Eva Le Peutrec: Jde o kultivaci prostředí i nás samých

Rozhovor s Evou Le Peutrec, architektkou a světoběžnicí s českými kořeny, proběhl v říjnu 2023 na Designbloku. Kromě její právě představené nové řady klik pro českou firmu M&T jsme probíraly její kariéru v Číně i obecná architektonická a urbanistická témata.

U nás jste vnímána zejména jako architektka čínských mrakodrapů. Jak se vidíte vy?
Tady mám domov, ale jsem zároveň nomádem, světoobčanem z České republiky. Architektura je specifická profese, děláte spoustu návrhů do šuplíku. Do Číny jsem navrhla celkem 25 mrakodrapů, z toho čtyři jsou realizované. Jejich výstavba začala v roce 2011, bohužel s nastupující velkou krizí. V té době se přestávaly prodávat byty a mrakodrapy už nebylo z čeho financovat. Kromě mrakodrapů mám v portfoliu i koncertní síně, muzea, galerie, knihovny, ale třeba také velkou železniční stanici vysokorychlostních vlaků.

Zmiňovala jste, že v mrakodrapech bývají i byty hotelového typu, což je v Česku neobvyklá typologie…
Celkově je přístup k bytům v Číně úplně odlišný. Tam se kupuje byt na 80 let a pak přechází na stát, byt hotelového typu dokonce jen na 50 let, je to jiný vztah k nemovitostem než u nás. Většinou jsem navrhovala velké, tzv. mixed-use projekty (250 000 m²), které zahrnovaly retail, kanceláře, hotely, rezidence hotelového typu a konferenční centra, aby tím ve městě vznikl hub, který bude živý celý den a bude napojený na linky metra. Je to paralela k městu krátkých vzdáleností.
Byty patřily v Číně mezi nejlepší investice. Byla na tom postavená čínská ekonomika, střední třída investovala, aby uložila kapitál. V Číně se muž neožení, pokud nemá svůj byt, žádná žena o něj nemá zájem. Kvůli politice jednoho dítěte je tam méně žen než mužů. V Česku se lidé také zadlužují na celý život, ale byt jim patří navždy. V Číně jen na několik desítek let, byty hotelového typu byly hlavně investiční záležitostí na pronájem. O bydleni v nich byl obrovský zájem – i mezi expaty, kterých tam v době mého pobytu bylo hodně – protože poskytovaly servis jako v pětihvězdičkovém hotelu. Často byly právě i hotely spravovány.

Do Číny jste přišla v roce 2005, jaká tam tehdy byla úroveň bydlení?
Čína prošla za posledních čtyřicet let ohromnou transformaci. V 80. letech připadaly na jednoho člověka v Šanghaji 4 m2 bytu, což se rapidně změnilo, teď jsou tam obrovské byty, 180–200 m2. Nestalo se to ze dne na den, společnost se proměnila, vznikla zmiňovaná střední třída. Čína byla otevřená expatům z celého světa a jejich know-how, což přineslo velkou dynamiku celé zemi.

V českém prostředí jsou mrakodrapy většinou zadáním, které je nedostižitelným snem…
Již od roku 2006 žije v rámci planety víc lidí ve městech než na venkově, v roce 2030 se bude jednat o 80 % obyvatel. Města poskytují lepší pracovní příležitosti, vyšší kvalitu života, takže budou lidi i nadále přitahovat. Odpovědí není dále rozpínat město do okolní krajiny, stavět nekončící urban sprawl. Je to neekonomické a neekologické, vyžaduje to vyšší náklady na infrastrukturu, lidé tráví život za volantem a probíhá neuvěřitelná devastace krajiny a orné pudy. A to pominu fakt, že je to i neetické, jelikož lidé méně chodí pěšky a hrozí jim vyšší riziko kardiovaskulárních nemocí.
Myslím, že velkým krokem k racionálnímu stavění do výšky i v evropských městech bude elektromobilita, která zásadním způsobem změní způsob, jakým žijeme. Většina lidí si elektromobil nebude moci dovolit, mít ho nebude a bude potřebovat žít ve městě, ne za ním.

Jaká jsou tedy vaše oblíbená města?
Mám velice ráda australská města, Brisbane, Sydney a Melbourne, která dlouhodobě vyhrávají žebříčky měst s nejlepší kvalitou života na světě. Tam se snažím inspirovat: nebojí se jít do výšky – a zároveň chrání svá historická centra. Vznikají tak čtvrti s jedinečným charakterem a atmosférou. Každá čtvrť je jiná, osobitá.

