Aalto: Architektura emocí

Podmanivá filmová výprava proniká do kreativních procesů slavného Fina, v jehož díle se prolíná funkcionalismus s organickým designem inspirovaným přírodou. Film poprvé odhaluje příběh Alvara a jeho ženy, architektky Ainy Aalto, která byla součástí jejich tvůrčího dua. Snímek diváka vezme na filmovou jízdu po jejich ikonických budovách všude po světě a nastíní jejich tvůrčí procesy. Navštívíme jejich nejkrásnější stavby ve Finsku, knihovnu v Rusku, studentskou kolej na MIT, dům soukromého sběratele poblíž Paříže a mnoho dalších míst. Dozvíme se leccos o barvité historii modernismu a cestou se setkáme s Rockefellery, Le Corbusierem a László Moholy-Nagyem.

Předčasná smrt manželky Alvara nesmírně zasáhla. Nakonec se znovu oženil s architektkou Elissou Aalto a v padesátých letech dvacátého století prožil jedno ze svých nejvýznamnějších profesních období. Dokument ústrojně propojuje zábavu a informace, současný filmový materiál a dosud nezveřejněné archivní záběry. Uslyšíme protagonisty důvěrně hovořit skrz korespondenci a uvidíme Alvarovy kresby jeho ženy na smrtelném loži. Snímek je založen na důkladném sběru dat, vyprávějí v něm očití svědci i vědci z celého světa.

Režisérka Virpi Suutari: „Film mi léta zrál v hlavě. Jeho knihovna postavená roku 1965 v mém rodném městě Rovaniemi se stala v dětství mým odpoledním útočištěm. V sedmdesátých letech jsem se tam po škole trmácela v mrazu nebo vánici. Táhlo mě to tam za knížkami, ale fascinovalo mě i prostředí. Dodnes si vybavuji dotek dlaně na kroucené měděné klice na vstupních dveřích a přechod do teplého, vstřícného prostoru. Vzpomínám si, jak mě bavilo jezdit prsty po zdi z vroubkovaných keramických dlaždic. A Aaltovy kožené sedačky a měděné lampičky působily luxusním dojmem. Cítila jsem se jako boháč, ačkoliv jsem pocházela ze skromných poměrů. Knihovna byla pro všechny, dokonce i pro mě. Dokonce už tehdy jsem podvědomě cítila, že mám na dosah zvláštní, neokázalou krásu. Lze říct, že Aalto byl architektem senzuality a emocí, možná i erotický architekt, na jehož stavby se nejen hledí, ale také se hladí – a ony oblažují okolí svým lidským měřítkem. Poté, co se Aalto vzdálil od čistého funkcionalismu a vytvořil si vlastní, ne tolik omezený a spíše organický styl, dokázal vybudovat své nejlidštější stavby, jako je Villa Mairea. Jde o soukromý dům, kde vzal prožitek lesa a umístil do doprostřed obývacího pokoje. Měl jistou „lesní moudrost“, žádné romantické výplody mysli, ale racionální porozumění koexistence přírody a lidstva. Chtěla jsem o Aaltových natočit film, protože můj dětský vjem z Aaltových prostorů formoval mé představy o estetické harmonii a dobré architektuře. Také jsem si uvědomila, že nikdo dosud souhrnný film o Aaltových neudělal. Začala jsem snít o filmu, který by byl o kráse, ale také o poničené lidskosti, hravosti a šarmu. Chtěla jsem poznat Alvara Aalta coby člověka a povahu jeho dvou manželek – Aino a Elissy Aaltových. Chtěla jsem vědět, jak pracovali a čeho dosáhli. Jak se milovali a jak společně tvořili. Jak založili Aaltův styl a obchod s designovým nábytkem Artek, symbol splněného snu. Aaltova rodina mi dovolila přečíst jeho korespondenci, která mi s řadou rozhovorů pomohla pochopit osobnost Aaltů. Film má několik vypravěčů, neboť životní dílo Alvara Aalta je natolik bohaté a rozprostraněné, že jsem pro každý aspekt jeho života potřebovala najít odlišné odborníky a fakta, která by ho podpořila. Veškeré interpretace a tvrzení vyřčená ve filmu jednotlivci lze ověřit z několika odlišných zdrojů.

Nahrávky rozhovorů natočené Göranem Schildtem pro Aaltovu biografii nám poskytly svědectví od lidí, kteří znali Aaltovy osobně a byli u toho, když se vše odehrávalo. Aaltova rodina nám vedle korespondence například dovolila použít některé takřka neznámé fotografie z cest do Ameriky a pár Alvarových kreseb, které nebyly dosud zveřejněny, včetně obrázků Aino těsně před smrtí. Aaltovi byli pozoruhodně mezinárodní, proto ve filmu zaznívá sedm odlišných jazyků a natáčelo se v sedmi zemích. Když jsme sbírali fakta, museli jsme hledat v archivech po celém světě. Kromě finských archivů jsme využili archivy nejrůznějších lidí a institucí, například Rockefellerů, MIT, Spojených národů, British Pathé a Moholy-Nagyho.

Zcela výjimečně je střihač Jussi Rautaniemi uveden jako druhý scenárista snímku Aalto. Jedním z rysů dokumentárních filmů je, že konečná atmosféra se mnohdy tvoří na střihačském stole. Množství videí a audiomateriálu v tomto snímku také vyžadovalo od střihače zvláštní důraz na dramaturgickou strukturu. V souvislosti s historickými osobnostmi a budovami bez života pro nás bylo velkou výzvou stvořit živoucí a pulzující film.

Se zvukařem Ollim Huhtanenem jsme se usilovně snažili, aby byl příběh Aaltových dynamický a působivý. Nakonec zde zvukař hrál výjimečně velký podíl. Hudba a improvizace skladatele Sanny Salmenkallia spolu s několika finskými jazzmany se stala základem, z níž zvukař upředl modernistickou a organickou zvukovou tapisérii. Zvuková krajina snímku vznikala v hravé atmosféře, jež je přirozenou součástí Aaltovy filosofie. Syrový zvukový materiál pro film byl stvořen například brnkáním smyčce na Aaltovu vázu a třískáním stavebních materiálů, jako jsou cihly, mramor a měď.“

Dopisy Alvara a Aino načetli herci Martti Suosalo a Pirkko Hämäläinen. Oba ohromil moderní duch korespondence přítomný již ve dvacátých letech dvacátého století. Pokrokovost idejí se netýkala jen architektury, ale i osobních vztahů: rovnocenný a respektující kolegiální vztah, volná sexualita a spolupráce s dalšími známými mezinárodními umělci.“