Brasília – město – sen

Ekonomický vzestup latinskoamerických zemí a jejich rostoucí „váha“ na mezinárodní scéně je na okraji zájmu českých médií. Přitom 200 milionová Brazílie (člen BRICS!) jen přes firmu Embraer úspěšně realizuje s Aerem Vodochody technologicky špičkový dlouhodobý miliardový projekt. A české aktivity v metropoli, která na mnohé (a nejen na Jurije Gagarina) působila a působí jako svět z jiné planety – kdo o nich ví?                                                                                        Titulek naší úvahy je identický s názvem vydané knihy, lze připojit podtitul: „Moderna- vize – realita.“ A další možné názvy/tituly se při četbě vynořují – kniha je totiž nejen vizuálním zážitkem (díky fotografiím Pavla Friče) i díky grafickém „dotažení“ estetického dojmu publikace (grafik Martin Hůla se vyrovnal s více než obtížným úkolem – jak co do rozsahu, tak co do různorodosti obrazové i textové dokumentace) – a to k tištěnému médiu patří – kniha je krásná. Ale je i mnohonásobnou výzvou k přemýšlení. Je čtením závažným a místy hravým (poezie atd.), jediné co může takto solidně připravenou knihu ohrozit je pokles schopnosti nastupujících generací „večíst se“ do textu. Ale i pro generace podléhající entertaimentu mají autoři těchto řádek vstřícnou zprávu: I když budete po svém způsobu listovat rozptýleně, stejně si zde mnohonásobně najdete stránky, ke kterým se budete vracet – garantujeme: Tuto knihu si lze doslova „užít“!

Publikace obětavého nakladatelství Titanic editovaná Yvonnou Fričovou (s odkazem a texty více než 18 českých a brazilských architektů) je encyklopedickou syntézou fotografií, textů, kreseb (a hudby)- encyklopedií skvělou co do konceptu, vynalézavosti – a mnohonásobně umocněnou  strhujícími snímky z ateliéru Pavla Friče (plus historické a dokumentární fotografie). Onu encyklopedii především tvoří očekávaný reprezentativní přehled nejvýznamnějších staveb s potřebnými údaji. Ale kniha přerůstá v encyklopedii sui generis – dotváří ji texty citované, parafrázované (zde publikace vděčí za výjimečnou inspirující kvalitu jejich profesionální volbě!) a texty napsané pro tuto knihu. Záměr založit nové hlavní město, plány, urbanismus a jednotlivé stavby, to vše je interpretováno a desinterpretováno svými tvůrci a uživateli – architekty, politiky (záměr postavit novou metropoli byl postupně ve čtyřech ústavách, tím kdo ho prosadil a dovedl k realizaci byl prezident s českými kořeny – Juscelino Kubitschek de Oliveira), teoretiky a historiky architektury, spisovateli a umělci všech směrů, obyvateli metropole a těmi, kteří z různých důvodů zavítali do „jiné planety“-„letadla“ Brasilie. Mimochodem, recepce Brasílie umělci je stejně pozoruhodná a proměnlivá v čase jako reakce architektů: Sedmdesát skladeb brazilské populární hudby, vystihuje celou škálu pocitů od nadšení, přes úžas až po pochybnosti spjaté s Brazílií.  

Takže jaký je dojem z obsahu? Již na první prolistování faktograficky nasycená, krásná a radostná zpráva o architektuře brazilské metropole – o architektuře jako snu, utopii, dobrodružství, o velkorysosti a radikalitě, o realitě a kreativitě, o prvořadé urbanistické události XX. století (Brasílie byla zapsána jako památka UNESCO- ikona modernismu). Brasílie se stala jak fascinujícím, tak i varovným experimentem bez hranic a – v neposlední řadě – svědectvím o usilovné a složité cestě k identitě Brazilců „přes architekturu“ nové metropole (Brasília byla symbolicky založena ve stejný den, který se traduje k založení antického Říma: 21. dubna).

Za vším je cítit vitalita lidu této země, „není-li Brazílie second-handem evropských (ani severoamerických) idejí a představ, je to právě proto, že podněty zvenčí vstřebává po způsobu lidožrouta: tak jako on prokáže poctu snědením jen tomu nosnému a silnému a tak jako on to do vlastního organismu vtělí jen důkladným trávicím procesem“( str. 136, Šárka Grauová), ke kultuře a civilizaci Brazílie patří, „ že od protestu je v této zemi jen malý krůček oslavě, je její smůla, ale možná také její největší štěstí“ (str. 142, Pavel Šembera).