V Praze je velkým tématem dostavování sídlišť, samosprávy je převážně vylučují v reakci na to, co si přejí občané. Ti hodnotí kladně dostatek volných veřejných prostranství a jejich dokomponování odmítají, přestože je to logické i vzhledem k umístění na metru. Jsou k sídlištím přirostlí, byty mají zprivatizované, a to ne na 80 let, ale navždy.
To mě opravdu překvapuje, protože právě dokomponováním sídlišť a doplněním tolik potřebných služeb by tyto byty stouply na ceně a kvalita veřejného prostoru by se zvýšila. Často zde žije až 40 000 obyvatel, to už je velikost většího města, ale služby tomu neodpovídají. Domnívám se, že by prospělo zakládat nová subcentra, aby ulehčila historickému centru. Je potřeba stále opakovat, že mobilita bude čím dál větší problém, že orná půda se nemůže donekonečna zastavovat, a že když bydlíte v satelitu, máte ohromnou uhlíkovou stopu. A nemáte žádný volný čas, stojíte v zácpě několik hodin denně. Když se staví satelitní městečka, musíte také postavit více dálnic, širší mosty atd. Doprava se chová stejně jako voda, když má více prostoru, rozleje se dál, nikdy se nezmenší.
Praha má obrovskou výhodu oproti asijským nebo americkým městům, příliš si to neuvědomujeme. Byla za komunismu zakonzervovaná a lidé byli poměrně chudí, neměli auta a díky tomu Praha zůstala poměrně kompaktní. Což zahraniční města nejsou, tam se ani nepočítá s pohybem chodce v běžném prostoru, nejsou tam chodníky, MHD často nefunguje. Tuto kompaktnost by si měla Praha udržet.
A další její výhodou je její bezpečnost, což souvisí i s kompaktností města, a slohová rozmanitost, je tu všechno – kromě soudobé architektury.

To je skvělé téma, pojďte nám trošku zakroutit nožem v ráně…
V zahraničí si politici uvědomují, že aby se na ně nezapomnělo, musí po sobě zanechat nějakou důležitou veřejnou stavbu. Své „Centre Pompidou“ nebo „pyramidu v Louvru“.

Není v Číně víceméně nulová památková péče, kdy převládá velká ochota prostě staré nahradit novým?
Je to jeden z dopadů kulturní revoluce. Ale hodně se to změnilo díky olympiádě, protože ta přitáhla světové architekty, včetně Rema Koolhaase. Ten se velmi věnoval památkové péči a začal v Číně vysvětlovat, jak památky chránit… To byla obrovská změna.
Sama jsem měla v Číně projekt, sice menší, ale srdeční a stěžejní, kterým jsem chtěla navázat na čínské kulturní kořeny a použít úplně lokální čínské materiály, jako je šedá cihla. Investor to zprvu nechápal, ale změnilo se to, pochopili to i další architekti a začali být hrdí na odkaz minulosti a začali navazovat na svou kulturu a historii. To se mi moc líbí.

Myslíte, že Čína a její soudobá architektura už prošly fází okouzlení pozlátkem a high-techem a vrací se ke svým tradicím?
Samozřejmě, dnes se tam navrhují a staví naprosto úžasné, koncepční věci, které by jinde neměly možnost vzniknout. Velká spousta čínských architektů, kteří studovali v zahraničí na nejlepších univerzitách, se vrátila domů a vyrostla tam nová generace velmi talentovaných architektů. Ta doba, kdy světoví architekti mohli zažít v Číně velké příležitosti, se už nebude opakovat. Kromě toho Čína ekonomicky stagnuje.

Čemu tedy svůj úspěch v Číně připisujete, kromě ekonomických a geopolitických podmínek před zhruba 15 lety?
Byla jsem odvážná, ale nebylo to zadarmo. Vyžadovalo to velkou disciplínu, vydržet tamní pracovní podmínky, nekončící práci mnohdy sedm dní v týdnu. Byla jsem Principal Architect na ohromných projektech, měla jsem k dispozici tým 20–30 lidí, kteří rozpracovávali moje koncepty, které jsem musela celé vymyslet, a to ve velmi krátkém čase. Musela jsem být vždycky napřed, abych ostatním měla co předávat, to bylo nesmírně stresující. Zároveň jsem musela soutěžit s kolegy v interních soutěžích o ta nejzajímavější zadání, to bylo psychicky náročné, prosadit se v tak ohromné konkurenci.

Tak mě napadá vyhoření…
Samozřejmě, i s mým bývalým mužem jsme byli jako dva zombie. Po šesti letech jsme si řekli, že chceme doopravdy žít a mít osobní život, rodinu. Nechtěla jsem mít chůvu a své děti vůbec nevidět. Přesto mě stálo velké úsilí ze systému, z toho rozjetého vlaku, vyskočit.

