Město Humpolec zakoupilo na konci roku 2024 Medovu vilu, která je dílem Josefa Gočára a řadí se k nejvýznamnějším moderním stavbám Vysočiny. Výhledově se plánuje její obnova pro kulturně-společenské využití. Zatím je možné vilu navštívit na komentovaných prohlídkách.
Dan Merta: Medova vila v Humpolci od Josefa Gočára, vyšlo v časopise Stavba 1/2025
V roce 2014 jsem měl možnost v rámci projektu Architektura mimo centra s kolegy připravit publikaci a výstavu Humpolec a okolí – architektura 1990–2014. Historický výzkum stavební kultury v širší lokalitě Humpolce od začátku dvacátého století přinesl důležitá zjištění pro vytvoření příběhu úlohy architektury pro vývoj města, které bylo od konce druhé poloviny devatenáctého století významným centrem textilního průmyslu v Rakousko-Uhersku a následně v Československu. Vedení města a především továrníci byli velmi pokrokoví, znalí současných architektonických tendencí a spolupracovali s předními architekty a staviteli (např. Bohumil Belada, Matěj Blecha, Emil Králíček, František Faulhammer, František Krásný, Čeněk Musil, Rudolf Pechánek, Richard Ferdinand Podzemný, Antonín Tenzer, Rudolf Stockar, Jan Zázvorka).
Humpolec se stal za posledních dvacet let novým epicentrem současné architektury a umění v České republice a sebevědomě se zařadil po bok Litomyšle, Líbeznice, Dolních Břežan a dalších menších sídel. Stalo se to nejen díky známým aktivitám bratrů Rýznerových. Humpolecké vedení si dlouhodoběji uvědomuje „nezastupitelnou roli kvalitního urbanismu a architektury“ pro vývoj města.
Nejvýznamnější osobností, jež se podílela na stavebním vývoji Humpolce ve dvacátém století, byl architekt Josef Gočár. Svým návrhem krásné funkcionalistické vily Otakara Meda (inspirovaným stavbami Le Corbusiera) přinesl do Humpolce závan soudobých avantgardních tendencí, které se do té doby městu vyhýbaly. Humpolecký obchodník si stavbu u slavného architekta objednal v roce 1933 po návštěvě kolonie Baba. Na realizaci Medovy vily se podíleli také Gočárovi studenti Vladimír Maršál a Josef Mach. K vile se Gočár vrátil znovu v roce 1937, kdy byl vyzván k urbanistickému řešení Tyršova náměstí a umístění pomníku T. G. Masaryka, díla sochaře Vincence Makovského, do předpolí této vily.
Humpolec je především průmyslové město, které nemá reprezentativní zámek a nemá ani renesanční náměstí. Má množství bývalých textilních fabrik, které jsou transformačními plochami nebo také výzvami pro novodobé humpolecké továrníky či mecenáše, kteří z nich budují třeba kulturní centra nebo galerie. Medova vila je jednou z nejdůležitějších staveb v Humpolci a s trochou nadsázky se o ní dá mluvit jako o zámku průmyslového města. Kromě toho, že se jedná o dílo významného architekta Josefa Gočára, hodnota této stavby je především spojena s textilní průmyslovou historií našeho města a také s osvícenectvím prvorepublikových podnikatelů, které je pro nás v současné době velmi inspirativní.
Zastupitelé města Humpolce koncem roku 2024 učinili významné rozhodnutí, když schválili výkup této funkcionalistické vily. I přesto, že se naše město právě nachází před velkými investičními akcemi týkajícími se veřejné vybavenosti nebo technické infrastruktury, výkup této památky je pro nás důležitým symbolem, na jehož základě je možné pracovat s odkazem naší společné historie. Záměrem pro využití této budovy je vytvoření společensko-kulturního majáku našeho města, který bude připomínat textilní historii a zároveň funkcionalistickou architekturu první republiky, ale také rodinu obchodníka s látkami Otakara Meda. Počátkem letošního roku jsme zahájili práce na postupném zpřístupnění vily například formou komentovaných prohlídek, drobnými kulturními akcemi nebo uměleckými intervencemi, abychom co nejdříve dokázali seznámit širší veřejnost s významem této stavby a zároveň s tím, jak opravdu důležité je, že jejím novým majitelem je právě město Humpolec.
