Gehry a Milunić, „manželství pod hlavní pistole“

Při příležitosti třicetiletého výročí od otevření Tančícího domu vydáváme vzpomínku na jednoho z jeho autorů, Vlada Miluniće. Rozhovor vedla Milena Sršňová a vyšel v časopise STAVBA 5/1996.

Nationale Nederlanden Praha
Pronajímatelná kancelářská budova s doplňujícím provozem restaurace, kavárny a obchodu na Rašínově nábřeží v Praze

Jak se utvořil autorský tým, který vymyslel „Tančící dům“?
Milunić: Začalo to tím, že se Václav Havel zmínil v roce 1990 před zástupcem OPBH o našem již roky starém rozhovoru, který se týkal toho, co by mohlo být na rohu vedlejšího domu. (V roce 1986 jsem upravoval rozdělením bytů Havlových na byty pro Ivana a Václava.) A pak na ředitel OPBH poslal objednávku na studii. V průběhu jara jsem vyrobil první studii, které se pak v r. 1991 chytil zástupce holandské pojišťovny Nationale Nederlanden, Pavel Koch, jemuž se ten návrh líbil. Protože však byl projekt natolik bláznivý, dohodli jsme se, že bude dobré, abych se spojil s někým, kdo je na nebi architektury větší autoritou než já, aby silou své autority pomohl dům prosadit. Nejprve jsme se obrátili na Nouvela, který řekl, že ta parcela je příliš malá pro dva architekty. Hledal jsem další možné spolupracovníky, obrátil jsem se na Bořka Šípka a několik architektů, kteří pracují pro Nationale Nederlanden, na řadu českých emigrantů atd. Až pak náhodou nám pomohl teoretik Jean Nouvel Olivier Boissiere, který byl v kontaktu s Frankem Gehrym, protože o něm psal do jednoho čísla Architecture d’Aujourd’hui. Přes něj jsme Franka oslovili a v únoru 1992 jsme se s Pavlem Kochem vypravili do Ženevy. Tam, v restauraci Lion d’Or, jsme nejdřív hledali v hale, kdo by mohl být ten Frank Gehry, a pak jsme od něj získali příslib spolupráce. I když jeho reakce byla nejprve podobná Nouvelově – že mě nezná.
V další spolupráci říkal Frank našemu vzájemnému vztahu „shutgun marriage“ – manželství pod hlavní pistole (pozn. red. sňatek z donucení). Nicméně se toto spojení ukázalo jako nosné, o čemž svědčí i jeho milostné dopisy, kterých mám celou řadu. Satisfakcí pro mě je, že můj původní návrh k konceptu, kde dům je ze dvou částí ve vzájemné tenzi, byl realizován do dnešní podoby „Fred“ v obdobě toho, co jsem měl jako statickou vertikální páteř domu, a výklon vně jsme pak transformovali s Frankem do podoby „Ginger“, která se kolem „Freda“ dynamicky otáčí. To je mé zadostiučinění, že urbanismus potvrdil můj začátek – vyjetí do náměstí bylo už v mém prvním projektu zakódováno. A původní vnitřní pole má dnes podobu Medusy.

Frank Gehry říkává v rozhovorech, že jste ho právě Vy naučil chápat Prahu a urbanismus města. Jak chápete význam té paralely?
Milunić: Bydlel jsem řadu let ve třetím patře Havlova domu, byl jsem tedy s tímto místem dokonale obeznámený. Chodil jsem se opalovat nahoru na terasu, a když jsem stál, slyšel sem hluk z křižovatky, a když jsem byl za zídkou, byl klid. Na tenhle efekt jsem narazil. To je ta základní myšlenka, proč je ten dům posunut principem, podle kterého se dům dal na pochod směrem k Hradu nad křižovatkou. Současně toto posunutí sleduje průběh dopravní komunikace: Resslovou ulicí také teče Svatoštěpánský potok, který u ústí do Vltavy vytváří naplaveniny. Naopak pod Jiráskovým náměstím je skála, na které stával Václavův hradec a která byla na přelomu století odstřelena. Protože Jiráskův most musel být opřen o něco pevného, je kotven na skálu a ne do Resslovy ulice. Výsledkem je dopravní šikana. My domem sledujeme průběh té šikany. Kromě toho se uplatňuje středoevropský princip směřování k něčemu. Je to jinak než v Paříži, kde je „grande axe“ – velká osa, která jde od Louvru přes L’Étoile k Défense do nekonečna. Ve střední Evropě je lidštější princip, vždy směřující k nějakému cíli – na Václavském náměstí je nahoře Muzeum. Na Příkopě Dům u Hybernů atd. Lidem, kteří jedou autem nebo jdou pěšky Resslovou ulicí dolů, se vlastně ten dům staví do cesty. Je to určitý naváděcí prvek pro auta – jestli chtějí na most, musí zabočit doprava. Současně jsme nechtěli zakrýt průhled k řece, a proto „Ginger“ stojí na sloupech a sama je transparentní. Nejedná se tedy o totální zavření pohledu na Vltavu.

