené místo nejen pro Pražany, ale i pro turisty. Lidem kolem žijícím vadil hluk a nepořádek. Věděla jsme, že to nelze nechat jenom na TCP, nikam bychom se nedostali. Postavila jsem tým, určila harmonogram, vyčlenila prostředky. Nakonec jsem to celé projektově řídila, každý druhý týden byly schůzky, byla jsem stále na telefonu, kontrolovala úkoly. Jedině takto můžete něčeho dosáhnout, pohánět to a hlídat. Díky tomu má Praha svůj trhák v bedekrech. Ještě se čeká na úpravu Dvořákovo nábřeží, od začátku projekt zahrnoval tři nábřeží. Jsem ráda, že kobky reprezentují něco jiného a současného.

Jak se povede, že se bývalá politička dostane do komise evropské architektonické ceny? Bylo vaší kvalifikací, že jste historička umění, nebo spíše působení v samosprávě? Dříve Českou republiku v porotě reprezentovala pouze architektka Irena Fialová, a to v roce 2009.
Když se byla podívat porota minulého ročníku v Praze na kobky, seznámila jsem se s paní Annou Ramos, ředitelkou nadace, a ta mi členství v další porotě nabídla jako političce, která prosazuje investice do městského majetku a má patřičné kunsthistorické vzdělání. Těch projektů za mě v Praze bylo víc: nová čistička odpadních vod, rekonstrukce Šlechtovky, rozjetá rekonstrukce Václavského náměstí. A samozřejmě architektonické soutěže, které jsme jako Praha organizovali a ve kterých jsem předsedala porotám – Kulaťák, Dvorecký most nebo Karlovo náměstí. Byla jsem vždy aktivním porotcem a současně i garantem, že se věc dokončí a někam dotáhne. Odborné téma mě zajímalo víc než stříhat pásky nebo říkat projevy, proto jsem to dělala. Protože rozvoj tohoto města mi ležel a ještě pořád hodně leží na srdci. Je to náročná, ale krásná disciplína.

Vraťme se k vaší zkušenosti s porotcováním v Ceně Miese van der Rohe. Jak to tedy po praktické stránce probíhalo?
Byla to moje první účast v zahraniční porotě. Na začátku bylo na stole 362 přihlášených realizací. Vzhledem k tomu, že porotci mají i jinou práci, osobně jsem se tomu věnovala o víkendech – četla přihlášky, popisy, výkresy, fotky. Při první videokonferenci jsme museli selektovat a domluvit se na 250 kouscích. Musím říct, že to bylo celkem snadné, dohodli jsme se rychle. Při výběru jsme vycházeli ze zadání, které jsme dostali, totiž co ta cena vlastně představuje. Výběr respektoval parametry jako jedinečnost, výjimečnost, přínos k veřejné diskusi, veřejnému prostoru, inkluzi, ohledy na současné trendy a tak dále. Například u rodinného bydlení hraje roli výjimečné řešení malého prostoru, zasazení do prostoru, nikoli luxus. Celkově větší šanci zabodovat mají veřejné investice, koneckonců jen jeden z těch pěti finalistů je soukromá investice – základní škola v Madridu.

Ta korková? Přiznám se, že ta mi připadala jako velká „posťárna“…
Ano, právě ta byla poslední a na ní jsme měli problém se shodnout. Zajímavá stavba, opravdu unikátní, ale část porotců ji ani nechtěla vidět. Byla jsem její zastánkyní, určitý nádech postmoderního přístupu v tvarosloví zde je, nicméně uvnitř je to jinak.
K tomu podotknu jen to, že v porotě sedí i aktivní architekti, kteří musí hodnotit práci svých kolegů, se kterými se například potkávají v soutěžích. No nebylo to úplně jednoduché a mělo to svoji dynamiku.

Když se vrátím k výběru 250 realizací. My dvě jsme se na tomto rozhovoru domluvily už v prosinci 2023, to jste ještě nemohla ani naznačit, i když už jste věděla…
Měli jsme totální embargo! Sešli jsme se v Barceloně na tři dny a od rána do večera diskutovali o těch 250 realizacích, abychom vybrali čtyřicet nominací. Popravdě, nad každým projektem jsme diskutovali, opravdu nad každým. Jako jednotlivec tomu chcete věnovat pozornost, odpracovat si to, a pak máte dalších šest kolegů, kteří k tomu přistupují stejně. Každý večer jsme odcházeli s nějakým novým výsledkem. Poslední den jsme věděli, že musíme dospět ke 40 a následně stanovit i těch finálových pět.

