Rozhovor s Petrem Hlaváčkem

Je to právě rok, co se architekt Petr Hlaváček stal ředitelem Institutu plánování a rozvoje hl. m. Prahy (IPR Praha). Vedle toho učí na Fakultě architektury ČVUT a volný čas dělí mezi rodinu a vlastní architektonickou kancelář Headhand architekti.

Neubráním se banální otázce. Jaké to je, pohybovat se v trojúhelníku škola – praxe – veřejná správa?
Na to si nedávno odpověděl jeden váš kolega novinář – na dvou židlích se špatně sedí, ale na třech už se dobře leží (smích). Práce architekta je vlastně neustálý pohyb mezi třemi body – ateliér, klient, úřad. Uvnitř tohoto trojúhelníku vzniká architektura a kolem něj je „moře“ veřejného zájmu. Územní plánování pak funguje v dalším pomyslném trojúhelníku, v němž na jedné straně je respekt k úřadu, na druhé územní plán a na třetí stavební předpisy. Takže jak vidíte, jsem na ty trojúhelníky zvyklý.

Není to od praktikujícího architekta přece jen trochu osobní „oběť“ jít pracovat pro samosprávu?
Určitě ne. Víte, já svoji „misi“ na IPR nevnímám jako něco daného, trvalého, spíš se na to dívám jako na službu, která je teď prostě třeba. Ostatně si myslím, že takovou zkušenost by měl mít každý architekt. Říkám to i mladým lidem u nás na fakultě. Architektura je jedna z posledních holistických profesí, vyžaduje od člověka mnohem víc, než jen umět nakreslit půdorys. Chtěl bych, aby se takhle předávala dál, proto se snažím udržet si úzký kontakt se školou. Nejméně času mi tak momentálně opravdu zůstalo na vlastní praxi, které se mohu věnovat pouze, když náhodou vyšetřím volný víkend. Ale naštěstí o kancelář nemusím mít obavy, protože je v dobrých rukách mé manželky Majdy.

Fakulta architektury podle vašich slov zavedla některé nové předměty, které reagují na skutečný stav oboru. Současně nyní „v první linii“ na IPR připravujete nástroje, aby se podle toho „skutečného stavu“ oboru dalo i v budoucnu projektovat…
Všechny strategické dokumenty úplně přirozeně podléhají potřebě revizí v čase v závislosti na celkovém vývoji společnosti. Příprava nového strategického i územního (Metropolitního) plánu byly v běhu už před mým příchodem, stejně tak Pražské stavební předpisy nebo práce na veřejném prostoru a architektonických soutěžích. Významná část práce IPR je i v datech, k vidění je to například na www.dveprahy.cz.To vše je práce započatá už za mého předchůdce Tomáše Ctibora. Já osobně jsem si dal za cíl, aby se do plánování Prahy více pozitivně zapojila odborná i laická veřejnost. Snahou všech sekcí našeho institutu je, aby tvorba města probíhala podle jeho aktuální situace a potřeb jeho obyvatel.

To nás přivádí k tématu „participace“. Jak ji v této chvíli, rok po svém nástupu, v Praze hodnotíte?
Obecně je participace na čemkoliv dobrá věc, ale musí se počítat s tím, že zdržuje všechny procesy. To je prostě daň, kterou je třeba zaplatit. Může mít i další úskalí, a to zejména v oblasti vedení a organizace. Říká se, že špatně zvládnutá participace je horší než žádná. A ne vždy vyjádřený zájem obyvatel podílet se na podobě svého okolí koresponduje s vloženou energií a také s výsledkem. Když uvedu příklad: revitalizace Vinohradské ulice. Udělali jsme několik setkání s obyvateli, řadu pozorování a analýz a výsledkem jsou vlastně jen drobné úpravy a mírný úbytek parkovacích míst.

V participačním procesu jde hlavně o nalezení správné míry mezi důvěrou v kvalifikované autority a možností se demokraticky vyjádřit. Moje zkušenost je taková, že většina konfliktů často tkví víc v nějakém nedorozumění než ve zlé vůli. Je důležité pochopit, že v žádné věci nelze vyhovět všem naráz. Děláme různá šetření, diskuse, dotazníky – a ty výsledky jsou z logiky věci protichůdné. A v této situaci je pak třeba udělat kvalifikované rozhodnutí.

Když jste zmínil tu Vinohradskou – zajímalo by mne, podle čeho se vybírají místa, na kterých pracuje Kancelář veřejného prostoru. Zdá se mi, že to jsou vlastně docela fungující ulice, na kterých je potřeba provést jen kosmetické úpravy, zatímco dramaticky polidštit by potřebovaly jiné – magistrála nebo většina ulic na periferii…
Úkoly, které dostáváme od Rady hl. m. Prahy, do velké míry sledují plánované investice Technické správy komunikací. Naše intervence do těch akcí jsou formou jakési „dohody“, zpracujeme koncepční studii včetně výstupů z participačního procesu a snažíme se v rámci harmonogramu naplánovaných prací udělat, co se dá. Do budoucna bychom rádi na všechny tyto záměry vypisovali soutěže, ale teď je bohužel ohromný tlak na rychlost. A ano, je to tak, na tváři těch ulic se snažíme nedělat „plastiku“, ale důležitou „kosmetiku“.