Přes architekturu, urbanismus, přes život v nové metropoli, přes recepci i odmítání Brasílie se před námi mnohonásobně rozkrývá téma moderny a identity. To je vůdčí motiv prolínající celou publikaci. Hned v úvodu můžeme číst: „Brasilia je umělá. Je tak umělá, jak asi mohl být svět, když byl stvořen. Když byl svět stvořen, bylo speciálně pro něj zapotřebí vytvořit člověka. Všichni jsme upraveni tím, jak jsme byli přizpůsobeni Boži vůli. Nevíme, jací bychom byli, kdybychom byli stvořeni jako první a až poté by byl svět upraven podle našich potřeb. Brasilia ještě nemá typického člověka z Brasilie…Ti dva architekti nezamýšleli vybudovat krásu, to by bylo lehké; vztyčili svůj vlastní úžas a ponechali jej bez vysvětleni. Tvorba není pochopeni, je to nové tajemství…“ (Clarice Lispectorová , 1920–1977, vysoce respektovaná brazilská spisovatelka, její tvorba bývá přirovnávána k Franzi Kafkovi). Ale nakonec, pro čtenáře, který chce mít svoje postmoderní digitální jasno (a neví, že mnohdy „mít jasno“ je forma zatemnění), můžeme uvést ten nejautoritativnější a nejuvážlivější úsudek, ocitujeme autora nejvýznamnější monografie o Brasílii: „Když jsem na začátku osmdesátých let pobýval dva roky ve Federálním distriktu a prováděl terénní výzkum pro svou knihu o Brasílii, pochopil jsem to, čemu pionýři-candangove říkali >duch Brasilie<. Moje kniha pak vyšla ve Spojených státech a potom i v Brazilii. Zabývala se neskutečně privilegovaným postavením hlavního města a současně neuvěřitelnými nerovnostmi v jeho rámci, což nebyl důsledek jeho vzniku, ale naopak předpoklad daný modernistickými představami jeho zakladatelů o urbanismu, architektuře i celém mechanismu veřejného života. Stal jsem se díky tomu známým jako >největší kritik Brasílie<. I kdybych jím byl, jsem současně i silným zastáncem onoho >ducha Brasilie<, oné výzvy skoncovat s minulostí a s odvahou hledět vstříc budoucnosti, vzít si za své vše moderní bez ohledu na to, jak riskantní je to experiment, a pokusit se vytvořit město ve všech aspektech stejně inovativní, jako je jeho urbanismus a architektura“(str.334, James Holston: Duch Brazílie).

Vracíme se k úvodu recenze. Kniha dokládá – přetrvávající evropská přezíravost vůči všemu neevropskému je zaslepenost. Opakování stále stejné argumentace vůči výkonu brazilské architektury a její variantě moderny, vůči architektuře a urbanismu metropole, jen svědčí o neznalosti cesty, kterou architektura této země prošla a prochází. I proto je důležité znát názory českých architektů. Ve věku rozptylování se stal celosvětově významný fenomén modernismu Brasílie pro české autory –Jana Michla, Vlado Miluniče, Radomíru Sedlákovou, Martina Strakoše, Petra Volfa, Davida Vávru (opominuty nejsou ani dobové články ze šedesátých let XX. století – Felix Haas, Adolf Hoffmeister, Jiří Kotalík) a další – podnětem k uchopování podstaty moderny, vizí s ní spojených, jejích možností, selhání a v neposlední řadě k identifikaci analogických problémů a témat v české architektuře. Jak obstáli v konfrontaci s brazilskými autory posoudí čtenář sám.      

Ještě slovo k fascinujícím fotografiím Pavla Friče. Zpravidla se v oceněních fotodokumentace v publikacích o architektuře uvádí, že snímky jsou „umělecké“, či „pravdivé“, dovolíme si jiné hodnocení: Fotografie Pavla Friče doslova objevují pro čtenáře architekturu brazilské metropole, mají afirmativní sílu. Fotograf architektury Pavel Frič, vnuk cestovatele, etnografa, fotografa a objevitele Alberta Friče tím důstojně navazuje na dílo svého předka, jehož jméno v Brazilii rezonuje dodnes.

Publikaci uzavírá „Mapka Brasílie“, „Výslovnost (orientační pomůcka pro vaši konverzaci), „Resumo em portugues“, cenná „English synopsis“ a podrobný Obsah. To, že je editace provedena s nejvyšší možnou akríbií zaručuje Yvonna Fričová.                                              

Na závěr uvedeme několik citací.                                                                                
„>To pro vás [ tj. Evropany ] musí být obtížné uskutečnit něco nového, když se celý život pohybujete mezi historickými památkami!<“ A vždy jsem opakoval svou oblíbenou frázi: >My máme jiný úkol: dnes vytváříme ze zítřka minulost<.“
„Architektura je moje práce, strávil jsem většinu času u rýsovacího prkna, avšak život je důležitější než architektura. To podstatné je zlepšit člověka“.
Oscar Niemeyer
 
„Plano piloto nadále zůstává prostorem pro možné. Nikoliv ve smyslu usilovaní o ideál nastolený utopií, ale jako redefinice existujícího, jako vytvoření nových způsobů uspořádání chaosu, vnímaní a porozumění novým vztahům. Tak se Brasília postupně stává méně nehotovým, méně selhávajícím projektem a více místem reflektujícím živé dějiny a naléhavé problémy. Neboli městem jako je většina ostatních. Ale svůj mytický rozměr si uchovává, nelze jej vypustit.“
Joao Almino: Brasília: Mýtus a realita

Ondřej Beneš, Jakub Heidler, Oldřich Ševčík
 
Yvonna Fričová (ed.): BRASÍLIA-MĚSTO-SEN.
Praha, Titanic 2017,
ISBN 978-80-86652-57-3


Poznámka
Oscar Niemeyer a architektura byla tématem studie Jiřího Tourka „Oscar Niemeyer a architektura (nejen) v Brazílii“ ve STAVBĚ  čís. 1/2017 spolu s překlady Niemeyerových textů.

Publikováno v časopise Stavba č. 4/2017, str. 17–19

Související články:
Brasília – město – sen  15.11.2017
Brasília – město – sen  13.9.2017