EPO1 – nové středoevropské kulturní ohnisko

Ida Chuchlíková
V podhůří Krkonoš, na předměstí 30tisícového Trutnova, v průmyslové městské části Poříčí, se rodí nová galerie EPO1. Po letošním únorovém otevření zrekonstruované bývalé Zengerovy transformační stanice přeměněné do nové Kunsthalle v centru Prahy bude otevření dalšího velikostně ještě rozsáhlejšího galerijního prostoru v bývalé Elektrárně Poříčí další významnou kulturně společenskou událostí příštího roku.

Při pohledu na galerijní instituce obecně je důležité od sebe odlišit východiska, motivace, zacílení i odlišné finanční možnosti soukromého a veřejného sektoru. Přestože v EPO1 přibývá na pomyslné misce vah další element na straně soukromých galerií, otevírá se v jejím případě téma, které obvykle souvisí primárně s veřejnými institucemi. A tím je komplexní společenský dopad, kdy hlavním cílem nemusí být primárně návratnost investice a zisk, ale kultivace a iniciování pozitivních změn v širším území. O vzniku soukromé galerie samotný mecenáš Rudolf Kasper říká, že jde v první fázi o investování do renovace. EPO1 nevzniká v turisticky exponované lokalitě. Naopak. Je investicí do pozitivního posunu organismu města, potažmo celého regionu, kde se mapa turistických ohnisek teprve tvoří. Přestože se vize otevření galerie v lokalitě mimo hlavní turistická ohniska zprvu jeví jako příliš ambiciózní, může být počáteční risk v dlouhodobém časovém horizontu vyvážen významnou přidanou celospolečenskou hodnotou v podobě proměny charakteru turismu nejen v Královéhradeckém kraji, ale v celém středoevropském kontextu.

EPO1 nelze vnímat pouze z perspektivy architektury samotné, ale v jejím širším celospolečenském významu. Leitmotivem vnímání nového prostoru je otázka, jaký přínos může EPO1 mít a jakou úroveň svým vznikem nastavuje pro další soukromé galerie. Potažmo jak mohou soukromé galerie ovlivnit dlouhodobou strategii turistického ruchu v oblastech ocitajících se často mimo hlavní pulzující tepny. Na to vše můžeme pohlížet z časové perspektivy, kdy celý záměr ještě není dokončen, ale už jsou zjevné jeho hlavní kontury.

Motivace v investování do vlastního regionu
Na samém počátku v roce 2011 koupila firma Kasper průmyslový areál bývalé ČKD Dukly v Poříčí, jejichž součástí byly i budovy již nefungující elektrárny. Pro Kasper group specializující se na kovovýrobu a dřevěné nosné konstrukce byly objekty bývalé elektrárny pro výrobu nepoužitelné. Rodina Kasperových podporuje kulturní a společenský život ve svém regionu již řadu let a manželé se rozhodli nevšední industriální stavbu z počátku 20. století, s vědomím její výjimečnosti, proměnit na centrum současného umění. Zdá se, že do vize galerie je otisknutý genetický kód samotné firmy. Racionální, a přitom ambiciózní záměr zacílený na jedinečnost a specializaci, podtrhnutý praktickým využitím již existujícího zázemí blízké výrobní továrny. V galerii, jejichž hlavní výstavní prostor cílí na velkorozměrné sochy, se skloubil rodinný zájem podporovat současné umění s využitím vlastních výrobních možností. Hlavní prostor galerie je přímo propojen s výrobními ateliéry čekajícími na své umělecké rezidenty. Velkoformátové sochy budou vznikat přímo na místě. Na zázemí výrobních ateliérů přímo navazují prostory továrny, která nabízí další řemeslné zázemí divize Kasper KOVO. Komplexně pojatý proces cílí na mezinárodní galerijní úroveň, kde hlavní roli hraje jedinečný výstavní prostor o celkové ploše více než 4000 m² a jeho provázání se zázemím pro svobodnou autorskou tvorbu.

