Soudobé školství na malé obci

Vzdělávací instituce budou mít vždy svou zásadní společenskou roli. Taková pozice se často přenáší i do objektu mateřské školky, školy, univerzity, a to i do jejího městotvorného charakteru. Školy mají různé objemové řešení od výplně blokové zástavbu po solitéry. Vždy tu ale jsou dva základní prostorové požadavky. První je dělení objemu studentů a pracujících do malých skupin, učeben či tříd. Druhý je sdílený společný prostor, který užívají všichni a je okamžikem zásadních interakcí mezi jedinci, a to i napříč věkovým spektrem. Samozřejmě velikost a členění takových prostor se s různými stupni školství mění, reaguje na potřeby a režim věkových skupin, které ho užívají. Zajímavé je také tento vztah zkoumat, jak se propisuje do interiéru či exteriéru dispozice. S tím samozřejmě koresponduje i fakt, že děti předškolního věku mají pobyt venku jako součást výuky. Přechod na základní školu je v tomto směru radikální změna, kdy se pobyt venku odehrává spíše jen o tělesné výchově a mimo vyučování. Tomu může dispozice školy vhodně napomáhat. Často se tak v dispozicích škol objevuje jistý školní dvůr s hřištěm či bez něj. U mateřských škol má tento prostor spíše uzavřený charakter, který je dobře opticky kontrolovatelný a umožňuje i ochranný dohled nad našimi nejmenšími. Samozřejmě tomu musí i vhodně odpovídat prostorové uspořádání na pozemku školy.

Tři projekty škol od týmu Pavla Hniličky se věnují tématu sdíleného prostoru i začlenění do města každý odlišným způsobem. Školy mají rozdílné užívání od mateřské školy přes základní až po základní uměleckou školu. Důležitá je i velikost obce a spádové oblasti. A fakt, že všechny tyto realizace jsou na vesnicích či malých městech v okolí Prahy, tento parametr ještě umocňuje. Zatímco školka ve Svojeticích je kapacitně vytížena pouze vlastní obcí, základní škola v Mukařově již musí pojmout mnohem větší spádovou oblast, necelých 10 drobných obcí a vesnic.

Mateřská škola ve Svojeticích pracuje s vnitřním členěním jako s prostornými třídami, které obsáhnout potřeby dětských aktivit od her po rozložení spacích matrací. Místnosti jsou tedy nadimenzovány tak, že zabírají velkou část dispozice. Právně v nich se odehrává hlavní náplň aktivit. Chodby pak slouží spíše jako komunikační prostor. Hlavní sdílený veřejný prostor uvnitř dispozice je v podobě dvora, který jednak odkazuje k dvorům jako vesnickému archetypu, jednak splňuje parametry pro chráněný venkovní prostor, kde jsou děti v bezpečí. Celková dispozice ho přirozeně obtéká. Mateřskou školu obklopuje zahrada se záhonky pro pracovní výchovu a další hřiště, tím se objekt posunuje do pozice solitéru na parcele. Ta je zatím umístěna v poloprázdné okrajové části obce. Lokalita by dle nového územního plánu měla později zarůst další zástavbou. Tím by se i školka více integrovala. Zároveň by ale zůstávala v relativně klidové zóně. Program školky je doplněn o kuchyňský blok po přípravu čerstvého jídla, z něhož se pak jídlo rozváží do tříd. Ve vnitřním členění najdeme ještě dvě další zajímavé prostory. Menší třídu pro ještě mladší děti, které by zatím školka povinně absorbovat nemusela, ale dle blížící se nové legislativy bude tato nutnost čekat na všechny mateřské školky. Další třída je zamýšlena jako volný prostor pro potřeby obce. Místnost je navíc přístupná odděleně a příchozí se tak nemusí místit s provozem školky. V běžný čas je tato místnost zaplněna jako tělocvična pro děti. Díky tomu tento objekt nabývá nový význam v kontextu celé obce.

Sousední Mukařov je poměrně větším sídlem než Svojetice, a tak i zde umístěná základní škola má mnohem větší kapacitu. A zároveň i větší spádovou oblast. Přístavba navržená ateliérem architekta Pavla Hniličky pojmula druhý stupeň, šatny a několik odborných učeben a dílen. Přístavba, pojatá jako čistý až spartánský prostor s centrálním schodištěm na čtvercovém půdorysu, splňuje běžné požadavky na propojení místností situovaných po obvodu stavby. Zásadní je prostor spojovacího krčku původního objektu, nové přístavby a jídelny. Z pavilonových solitérů tak vytvořil srostlý organismus, který nabízí nové interakce a unikátní společný chráněný prostor. Nejenže propojil hlavní objekty školy suchou nohou, ale stal se novým středobodem volnočasových aktivit i chvil odpočinku. Díky prosklení je zde však zároveň přímý optický kontakt se světem venku, na hřištích i s širším kontextem školy. Kapacita instituce je tak přeplněna, že dokonce první a druhé třídy musely být umístěny do buňkoviště vedle hřišť. I tento prostor, původně provizorní, se však stal autonomním útulným prostorem, který plní i funkci družiny. Organický prostorový krček tvoří vedle samotných objektů školy novou kontrastní entitu.

Třetí školní typ je základní umělecká škola. Instituce v Dolních Břežanech byla naroubována do již stávajícího objektu, původně zemědělského, který prošel přestavbou. Podélná dispozice, která má průběžnou chodbu se sadou drobných učeben, má specifický provoz i náplň. Více než na prostory interakce studentů je zde kladen větší důraz na komfort individuální výuky, případně práce malých skupin. Sdílený prostor chodeb je zde spíš jen obslužného charakteru. Jako případné místo pro setkání větších skupin slouží taneční sál, který se dá využít i pro představení s větším publikem. Objekt ani nedisponuje žádným soukromým venkovním prostranstvím. Je to přímo městotvorný kámen zasazený v mozaice jádra obce hned vedle městského úřadu. Tradiční architektura, která přímo navazuje na ulici a drobné náměstí, se musí sebejistě vypořádat i se sousedem umístěným naproti v ulici, laserovým centrem Hilase s dramatickou technicistní formou.

Je nutné připomenout, že idealistické představy architektů a vedení vzdělávacích institucí i mnoho dalších dotčených stran vždy limitují investice z veřejného rozpočtu. Ne vždy se tak podaří splnit přání všech zúčastněných. Z uvedených příkladů se realizované maximum dle přání autorů povedlo jen v Dolních Břežanech. Navíc sama tato obec teď prochází zásadním rozvojem. Jednotlivé objekty škol ani nejde spolu přímo poměřovat. Důležité je pozorovat, jak se vypořádaly s vlastními limitními možnostmi i v rámci kontextu celé obce. Zároveň krásně ukazují, jak prostor může formovat chování uvnitř i vně.
Karolína Vojáčková

Recenze byla publikována v časopise Stavba č. 2/2017, str. 18–19

Související články:
Základní umělecká škola Dolní Břežany  29.11.2017