Sídlištím se určitě nevyhýbáme, teď třeba aktuálně běží velký projekt „Vybíralka25“ na Černém Mostě. Obecně je naším cílem zhodnocení sídlišť – privatizace sice zabránila jejich degradaci, ale i přestavbě. Díky Metropolitnímu plánu by se sídliště mohla dočkat určité emancipace a zlepšení života v nich.

Jak jste spokojený s výsledky architektonických soutěží, které IPR doposavad zaštiťoval?
Příprava soutěží je časově náročná – to je jeden z důvodů, proč jich není zatím víc. Ale zkušenosti s těmi, které jsme už realizovali, mne naplňují opatrným optimismem. Potvrdilo se nám, že ze soutěží většinou skutečně vzejdou kvalitní návrhy – ať už tomu tak bylo v případě Malostranského náměstí (pozn. red. vyhrál tým Martina Hájka, Václava Hájka a Petra Horského) či koncepce krajinářského řešení Trojské kotliny (pozn. red. vyhrál tým Petra Pelčáka a Evy Wagnerové). V tom druhém případě se, myslím, velmi osvědčil formát tzv. „soutěžního workshopu“, ve kterém je možné zodpovědně zohlednit všechny relevantní zájmy v tom území. Organizace soutěží je však jedna věc, realizace vítězných návrhů pak druhá. Tam už jde odpovědnost za tím, kdo tu soutěž objednal.

Ve středu zájmu je v této době návrh Metropolitního plánu. Ten zatím ještě není veřejný, ačkoliv se po něm ptají architekti, politická reprezentace, aktivisté i široká veřejnost. Nebylo by lepší jej zveřejnit, aby se předešlo dohadům a spekulacím?
Předně bych chtěl, jako jsem to už udělal mnohokrát, zopakovat, že velké množství informací o Metropolitním plánu včetně kompletního Konceptu odůvodnění, už dlouho visí na našich stránkách www.iprpraha.cz. Pokud tedy někoho zajímají nejdůležitější principy a ideje nového plánu, a to by měly, tak jsou k dispozici. Ano, pravda, na webu ještě není samotný kompletní návrh, ale to proto, že je v rukou pořizovatele (pozd. red. Odbor územního rozvoje pražského magistrátu) a my ho můžeme ukázat až po jejich kontrole. Celkově je potřeba pochopit, že plán není jen o veřejných zájmech, ale logicky také o hodnotách pozemků – proto musí být představen v jednom okamžiku všem naráz, aby se zabránilo případným machinacím.

Jaký tedy bude harmonogram zveřejňování Metropolitního plánu? Mezi architekty se šíří určitá panika, podle čeho budou projektovat, jaká budou nová pravidla… Nechystáte něco i pro ně?
Předpokládáme, že plán bude zveřejněný na přelomu jara a léta a jeho projednávání bude trvat čtyři roky. Ten proces tedy bude dlouhý a pro všechny bude dost příležitostí se s plánem seznámit a vyjádřit se. Bylo by absurdní se domnívat, že Praha teď něco „vyhlásí“, a to bude ze dne na den platit. Nežijeme přece v Půlnočním království pyšné princezny! Praktickou stránku plánu už dlouhodobě konzultujeme s volenými zástupci občanů – tedy s politiky z pražského magistrátu a také ze všech městských částí. Loni pro starosty proběhly dvě série seminářů následované celodenními individuálními konzultacemi. A teď se připravuje třetí kolo. Samozřejmě chystáme speciální odborné workshopy také pro architekty. Připravujeme i jakousi učebnici, jak pracovat s plánem, kde budou vysvětleny výkresy, regulativy, vše.

Kdybyste měl shrnout do jedné věty základní ideu Metropolitního plánu, jak by podle vás zněla?
Já osobně jsem přesvědčený o tom, že návrh Metropolitního plánu je skutečně vyvážený. Velkou část města stabilizuje, to znamená, že v takovém území by se nemělo stát nic, co by šlo proti charakteru dané lokality. Novou výstavbu směřuje do transformačních území. Praha je skvělé město – historické i moderní, s celou řadou krásných a fungujících čtvrtí. Ale také tu jsou velká zanedbaná území bývalých továren a nádraží. Dřív nebo později dojde na jejich přeměnu, ať už se tam postaví domy nebo park. My se teď ze všech našich sil snažíme nastavit pravidla tak, aby každá taková zástavba nevedla k degradaci, ale naopak ke zvýšení kvality života. 

—
Ing. arch. Petr Hlaváček (54)
je architekt a ředitel Institutu plánování a rozvoje hl. m. Prahy (IPR Praha). Vystudoval Fakultu architektury ČVUT, kde od roku 1990 působil jako pedagog. V roce 2010 se stal proděkanem pro rozvoj. Roku 1993 působil jako hostující profeso rna University of Michigan College of Architecture. Založil architektonickou kancelář R. U. A. a Headhand architekti. Roku 2015 vyhrál výběrové řízení a stal se ředitelem IPR Praha.