To je zajímavé! Takže už tehdy jste znali pět finalistů, ale nezveřejňovalo se to.
Ano, to bylo hrozné napětí. Je potřeba si uvědomit, že každý tam je vyslán z určité země a celá „jeho“ architektonická obec od něj očekává, že přinese aspoň nominaci. A když se to nepovede, vzniká samozřejmě další napětí v porotě.
Celkem mě překvapilo, že ačkoliv jsme si všichni mysleli, že to přece nebude tak těžké, nakonec jsme se na těch pěti nadřeli. Protože v tom okamžiku si uvědomujete, že jeden z nich musí vyhrát. Já osobně beru jako velké vítězství i finálovou pětku, což se letos pro Českou republiku povedlo, dostala se tam konverze jatek na galerii Plato v Ostravě od polského ateliéru KWK Promes.
Pak je tam ještě kategorie Emerging Architecture a musím říct, že vítězná budova mě naprosto nadchla a líbila se mi ze všech nejvíc: Knihovna Gabriela Garcíi Márqueze v Barceloně od mladého madridského studia SUMA Arquitectura. Dřevostavba, naprosto nádherná, úžasná, otevřený vnitřní prostor, různé úrovně studijních ploch, propojené různými úrovněmi schodišť. Každá z ploch má jiný charakter, hodně otevřených míst na sezení, příjemné světlo, přitom použité materiály byly velice levné, low-budget stavba.

A v rámci španělského klimatu funguje dobře?
Samozřejmě. Výborně řešená klimatizace a myslím, že více investovali do technologií než právě do materiálů. Neměli na to moc peněz, protože to zadávalo město Barcelona, a přesto dokázali vytvořit unikátní stavbu. Lepší současnou knihovnu jsem ještě neviděla.

Hlavní cenu získali dva mladí architekti Gustav Düsing a Max Hacke, každý má vlastní studio v Berlíně, za studijní pavilon v kampusu Technické univerzity v Braunschweigu v Německu, což je ocelovo-dřevěná konstrukce s prosklenou fasádou.
Ano, jejich alma mater vyhlásila soutěž pro své absolventy a oni ji vyhráli. Po realizaci kromě nejprestižnější evropské architektonické ceny posbírali i řadu dalších cen. Takové lehké stavby s použitím dřeva jsou v zahraničí už běžné, jen u nás je to tabu. Naštěstí už prošel zákon, že se budou moct stavět i vyšší dřevostavby. Ne všude, ale tam, kde je to možné. Je to prostě levnější a dává to vzniknout lehkým, vzdušným, transparentním stavbám. I větším, jako jsou vícepatrové bytovky či administračky.

Kolik staveb jste jako porota tedy objížděli?
Těch pět finalistu plus knihovnu v Barceloně, ale tu jsme viděli už předtím. Pět staveb po celé Evropě za pět dní a skloubit to s kalendáři sedmi porotců… Byla to jízda.

Očekávalo se od vás při návštěvě Ostravy, že jako zástupkyně České republiky stavbu budete obhajovat, nebo aspoň představovat?
Samozřejmě, a zřejmě se mi to povedlo celkem přesvědčivě. Navíc ředitel galerie Plato Marek Pokorný je můj bývalý kolega, známe se hodně dlouho, takže jsem měla více informací. V Ostravě jsme prohlídky finalistů začínali a skončili jsme ve Španělsku. V podstatě jsme nezažili žádná veliká překvapení, ale bylo zajímavé vstoupit do prostoru a vidět, jakým způsobem byly řešeny domy uvnitř.