Přestěhovali jste se do Nové Kaledonie, do zámořského území patřícího Francii, na ostrov, který je fyzicky nejblíže Austrálii a jihovýchodní Asii, přesto velmi odlehlý, kde žije jen 300 tisíc lidí.
Chtěli jsme založit rodinu a zažít něco úplně jiného. Můj bývalý muž už měl zkušenosti s životem na ostrově, miloval plachtění, potápění, takže jsme zvolili další extrém. Ihned po přestěhování sice přišla neodolatelná nabídka od Zaha Hadid Architects, nicméně ekonomická krize zasáhla, jednání se vlekla a už jsem nechtěla dál čekat. Nechtělo se mi ani samotné stěhovat zpět do Číny a začít vše nanovo, chtěli jsme děti, měli je a tohoto rozhodnutí nelituji. Jsem vděčná, že jsou na ostrově šťastné. Už jsou větší a můžu pracovně odletět několikrát ročně na měsíc na služební cesty „do světa“.
Po covidových letech izolace se zase otvírají nové dveře a to přináší nové možnosti. Pro čínské kanceláře jsem dlouhou dobu pracovala jako subdodavatelka, přiletěla jsem a byly připravené desítky architektů, se kterými jsem spolupracovala. V Kaledonii nemám takto velkou kancelář, na projektech pracuji s partnerskými studii podle typu projektu, klienta a země, do které je určen. Tím, že schvalovací proces projektů netrvá deset let, ale tři měsíce, je vše mnohem rychlejší než v České republice a je velmi náročné jednotlivé projekty, které se samovolně rozbíhají a někdy i zastavují, řídit. Navíc v každé zemi jsou jiné normy, takže člověk musí pracovat s lokálními architekty a inženýry.

A jak se vám daří, jakou máte zajímavou zakázku?
V současné době mám velký projekt na Kapverdských ostrovech. Jedná se o celou novou městskou část o rozloze osmi hektarů, s pětihvězdičkovým hotelem, velmi luxusními vilami (1800 m2), apartmány, nákupním, konferenčním a sportovním centrem, restauracemi, bary, velkým parkem, heliportem a venkovním divadlem / operou s výhledem na oceán.

Ve všech svých rozhovorech kladete velký důraz na nasazení, na nutnost pro úspěch hodně pracovat, mnoho hodin bez ustání. Tady v Česku je u nejmladší architektonické generace trend opačný, potřeba pracovat méně…
Pracovat méně? Nevím, jestli je to slučitelné s architekturou. Jsem perfekcionistka, všechny moje projekty musí mít nejvyšší kvalitu, ať už jsou určené kamkoliv. Což si samozřejmě žádá vysoké pracovní nasazení. Architektura je náročná disciplína, pokud jde udržet life and work balance i v architektuře, chtěla bych vědět jak. (smích) Zatím se mi to nepodařilo zjistit, i když jsem o osobním rozvoji napsala knihu Architektura kreativního myšlení.

Umělá inteligence se už stala nedílnou součástí každé tvůrčí profese, jak vidíte její budoucí využití pro architekty?
Umělou inteligenci hojně využívám ve své práci. Ušetří spoustu času a ještě více zefektivňuje navrhovací procesy. Architektura je tak diverzifikovaná profese, že musíme být jednak kreativci, inženýři, ale také manažeři, businessmani, účetní, psychologové, sociologové, právníci… Je spoustu poloh, kde nám AI může usnadnit život. Developer si ale vybírá architekta, protože mu garantuje výsledek a převezme za něj na sebe zodpovědnost. AI na sebe zodpovědnost nikdy nevezme.

Určitě jste zaregistrovala, že při stavění v Česku je velkým tématem délka schvalovacích procesů…
To je samozřejmě velmi smutné, že se v Česku všechno vleče. V Číně jsem zažila jakési pionýrské roky, kdy prostě všechno šlo a hodně živelně se stavělo. Ale není to jenom v Číně, v Nové Kaledonii trvá schvalovací proces tři měsíce. Teď jsme měli zakázku na velké nákupní centrum, klient nám hned na začátku oznámil, že za pět měsíců začínáme stavět. Byl to však zvláštní případ, protože jsme stavěli na půdě domorodých kmenů – které samy nabídly pozemek – takže se nejednalo o běžný schvalovací proces.
A nemusíme chodit tak daleko, podívejme se, kde je Polsko, koukáme jim na záda. V Polsku je schvalovací proces třikrát rychlejší než v ČR. Naprosto zásadní jsou investice státu do infrastruktury, staví nejen dálnice, ale zejména tratě pro rychlovlaky. Česko má tu výhodu i nevýhodu, že je velmi hustě zastavěné, je tu hodně urbanizovaná krajina, takže plánování a konsenzus na projektech velkých infrastruktur je vždy složitější.