Petr Machek, starosta města Humpolec, únor 2025
Další urbanistickou studii připravil v roce 1939 pro lokalitu nového poštovního úřadu na Havlíčkově náměstí. Nejradikálnější vstup do organismu města se váže k témuž roku, kdy Gočár začal intenzivně pracovat na regulačních plánech Dolního (dříve Palackého) a Horního (dříve Riegrovo) náměstí a úpravě bloku okolo kostela sv. Mikuláše. Návrhy a realizace probíhaly postupně až do roku 1945. Osvícenost tehdejšího vedení města je obdivuhodná, škoda jen, že se další Gočárovy výrazné zásahy do urbanismu setkaly s vůlí je uskutečnit v tak nevhodnou dobu. Dochovala se skica s puristickými liniemi nové funkcionalistické zástavby třípodlažních budov s pásovými okny v okolí kostela sv. Mikuláše či návrhy Okresní záložny hospodářské, která se měla stát novou dominantou Horního náměstí. Originalitu těchto avantgardních návrhů, jež by změnily charakter původního historického jádra, můžeme v kontextu tak malého města přirovnat ke studii přístavby Staroměstské radnice nebo projektu pro lokalitu bratislavského hradního kopce, kde Gočár navrhl místo hradu Zemský dům.
Soubor návrhů pro Humpolec není samozřejmě tak obsáhlý jako projekty pro Prahu nebo Hradec Králové a představuje pouze fragment v úžasném a rozsáhlém díle tohoto velikána české moderní a avantgardní architektury, ale i tak je jeho stopa v Humpolci výrazná a pro město zásadní. Byla a je rovněž inspirací pro další generace architektů nebo pro ty, kteří rozhodují o budoucí podobě města.
Jak uvádí ve své studii přední český historik architektury Petr Kratochvíl: „Vila vyrostla na trojúhelníkovém pozemku při souběhu dvou předměstských ulic. Gočár jako zkušený urbanista umístil pádnou hmotu vily tak, aby z pouhého styku cest mohlo vzniknout skutečné náměstí. Stavba kombinuje železobetonovou a zděnou konstrukci. Její funkcionalistické pojetí se projevuje použitím hladkých průčelí oživených kontrastem světlé omítky a červeného nátěru části přízemí a okenních rámů, pásovým oknem či horizontálami střech a teras s pergolou.
Hmota stavby, posuny jejích objemů i detaily ukazují složité vnitřní uspořádání a funkce domu. Dům byl zároveň sídlem Medovy firmy ‚Zasilatelství látek‘ v přízemí domu (kanceláře, čekárna, vzorkovna a skladiště), což symbolicky naznačuje jeho mírné zasunutí i odlišná barevnost, zatímco malá rampa na zahradním průčelí přímo ukazuje místo překládky zboží z auta do skladu.
Vlastní byt je v 1. patře. Hlavním prostorem je velkorysý obývací pokoj s průběžným oknem po celé délce stěny. Zajímavým motivem je volně stojící železobetonový sloup, který v navázání na mírně zasunuté přízemí zde prochází vnitřním prostorem. Pocit ohromující rozlehlosti je podpořen i vizuálním propojením s převýšenou halou s dřevem obkládaným schodištěm. Hala je osvětlená přímo a mezi ní a obývacím pokojem jsou prosklené široké dveře, takže domem se šíří kontinuální, světlem nasycený prostor v horizontálním i vertikálním směru.“
Velmi kvalitní byl i návrh zahrady s altánem a bazénem a vysokou hodnotu mají i zbytky původního interiéru včetně dřevem obloženého schodiště, knihovny a bohatý konvolut funkcionalistického nábytku.
Vilu je třeba vnímat též v kontextu historickém. Otakar Med za účast v odboji strávil několik let v koncentračním táboře, za komunistického režimu byl dům rodině vyvlastněn a do přízemí umístěno zdravotnické zařízení. Po navrácení původnímu majiteli již rodina neměla dostatek finančních prostředků na kvalitní odbornou péči, takže iniciativa města Humpolce je tou nejlepší variantou, která napomůže rehabilitaci této kulturní památky. Měla by se stát novým kulturním centrem Humpolce s odkazem na průmyslovou i stavební kulturu, jejíž pevnou součástí byla Medova rodina. Inspirativních zdrojů proměny původních rodinných domů či vil na kulturní zařízení najdeme v naší zemi již spoustu. A co je podstatné, i na Vysočině: Muzeum Josefa Hoffmanna v Brtnici nebo Česko-francouzské kulturní centrum Petrkov.
Dan Merta
Spokojenost