Hra na krásnou minulost

K rekonstrukci bývalého Ústavu šlechtičen
PETR KRATOCHVÍL

Architektonický ateliér DaM má s prací na Pražském hradě či předhradí již dlouholeté zkušenosti, a to nejen v rámci právě dokončené rekonstrukce bývalého Ústavu šlechtičen, ale i při adaptaci Starého královského paláce pro dlouhodobou expozici Příběh Pražského hradu či při úpravě vstupních prostor Šternberského paláce. Lze tedy srovnávat konstanty a posuny v přístupu architektů Doležala, Malinského a jejich spolupracovníků k historicky cenným stavbám a lze je samozřejmě také porovnat s jinými obdobně závažnými rekonstrukcemi paláců z poslední doby, například s pojetím Arcidiecézního muzea v Olomouci. Zatímco v Olomouci vstoupili architekti Hradečný a Šépka do organismu stavby výraznými kontrastními intervencemi, které někde nabízejí intenzivnější zážitek než prostory původní, a v pražském Starém paláci použil DaM rovněž řadu sice méně nápadných a odstranitelných, leč přesto zřetelně nových vložených konstrukčních prvků, pak jejich rekonstrukce Ústavu šlechtičen musí v nezasvěceném návštěvníkovi vyvolávat dojem, že takto dům vypadal odjakživa, tedy od Paccassiho přestavby Rožmberského paláce v 18. století.
Skutečně, výsledný efekt dvanáctileté práce na složitém palácovém komplexu spočívá možná více v tom, co bylo odstraněno, než v tom, co bylo nově přidáno. Vybourání všech možných novodobých stavebních příček, utilitárních podhledů pod zajímavými stropy a dokonce vestavěných garáží umožnilo rehabilitovat původní prostorovou skladbu i vzhled vnitřních prostor stavby. (Mimochodem je překvapivé, jak necitlivě mezi válkami s budovou zacházel tehdejší uživatel — ministerstvo vnitra, a to v době, kdy se hradnímu areálu vracela pod Plečnikovým vedením důstojná podoba.) Tato proměna se nejzřetelněji projevuje ve východním nádvoří, které bude vstupem do veřejně přístupné části komplexu (kde právě stávaly garáže, kdysi dokonce s benzinovou pumpou), ve velkém rožmberském sále, jemuž se vrátila prostorová velkorysost, a v nádherné kapli s iluzivními malbami, kde jen informační tabule nás upozorní, že zde donedávna byla vložené patro s tělocvičnou. Rovněž elegantní hlavní schodiště od Paccassiho s průhledem do chodeb bývalo obklopeno příčkami, jejichž odstraněním znovu získalo svou vzdušnost.
Zdánlivě jednoduchá zásada — vrátit dům do původního stavu — je ovšem spojena s řadou problémů, vyžadujících velmi vynalézavý přístup. Jedna rovina je praktická. Stavba musí sloužit současným potřebám, v tomto případě zčásti budoucí veřejné expozici a kulturním akcím, zčásti Správě Pražského hradu jako kanceláře, restaurátorským dílnám, archeologickému pracovišti. Na první pohled se zdá, že na základě trvalého dialogu mezi architekty, hradními památkáři a budoucími uživateli se podařilo najít nenápadná, ale funkční řešení často různorodých praktických nároků. (Třeba otázka kudy vést elektrické rozvody není v historicky cenné stavbě nijak malicherná.) Druhá rovina je výtvarně architektonická. Pouhým odstraněním pozdějších nánosů se nevyloupne původní tvář stavby ve své intaktnosti, ale z různých odhalených fragmentů je třeba ji dotvořit, či dokonce často zvolit, které z jejích historických variant dát přednost. Minulost, kterou tu máme před očima, není samozřejmá, ale inscenovaná, a to velmi krásně. Možná v této souvislosti můžeme připomenout myšlenku, kterou Petr Malinský v jednom rozhovoru vyslovil o restaurování obrazů. S odvoláním na malíře-restaurátora Vlastimila Bergera se hlásil k postupu „..dokonalého výtvarného skloubení nově vstupujících prvků â?¦, které má být rozeznatelné z deseti centimetrů, ale z větší dálky už ne. Aby ten obraz dělal radost jako celek.“ Rovněž v rekonstrukci Ústavu šlechtičen je důraz na celkové působení stavby vodítkem, které na jedné straně oponuje analyticko-památkářskému přístupu a zároveň na druhé straně koriguje případné snahy o výraznější novotvary. Řada nových prvků tak do historického prostředí vstupuje nenápadně, ale účinně: od nově rozvržené dlažby veřejného nádvoří, která je však z dříve použitých kamenů, přes výrazný detail v nádvoří v podobě kašny, která ovšem původně ležela rozebraná na desky kdesi jinde pod zemí a jejíž kovové opásání a přítok vody jsou koncipovány moderně, až po osazení starých dveří, nalezených v depozitáři, pro něž však bylo třeba najít vhodné umístění. Samozřejmě jsou zde i výraznější nové intervence. Paradoxně k nim patří zejména monumentální psinec, vložený do prostředního nádvoří téměř jako v Římě Bramantovo Tempietto di S. Pietro. (Chtěl bych být v Ústavu šlechtičen psem, neboť by mi patřil celý dvůr, zatímco zaměstnanci mohou všechna tři nádvoří užívat patrně jen pohledově, nikoliv k případné relaxaci.) Zajímavější je ovšem nová terasa s krásným výhledem na město, která vznikla po snesení pozdějšího přístřešku za závěrem přilehlého kostela Všech svatých. Přestože je to zásah i zvenku patrný, působí samozřejmě, nepohybně i proto, že terasa svým kamenným zábradlím tvarově navazuje na Rothmayerovy terasy nad Tereziánským křídlem opodál.
Zdrženlivost, kterou architekti DaM dodržovali v Ústavu šlechtičen, je jen zdánlivě v protikladu k některým jejich odvážnějším krokům ve Starém královském paláci. Jestliže tam vložili nová kovová patra do románskogotických struktur, kdysi analyticky obnažených při meziválečném archeologickém průzkumu, pak sledovali stejnou taktiku rehabilitace původního prostorového účinku, k jakému v Ústavu šlechtičen mohli dospět naopak jen odstraňováním pozdějších vestaveb. Rehabilitace historické stavby, byť ve výsledku nezdůrazňuje (ale pro znalce přiznává) novou vrstvu, může být stejně tak tvůrčím činem, vyžadujícím volbu mezi různými strategiemi, jak minulost učinit přítomnou a jak ji nechat zazářit. Myslím, že DaM spolu s místními památkáři zvolili tuto strategii dobře - v souladu s charakterem stavby i jejích budoucích funkcí.