Rekonstruce bytu v Praze 7 na Letné

Byt 46 m²
Autor: FAM Architekti, Pavel Nasadil
Realizace: 2008
Foto: Tomáš Balej

Původní bytová jednotka v přízemí činžovního domu z r. 1938 od architekta Jana Gillara nevyhovovala nárokům současného bydlení. Nevyvážená dispozice (absence kuchyně, úložných prostor, neefektivní rozmístění otvorů) postrádala noblesu prvorepublikového bydlení znatelnou v řešení bytů ve vyšších podlažích tohoto domu a neodpovídala velkorysosti průčelí s velkoformátovými pásy oken.
Komplexní modifikace prostoru proběhla ve třech koncepčních rovinách:
1) Úpravou dispozice, vytvořením proporčně vyváženého kuchyňského a úložného zázemí při zachování původních poloh obytných prostor;
2) Aktualizací technického zařízení, elektrorozvodů a zdravotechniky;
3) Materiálovým sjednocením a prostorovým řešením modelu otevřeného obytného prostoru s přidruženým servisním zázemím (koupelna, šatna, prádelna).
Úpravou dispozice a integrací zařízení vzniká koncept bydlení s maximální vizuální čistotou a mírou variability, vyhovující majitelově potřebě tichého a vyváženého životního prostoru v centru velkoměsta.