Nejdůležitější v rozvoji je tedy doprava?
Přesně tak, při rozvoji země se vždy začíná dopravou, nejen dálnice, rychlovlaky, ale i strategické mosty nebo třeba letiště hrají důležitou roli, protože něco propojí, například přístavy s továrnami, staré město s novým a podobně. Tím začne vzkvétat ekonomika celé země.

Co se týká Polska, tak kromě infrastruktury se ani nebojí stavět do výšky.
To je pozitivní a myslím, že Polákům hodně pomohl brexit, kdy se lidé se zkušenostmi museli vrátit z Anglie, čímž přinesli světový standard a know-how.
Celkově by Evropa měla jít vlastní cestou, neměla by kopírovat mrakodrapy, které se staví v Asii, v Americe či Dubaji. Měla by jít kontextuální cestou, budovat alternativní subcentra a nechat případné mrakodrapy krystalizovat z okolí v návaznosti a s ohledem na existující zástavbu. V Asii naopak vznikají uměle jako ikony, tam, kde není žádný kontext, tak jej zakládají. U každého mrakodrapu je velmi důležitý parter a veřejná prostranství, která na něj navazují. To je nová kvalita, kterou projekty zpětně poskytují městu.

Objevujete se v Česku v různých porotách na současnou českou architekturu, jaká vám připadá?
Čeští architekti, i ti mladí, kteří se vrací do svých rodišť, začínají razit regionální architekturu, lokální, a to je mi nesmírně sympatické. Proto miluju cestování. Když někam jedu, chci vidět jedinečnou architekturu té země, toho místa, která má socio-historicko-klimatický podtext daného regionu. A myslím se, že tady taková architektura vzniká.
V současné době jsem v porotě na mrakodrap do Ostravy a je to velmi zajímavá zkušenost. Nemuset navrhovat, ale posuzovat soutěžní návrhy ostatních. Vidět, jak jednotlivá studia zvučných jmen pojala zadání, vnímat rozdílné přístupy v přemýšlení o projektu. Vítěze soutěže budeme znát na jaře.

Ve Stavbě se snažíme lokální české architektuře věnovat. Rodí se vlna komunitních center, obecních úřadů, galerií – tedy veřejných investic, které lze často dofinancovat z dotací. Jde i o revitalizace průmyslových areálů, které jsou ale až nepřirozeně často naplněny kulturní funkcí, znáte tento jev ze zahraničí?
V Šanghaji jsem narazila na velmi zajímavý případ, kdy v jedné čtvrti ve starých továrnách organicky začaly vznikat undergroundové galerie, kde umělci vystavovali vlastně ilegálně. Před Expo 2010 se úřady rozhodly to celé zavřít. Ale najednou to získalo takový vibe, takovou sílu a podporu, že i na úřadech si uvědomili, jaký to má potenciál. Galerie dokážou naplnit čtvrť a nalákat lidi. Nakonec to vyústilo v druhý extrém, komplex se stal až příliš populární.
Obecně přemýšlím o životaschopnosti těchto projektů a myslím, že ten impulz pro vznik musí jít vždy zevnitř ven, a ne naopak, že „jen“ samospráva rozhodne, „dáme tam nějakou kulturu“.
Každopádně kultura a umění mají velký potenciál transformovat města a společnost. Magnetem, i ekonomickým, pro ČR může být právě design. Sklo, porcelán, doplňky jako kliky či svítidla nebo designový nábytek. To všechno jsou výrobky s velkou přidanou hodnotou a vytvářejí svoji „niche“ na evropském, potenciálně světovém trhu. Tam má ČR velký potenciál.

Podle vašeho životopisu jste navrhovala i město pro milion lidí, realizoval se tento projekt?
Z velké části ano, původně tam nebyla ani asfaltka a po pár letech jsem tam přijela rychlovlakem.

To musí právě vaše ego jásat, ne?
Já se snažím oprostit od svého ega, nemělo by být tím prvotním účelem, proč něco děláme. Spíš sociální zodpovědnost a lidé, kteří budou stavby a města užívat, právě jim se snažím navrhnout kvalitnější prostor a tím zlepšit jejich životy. Architektura je naprosto výjimečná disciplína a my, architekti a urbanisté, máme obrovskou zodpovědnost. Všichni někde bydlíme, studujeme, pracujeme, a když se to děje v kvalitním prostředí, pomáhá to naší psychice. Což zvlášť dnes hraje čím dál důležitější roli. Podstatné nejsou pouze domy, ale i to mezi nimi, veřejná prostranství, ulice, sdílený a komunitní prostor. Nebo kvalitní grafický design místo všudypřítomného vizuálního smogu. Jde o celkovou kultivaci našeho prostředí a tím i nás samých.

Mariana Pančíková, říjen 2023, vyšlo v časopise Stavba 1/2024