To ale není všechno, co jste chtěl v komunikacích na tomto nábřeží vyřešit.
Milunić: Je mi líto, že se nerealizovalo propojení s navigací, které bylo v původním návrhu. Když se dívám z druhého břehu řeky, dům stojí na nábřeží, ale nemá s ním pěší spojení. Rovněž se mohl udělat od parkingu, který se zbuduje pod Jiráskovým náměstím, podchod pod Resslovou ulicí, protože tam přecházet je o život, a ten by mohl navazovat na průchod k řece.
V původním návrhu jsem taky měl snack bar na úrovni dnešní střechy. Tam je podstatně jiný výhled, odsud by byla vidět i druhá, východní půlka panoramatu, kdežto dneska z „Freda“ je vidět Jiráskovo náměstí, Hradčany, Petřín a to je jenom čtvrtka panoramatu. Z druhé terasy je vidět přístav, ale ze střechy, kam návštěvník bohužel nemůže, je vyhlídka na celé panorama kolem dokola, včetně Vyšehradu, až k náměstí Míru atd.

Není Vám líto, že nebyl postaven dům s kulturními institucemi, jak jste si původně představoval, ale že jsou to kanceláře?
Milunić: Je, ale zase chápu, že není možné tvrdošíjně trvat na tom, že tamto bylo lepší, protože každý projekt musí mít nějakou ekonomickou páteř. Vděčíme pojišťovně Nationale Nederlanden, resp. Pavlu Kochovi, který přesvědčil šetrné Holanďany, aby se do toho pustili, za to, že ten projekt byl realizován. Kultura není výdělečná a investora na prodělečnou stavbu nemůžeme najít.

Chtěl byste ještě někdy opakovat spolupráci s takovouto architektonickou hvězdou? Nebo jednou stačilo?
Milunić: Nejde mi o hvězdu, ale jde mi o příjemného partnera, kterým Frank bezesporu je, protože jeho vztah ke mně a jeho vztah k Praze je něco nevídaného a neslýchaného. Jde mi o někoho, kdo se nachází na podobné vlně – a to u Franka bylo. A pak si myslím, že Praha je perfektní na to, abychom sem přitáhli i lidi podobné Frankovi, kteří Praze rozumějí a kteří tady po sobě zanechají něco, jak to pochopí jinak, než ji chápou Pražané.

Čili byste se do budoucna takové spolupráci nevyhýbal?
Milunić: Naopak. Vždyť Frank v pořadu „21“ řekl, když jsme se procházeli po Klárově, že by ho toto místo také lákalo. Už dlouho mě vzrušuje představa, že by na tomto břehu, kde je dnes takový beznadějný urbanismus s parkem, mohla vzniknout koncertní síň, pendant k Rudolfinu.

Kolem „tančícího domu“ byly už od chvíle projektování až dosud boje, kritiky a spory. Myslíte si, že to, čím jste musel projít, Vás nějak poškodilo nebo naopak Vám to pomohlo?
Milunić: Rozhodně mi to pomohlo. Při dvacetileté dřině s architektem Línkem kolem sociálních staveb jsme nebyli viditelní, to jsme se brodili hlubokou oranicí, kdežto toto mi přináší spoustu dalších zakázek. Jedna z nich je areál Hvězda-Petřiny. Tzv. sláva mi dala křídla a vítr do plachet, pochopitelně s povinnou dávkou závisti.

Milena Sršňová, vyšlo v časopise STAVBA 5/1996