RECENZE:
Vývěsní štít klasických hodnot
HUBERT GUZIK

Při hodnocení obytné stavby — jak už kdysi ve Stavbě upozorňovala Monika Mitášová — je podstatné vzít pod lupu i to, jak obyvatel „svoju vlastní predstavu bývania zosúlaďuje sâ?¦ aktuálnou, ešte „surovou“ stavbou“. 1 Zde nebudeme schopni tomuto požadavku vyhovět: mladý pár, který se pustil do přestavby bytu v přízemí činžovního domu z roku 1938, si přeje zůstat v anonymitě. Místo toho, abychom tedy analyzovali procesuálnost stávání se obydlím, se zaměříme — jak je tomu v recenzích obytných staveb poměrně často — na to, na co se soustředit můžeme: na „surovou“ stavbu, na to, jaké záměry stály u jejího zrodu a jaká možná sdělení s sebou výsledek nese.
Autor rekonstrukce chtěl, jak vyčteme z autorské zprávy, aby přestavba bytu na pražské Letné vyhovovala „nárokům současného bydlení“. To se odehrálo, kromě nutných technických rekonstrukcí, především na úrovni reorganizace a částečného otevření dispozice: byly odstraněny některé příčky, přesunuty otvory a změněny funkce některých přidružených prostorů: kuchyně, WC, úložných prostor a prádelny.
Zda reorganizace prostoru skutečně povede k tomu, že se ono vzájemné „zosúlaďovanie“, o kterém psala Monika Mitášová, obejde bez podstatnějších střetů, můžeme jen hádat. Ani pohled do krátké diskuse, již vyvolala letenská přestavba na jednom z českých odborných webových portálů, nám zde asi mnoho nepomůže. Tato diskuze se totiž rozvíjí kolem otázek provozních (ne)výhod dispozice, ergonomie kuchyňské linky nebo například hygienické otázky kuchyňských výparů. Je zábavným paradoxem, do jaké míry mají tato témata blízko k těm, která vzrušovala srdce a mysl současníků autora činžovního domu na pražské Letné. Připomeňme jenom, že na československé cestě k racionální provozní organizaci půdorysu a k ergonomii bytového zařízení přispěli kolegyně a kolegové Jana Gillara měrou značnou a jejich ideje žily aktivní život v podstatě nepřerušeně až do osmdesátých let, kdy odborníci a odbornice z ÚBOKU slibovali odstranit z bytu veškeré kolize.
Gillar by asi skutečně nebyl potěšen, uviděl-li by dřez bez odkládací plochy na levé straně. Snad by ho udobřil, obdobně jako jednoho z diskutantů archiwebu, šikovně vyřešený botník, umístěný do prostoru, který vznikl nadzvednutím ledničky v sousedící kuchyni. Tak nebo onak, pohled na zmíněnou diskusi k rekonstrukci letenského bytu připomene, jak silně stále v hlavách architektů zní (nezřídka podpořené hlasitým voláním investora) úkoly, předpisy a nařízení týkající se bytového provozu a hygieny. Uvědomí nám také, jak přirozenou součástí naší dnešní výbavy je přesvědčení o neporušitelnosti a univerzálnosti těchto funkcionalistických pouček. A že každé jejich porušení znamená překročení jakéhosi tabu.
Modernistická mince má však také svou druhou stranu, která se v případě letenské přestavby jeví dokonce zajímavější než šířka dveří mezi obývacím pokojem a ložnicí. V autorské zprávě píše Pavel Nasadil o „noblese prvorepublikového bydlení“ a „velkorysosti průčelí s velkoformátovými pásy oken“. Položíme-li otázku, na kterou větev moderny se architekt ve svém elegantním a vyváženém řešení vlastně odvolává, jen stěží nás napadne strohý a sporý český funkcionalismus, zahleděný do taylorovských provozních diagramů, nebo jeho ideový nástupce, tzv. lidový byt. Mnohem bližší je autorovi pozdní funkcionalismus období stavebního oživení konce třicátých let, kdy se velká část bývalých sympatizantů avantgardy, a to včetně Jana Gillara, soustředila na hledání komfortních individuálních řešení ve snaze co nejlépe vyhovět rostoucím nárokům na bydlení.
Abychom lépe osvětlili, ke které variantě modernismu se ve své letenské rekonstrukci Pavel Nasadil přibližuje, podívejme se pozorněji na „surovou“ stavbu. Bílé stěny s umně vestavěnými zdroji světla či velké posuvné dveře mezi kuchyní a obývacím pokojem slouží „maximální vizuální čistotě“ interiéru. Na fotografiích kromě nenápadného mobiliáře a dvou retro křesel pozornost upoutají především nečetné osobní věci: zárodek bohaté knižní sbírky, umístěný vedle televizoru, audio sestavy a cédéček v celostěnné knihovně v obývacím pokoji. Mezi knihami na sebe upozorní, i na snímcích nápadná, sada klasiků literatury z edice deníku Lidové Noviny s klidným rytmem barevných hřbetů obálek v grafické úpravě Ivana Brůhy. A zde už asi jsme na stopě. Jak psal Philip Johnson ve svém Internacionálním stylu z roku 1932: „Není lepší dekorace než zaplněná knihovna přes celou stěnu.“
Do Nasadilem rekonstruovaného bytu knihy nepřenáší obyvatel sám. Naopak, kniha se zde, stejně jako pro představitele internacionálního stylu, stává architektonickým prvkem, specifickým typovým objektem, integrovaným už do architektonického konceptu. Konceptu, jehož konečnou materiální podobu zachycuje fotografie. Barevné hřbety knih tu mezi bílými zdmi nepůsobí rušivě, jsou to totiž, jak už s okouzlením zjistili modernisté, barvy „strukturální“ a „pravé“. 2
Knihovna přes celou stěnu obývacího pokoje na Letné, obdobně jako pro modernu, nechce však být pouhou fotogenickou dekorací. Nese také etické sdělení, je jakýmsi vývěsním štítem klasických hodnot a dobře chápaného konzervatismu. Je-li soudobý byt kokonem, intimní zónou, kde architekt po kolaudaci už nemá co pohledávat (zde má podle autorské zprávy byt odpovídat „majitelově potřebě tichého a vyváženého životního prostoru v centru velkoměsta“), kniha-architektonický objekt má stále signalizovat, že vztažný systém obyvatele a autora byly v době vzniku investorského záměru a architektonického konceptu shodné. V případě bytu na Letné je zaplněná knihovna sdělením, že odvaha rekonstruovat šla ruku v ruce s faktickou upřímnou zodpovědností, vzděláním a úctou k tradici. Čtenáři tištěného či internetového architektonického média záběr s knihovnou napoví, že architekt nechce být arbitrem vkusu, předbíhajícím snobistické choutky toho nebo onoho klienta. Naznačí naopak, že vzniku vkusného řešení — jakkoliv by se to pro nestranného pozorovatele mohlo zdát problematické — prospívá především tiché, jakési automatické ideové porozumění mezi architektem a osvíceným investorem. Právě takovýmto potenciálním investorům konečně fotografie bytu sdělí — a zde snad najdeme dokonce vzdálenou ozvěnu společenských představ avantgardy —, že vzájemnou shodu lze udržet i po jejím přepočtení na peníze: klasika z ediční řady Lidových novin byla přece na stáncích k dostání za vskutku lidovou cenu.

Poznámky:
1 Re(d)akce v rozpacích? Rozhovor Mileny Sršňové s Monikou Mitášovou, Stavba XI, 2004, č. 6, s. 28.
2 Viz William W. Braham, A Wall of Books: The Gender of Natural Colors in Modern Architecture, Journal of Architectural Education LIII, 1999, č. 1, s. 4-14. Zde také uvedená citace z knihy: Henry Russell Hitchcock — Philip Johnson, The International Style, New York 1932.