Milan Rejchl, architekt spolupráce, osobitých návrhů a ekologie

Rozhovor s Milanem Rejchlem původně vznikl pro cyklus rozhovorů s aktéry výstavby Prahy v šedesátých až osmdesátých letech 20. století. Architekt, urbanista, designér a pedagog Milan Rejchl ale 22. července 2025 zemřel, zařazujeme ho tedy jako ohlédnutí za jeho naplněným životem a bohatou a plodnou, skoro pětašedesát let trvající tvůrčí dráhou.

Milan Rejchl: Architektura může a má utvářet lepší svět
Ladislav Jackson, Markéta Žáčková

LJ: Jaké byly vaše hlavní inspirační zdroje, když jste na přelomu padesátých a šedesátých let vstupoval do praxe?
Za mého mládí jsme uctívali hlavně Le Corbusiera, Niemeyera a Neutru. A toho jsme dokonce viděli i na vlastní oči! Bylo to v červnu 1967, když se v Praze konal kongres UIA. S Honzou Zeleným jsme tehdy jako mladí elévové dostali za úkol doprovázet zahraniční hosty, takové ty vzácnější návštěvníky, kteří si chtěli prohlédnout město. Vždycky přijel autobus plný architektů, sem tam i nějaká architektka, a my jsme je prováděli po Praze. Jednoho dne se objevil i autobus s anglicky mluvící skupinou. Vystoupil z něj takový už hodně starší pán výrazného zevnějšku – šedé, skoro bílé vlasy, ale husté černé obočí. Skupině jsme ukázali sídliště Invalidovna, všechno probíhalo jako obvykle. A ten pán se za námi po prohlídce zastavil a povídá: „Vy jste dělali ten hotelový dům a to obchodní středisko? Good work, boys, good work.“ Vypnuli jsme prsa a snažili se uctivě poděkovat. Naše angličtina byla tenkrát mizerná, ale vyrozuměli jsme, že se mu oba baráky opravdu líbí. Potom jsme s Honzou listovali v jedné knize a zjistili jsme, že to byl skutečně Richard Neutra. Udělalo nám to tehdy ohromnou radost.

MŽ: Pochvala od osoby nejpovolanější, na to se nezapomíná. Kudy jste návštěvy v rámci kongresu UIA prováděli?
Během této konkrétní exkurze jsme obcházeli hlavně centrum sídliště. Kromě hotelového domu a obchodního střediska skupina ocenila taky celkové řešení náměstí. I ty věžáky se jim líbily – že jsou skořepinové. Pak jsme je ještě chtěli zavést ke kotelně, kterou navrhoval Honza Zelený s Františkem Bäumeltem o kus dál. To už jsme ale nestihli, bylo to moc z ruky. Mrzelo mě to, protože tahle konstrukce tam podle mě byla nejhezčí – předpjatá lanová skořepina na čtyřech pilířích, kotvená ze dvou boků, se zborcenou plochou nahoře. Kdyby ty boje o záchranu v roce 2017 dopadly dobře a ten prostor se vyčistil, vznikla by nádherná hala. Mohla tam být krásná galerie nebo třeba i menší divadelní scéna. Pozemek ale koupila společnost FINEP a kotelna vzala zasvé kvůli jejímu developerskému projektu. Obrovská škoda, v našem prostředí ovšem stále nic výjimečného.

LJ: O trestuhodném přístupu k architektuře druhé poloviny dvacátého století v České republice bychom mohli mluvit donekonečna. Měl jste však jako jeden z mála možnost vycestovat do Spojených států. Jaká byla tato vaše zkušenost?
V Americe jsem byl jedinkrát v životě, ale zato na půlroční studijní cestě. Bylo to v osmdesátých letech a tu cestu jsem získal náhodou, díky mému bývalému prvnímu šéfovi v Pražském projektovém ústavu, což byl nějaký Jiří Chvatlina. Snad až za půl roku, kdy jsem už pracoval na Fakultě architektury ČVUT, přišla pozvánka na mé jméno a tehdejší děkan Jan Sedláček ji musel přijmout, protože byla posvěcena shora z ministerstva. Trošku mu ale spadla čelist: „Nepojedeš sám, hochu, pojede s tebou Slovák, poněvadž jsme federál.“ Takže jsem nakonec vycestoval se Standou Talašem¹, moc šikovným architektem a výborným kamarádem. V Americe jsme zažívali úžasný blahobyt. Ale hlavně: získali jsme takové množství poznatků, že za ně vděčím opravdu celý život.

POKRAČOVÁNÍ V ČASOPISE STAVBA 1/2026