Potenciál postindustriální krajiny
Načasování vzniku galerie přichází ve chvíli, kdy se region nachází z perspektivy turistického ruchu v transformačním období. Postindustriální charakter spolu se specifickou historií pohraničí se pozvolna stává turisticky atraktivním tématem. Poetiku obrazů zde netvoří pouze vábivý krajinný kontext blízkých Krkonoš, ale i atmosféra popílkových jezer a odkališť a s ní související sukcesní krajina. Otevření galerie v území, které samo o sobě není dosud výrazným turistickým cílem, svědčí o schopnosti přečíst skrytý turistický potenciál. EPO1 se nachází na půl cesty mezi CHKO Krkonoše a CHKO Broumovsko s Adršpašskými skalami. Na půl cesty mezi Prahou a Wroclawí. V budoucnu lze při naplnění územně plánovací dokumentace očekávat dobrou dopravní dostupnost z bezprostředně blízkého trutnovského obchvatu. Probíhají jednání o posílení MHD a vzniku nové autobusové zastávky. Pěší a cyklo dostupnost může posílit i blízké vlakové nádraží a cyklostezky lemující koryto Úpy i cykloturisticky atraktivní Kozí kameny. V kontextu širších vztahů by zapojení EPO do mapy turisticky atraktivních nástupních míst mohlo být odpovědí na overturismus a přinést odlehčení přetížených Krkonoš i Adršpachu, i zprostředkování jiného druhu prožitku urbanizované krajiny. Sledovat proměny prostředí, kde velkou roli sehrál industriální průmysl a jeho dopady na krajinu v průběhu staletí, což s sebou samo o sobě přináší další škálu vlastních témat.

Střídmost, solidnost a preciznost
Zdá se, že při výběru architektů sehrála klíčovou roli povaha i znalost investorů. Po úvodním jednání s architekty z OK PLAN ARCHITECTS (se zkušeností z realizace Humpolecké 8mičky) a původem náchodskou architektonickou kanceláří TSUNAMI padl výběr na studio, s jehož oslovením investoři nejprve váhali. Sám architekt Michal Ježek k tomu s pokorou dodává, že s typologií galerie neměla kancelář TSUNAMI předchozí zkušenosti, ale o to měla větší chuť a tah na branku. Hlavní náplní projekční práce ateliéru spočívala v architektuře spjaté s průmyslovými výrobními i nevýrobními provozy. Ostatně právě mnohaletá zkušenost při spolupráci na projektování průmyslových staveb pro rodinu Kasperových pravděpodobně vedla k výrazně střídmému návrhu.

Komplex budov bývalé elektrárny je dispozičně rozdělený na několik sekcí kopírujících od sebe hmotově odlišitelné části celého objektu. Pro zachování původní identity, proporcí včetně podoby vnějšího lícového zdiva byl záměrně zvolen způsob vnitřního zateplení temperovaných pobytových prostor.
První, administrativní část je oproti ostatním prostorům, kde hlavní roli hraje především vyčištění a sjednocení bez výrazných architektonických vstupů, doplněna členicími skleněnými příčkami. Celý prostor je přehledný a vzdušný. Kontrastem až technicistní strohosti jsou obrazy umístěné v jednotlivých pracovnách a na cihlu přiznaná původní štítová zeď, ke které byla administrativní část objektu v minulosti přistavěna. Myšleno je na dva byty v prvním podlaží pro rezidence umělců. Druhé podlaží vyplňují kanceláře.

V druhé části, hmotově výrazném prostoru původní rozvodny, se nachází pětipodlažní prostor „malé galerie“. Charakteristický konstrukční řád ocelových sloupů si díky konstrukčnímu detailu, kdy se samotné sloupy staly ztraceným bedněním pro betonovou vnitřní výplň, uchoval svůj původní subtilní charakter. Jsou to právě sloupy spolu s barevně akcentovaným částečně zachovaným pozůstatkem rozvodů, co tvoří jediný výrazný architektonický detail. Je zde patrný až pietní přístup architektů. Pro výstavní provoz tu ve vzájemné spolupráci vyvinul inženýr Jan Řehák s kurátorem Janem Kunzem, resp. ředitelem galerie, vlastní výstavní modulární systém pro variabilní a opakovatelné použití. Dispoziční řešení umožňuje v převýšeném, přes 5 m vysokém prvním podlaží umístit jak výstavní prostor, tak případné společenské zázemí s občerstvením pro návštěvníky. Programová náplň a tím i vlastní architektonické řešení se hněte spolu s celkovou koncepcí galerijního provozu a počítá se s variabilitou v průběhu času. Dvě prostorově totožná patra věnovaná galerii od sebe odlišuje rozdílná kompozice okenních otvorů. Nejvyšší, opět převýšené podlaží s otevřeným krovem nabízí další prostorově specifický a výrazný výstavní prostor, s jehož dokončením se počítá před otevřením v květnu příštího roku.