A co vítězný dům, pavilon v Braunschweigu, jaký je a proč vyhrál?
Ten mě opravdu nadchnul. Braunschweig je studentské město s 250 tisíci obyvateli, které v minulosti trpělo blízkostí železné opony a jediné impulsy mu přináší blízkost Volkswagenu. Jejich technická univerzita je nejstarší technika v Německu s dobrou fakultou architektury, jen se jim děje, že tam všichni vystudují, a pak odejdou. Proto vyhlásili soutěž pro své doktorandy. Potřebovali v rámci kampusu vytvořit studijní prostor, který nakonec sice postavili na jiném místě, než byl původní záměr v atriu historické budovy, protože tam se našla nevybuchlá munice.

Pavilon tvoří otevřený prostor pro studenty, kteří žijí v Braunschweigu, a i pro ty mimo kampus, tedy pro kohokoliv, komu se chce přijít si udělat domácí úkoly, mít klid, být mezi lidmi. Je to studovna komunitního charakteru, sedí tam studenti samostatně, ve dvojicích, chodí tam celé týmy a diskutují. Ptala jsem se studentů, jestli je tento provoz neruší, ale je to tam odhlučněné a vyřešené systémem jakýchsi hnízd. Samozřejmě fungování stojí na tom, že se vzájemně respektují a neřvou. Mají tam vynikající vzduchotechniku, všechny instalace vedené v trubkách umožňují modularitu, kterou si uživatelé sami mohou nastavit. V podstatě otevřená lego-struktura. Všechno je tam účelné, transparentní, vzdušné, s klimatizací a spoustou prostoru. Pavilon je hojně používaný, stále plný. Otevřený je v poměrně širokém časovém režimu, je tam bufet, ale můžete si přinést i svoje jídlo.

Gustav Düsing a Max Hacke vyhráli, protože obsáhli všechny principy, které cena reprezentuje – technické řešení, inovativnost, vztah ke komunitě, použité materiály jsou recyklovatelné a vznikla jedinečná struktura v rámci kontextu. Autoři pavilonu mají zahraniční zkušenost a vynikající technické vzdělání – v Německu jsou architekti a projektanti jedno. A vliv samozřejmě mělo i to, že jsou mladí a chápou, co je v současné době potřebné víc a co méně. Méně jsou potřebné třeba betonové domy stejného tvarosloví, které potkáváme i v Praze. Generická architektura, raději tomu říkejme korporátní – ale nechci tomu dávat přívlastky – která se v dějinách architektury trvale vyskytuje a vrací.
Myslím, že by se v Praze mohlo více investovat do zajímavých architektů, do jiného pojímání stavby, klidně ze dřeva, z jiných materiálů než jenom z betonu. Peníze na to jsou. Chybí ovšem představivost, zkušenost a odvaha.

Je ještě něco kromě kobek, co vám za poslední roky v Praze přijde jako dobrá architektura?
Hromada věcí, určitě. Postupně se to nějak posouvá, ačkoliv na můj vkus strašně pomalu, na vině je nezkušenost a v podstatě zbabělý způsob rozhodování o městě. Zmařenou šancí je například development na Nádraží Holešovice. Projekt jsme koncepčně připravovali s Karlín Group a považovala jsem ho za naprosto skvělý formát. Teď je na bodě mrazu, kdy město není schopno a ochotno rozhodnout a developer podává žalobu. Příšerný stav.

A co si myslíte o připravované Vltavské filharmonii?
Tam vidím jako úskalí dopravní řešení. Ale ano, přeji městu, aby filharmonii mělo, ale už nejsem nejmladší a říkám si, jestli se toho dožiju. Ostrava tu Prahu zase jednou předběhla.

Když jsme u dopravy, co projekt Radlické radiály, hojně kritizovaný a přepracovávaný?
K tomu můžu říct jen obecně to, že to je jedna z bolestí Prahy: přijde nová politická reprezentace, která navíc nemá vztah k městu a nerozumí tomu, proč se některé věci nějak rozhodly v minulosti. A spekuluje, že za tím byla nejspíš „nějaká“ korupce nebo jiná hloupost. Takže pro jistotu všechno prověříme, až to nakonec zastavíme. A investice jsou promarněné. Za takovéto „rozhodnutí“ by měl někdo nést odpovědnost, a to nejenom politickou.

Zpět k ceně a finálové pětce. Mým osobním favoritem byl klášter na Korsice od Amelia Tavella Architectes, který ale znám jen z fotek a videí. Jaký je ve skutečnosti?
No právě, mají sexy obrázky, projekt měl vynikající prezentaci. Jde o bývalý františkánský klášter v horách, který má sloužit jako komunitní centrum, vlastně uprostřed ničeho. Jak jsme se následně dověděli, moc nevědí, co s rekonstruovanou budovou budou dělat. Kromě vstupní haly je tam prostor, který slouží jako knihovna, ale ještě není dokončen. Mám obavu, jak to celé bude fungovat. Dopravní obslužnost je také otázkou, pokud to mají využívat na podporu turismu.

Další věc je, že detaily nejsou úplně dopracované, a i kvůli tomu to už nyní vypadá zanedbaně. Celkově to v konkurenci ostatních finalistů nemělo šanci. Pracuje se s velikými měděnými plechy, které tvoří krásnou atmosféru a v kombinací se světlem je to kouzelné. Ale spíš na fotkách. Možná kdyby k tomuto projektu nebyly tak super fotky, ani by se to do finále nedostalo. A právě proto je potřebné se na místa podívat, protože hodnotit z fotek se ne vždycky vyplatí. U domů platí vždy soulad obsahu a formy. Pokud účel není v souladu s formou – nemůže to fungovat. Rozhodně Francouzi špatně nesli, že nevyhráli.

Další finálový projekt byl ve Švédsku, utkvělo mi, že to je čtverec také uprostřed ničeho. V čem to bylo jiné?
To bylo velice hezké náměstí, musím říct, koncept byl velmi inovativní a příjemný. Je to dvorek 40 × 40 metrů, s dvoumetrovou zdí z použitých cihel, uprostřed něhož je plocha pro výsadbu – střídají se tam kytky, zelenina, travnatá plocha. Je to místo, kde se kolem velikého dřevěného stolu potkávají lidé, slaví svátky, piknikují. A celé to je míněno jako začátek budoucího developmentu. Pozemky kolem patří církvi, která je dala městu k dispozici s podmínkou, že vzniknou nová obydlí. Nikdo nám ale zatím nebyl schopen říct, co tam bude, nicméně mělo to veliké kouzlo a potenciál.

Na závěr bych se vrátila do Prahy. Pracovala jste a pohybovala se v různých pražských „úřednických“ budovách, jak je hodnotíte?
Každá budova by měla vyvolat nějakou emoci, i administrativní budova. Mám ráda vstup do budovy Ministerstva zdravotnictví a jeho schodiště, které je nádherné, stejně jako na Ministerstvu průmyslu, i Finance mají krásnou budovu. Každá administrativní budova znamená, že po ní běhají úředníci a směřují k vytvoření určitých hodnot. Prostředí by je mělo motivovat k tomu, posunovat procesy, které k těmto hodnotám vedou. Pražský magistrát bych přestěhovala, postavila bych novou budovu. Věřím, že prostředí determinuje a že nový, moderní úřad by byl impulsem, že by se lidé jinak chovali.
Základní paradigma architektury je, že formuje lidi, společnost a vlastně všechno kolem. Architektura je matka umění. A architekt musí umět všechno, musí být technicky zdatný, musí umět kreslit, musí mít prostorové, barevné i materiálové vnímání. Musí být vším, univerzálním umělcem. Tak praví antika.

Co říkáte na to, že pražský magistrát koupil budovu Komerční banky na Václaváku?
To je dobré rozhodnutí. Pronájem Škodova paláce místo jeho koupě v roce 2006 bylo špatné strategické rozhodnutí. Nebudu komentovat, co za tím asi bylo, jeden se může jenom domnívat. A ačkoli jsme zvládli snížit nájem (úspora cca 890 milionů Kč), jsem ráda, že magistrát bude sídlit v dostatečně veliké budově pro všechny úředníky. Jako primátorka jsem plánovala postavit nový magistrát Na Knížecí. Pod zemí se mělo umístit autobusové nádraží a nad ním vystavět krásnou moderní budovu. Bylo by zde podzemní parkování, vyhovující dostupnost, v parteru by byly obchody, vybavenost. První patro by bylo pro klienty, pro občany, další patro pro úředníky a poslední patro pro politickou reprezentaci s krásným výhledem na město. Takový jsem měla sen a u něj zůstalo, tak aspoň že koupili budovu v centru.