Architektura reciprocity – MCA atelier

Architektura reciprocity – MCA atelier

(4. 6. 2020) Výstava v Galerii Jaroslava Fragnera od 5. června

   
 
 
 
 

Architektura reciprocity – MCA atelier

KDY: Vernisáž: 4. 6. 2020, 19:00 hod
Součástí bude křest knihy Architektura reciprocity, Pavla Melková, Miroslav Cikán
Výstava: 5. 6. – 25. 7. 2020
Debaty v rámci doprovodného programu: 16. a 23. 6. v GJF
KDE: Galerie Jaroslava Fragnera, Betlémské náměstí 5a, Praha 1

pořadatelé / MCA atelier, Galerie Jaroslava Fragnera
spolupořadatel / Nakladatelství KANT
koncept / Pavla Melková, Miroslav Cikán
kurátor / Pavla Melková

Výstava připravená zakladateli a lídry MCA ateliéru Pavlou Melkovou a Miroslavem Cikánem je manifestem Architektury reciprocity a představuje jak obecnou teorii přístupu k tvorbě architektury, tak její zdroj a využití v práci vlastního studia. Na zahájení výstavy bude pokřtěna nová kniha Architektura reciprocity: Pavla Melková, Miroslav Cikán. V průběhu června se rovněž uskuteční dvě doprovodné moderované debaty, jejichž tématem bude role architektury v současné společnosti. Výstava potrvá do 25. července.

Neptejme se, jaká architektura je, ale především, co způsobuje.

„Aktuální pandemie, stejně jako klimatické, sociální či politické změny poslední doby, před nás staví množství celospolečenských témat, jejichž řešení vyžaduje širokou spolupráci založenou na vědomí sounáležitosti. A výstava Architektura reciprocity, stejně jako stejnojmenná kniha, které ukazují důležitost vztahů vzájemnosti nejen ve vztazích architektury vůči lidem a prostředí, ale také v životě společnosti obecně, se tak stávají aktuálním příspěvkem k hledání odpovědí na otázky, kterým naše společnost bude čelit,“ komentuje výstavu její kurátorka Pavla Melková.

Každá nová architektura vstupující do stávajícího prostředí do něj něco přináší a zároveň si bere. Nikdy není nevinná. Většinou něčeho ubyde, cosi zmizí, promění se. Zmenší se či ztratí volný prostor, průchod, paměť, sluneční světlo, příroda, vzduch, výhled, ticho. Stejně anebo více hodnot ale také může přibýt.

Výstava nás vybízí neptat se pouze jaká architektura je, ale především, co způsobuje. Sleduje skutečnost primárně přes vztahy, namísto soustředění se na objekty a poukazuje tak na význam vztahů obecně.

Vychází z předpokladu, že druhy vazeb, kterých je architektura účastná a které vytváří, jsou založeny na stejných či podobných principech, jako vztahy mezi lidmi či uvnitř přírody.

Jednotlivé typy vztahů reciprocity jsou představeny skrze příklady v životě lidí i společnosti, v různých vědeckých či uměleckých oborech a nakonec také v architektuře samotné. Tyto asociace připomínají, že náš svět je nedílně propojený, že chování člověka určují podobné principy, které existují v přírodě a také že uvažování jakéhokoliv specializovaného oboru lidské činnosti se dnes musí odkazovat jednak k vědomí o celku a jednak k maximálnímu propojení s dalšími disciplínami, v zájmu celku i obohacení sebe sama.

Výstava je manifestem Architektury reciprocity a ukazuje jak teorii přístupu k tvorbě architektury, tak její zdroj i uplatnění v tvorbě architektonického atelieru MCA, Miroslava Cikána a Pavly Melkové.


Architektura reciprocity
Neřeší pouze, jaká je, ale především, co způsobuje.
Svět sleduje skrze vztahy, do nichž vstupuje a které ovlivňuje i sama vytváří.
Vědomě se začleňuje do pospolitosti a hledá svou roli v komplexních vazbách světa, od lokálních až po globální.
Zajímá ji dopad vlastní existence na to, jak lidé žijí, jak se chovají k sobě navzájem a jak nakládají s prostředím.
Vytváří prostor pro reciproční vztahy mezi jednotlivci, ve společnosti, i mezi lidmi a přírodou, a sama je navazuje.
Spolupodílí se na přínosné vzájemnosti ve všech sférách lidského konání a oborových specializací.
Otevírá lidem vnímání prostředí, napomáhá jeho pochopení a tím ovlivňuje odvislé konání.
Je to architektura respektu, sounáležitosti, komunikace, inspirace, empatie, zodpovědnosti, radosti, paměti, lásky, úspornosti, velkorysosti, pravdy, podpory, otevřenosti, poetičnosti, propojení, vyváženosti, a vzdělávání.

Doprovodný program:

Role architektury: Může se dnes architektura podílet na řešení širších problémů společnosti?
úterý 16. června, 19 hodin, GJF
Současná pandemie před nás postavila množství celospolečenských otázek a pravděpodobně urychlí změny, ke kterým by postupně docházelo i jinak, ale pomaleji. Jaká bude role architektury v nich? V otázce angažovanosti architektury v řešení širších problémů společnosti existují dva póly názorů. Jeden říká, že architektura nevládne prostředky ovlivnit komplexní společenské problémy, anebo dokonce že v současném světě může být pouze bez-referenční či auto-referenční. Druhý se domnívá, že je schopná aktivně působit i v sociálních, environmentálních, společenských a dalších aktuálních otázkách. Jak vnímáme tuto otázku dnes? A jaké nástroje má architektura skutečně k dispozici?

Manifesty architektury v současnosti
úterý 23. června, 19 hodin, GJF
Mají v dnešní době smysl manifesty architektury?
Proč v dnešní době vznikají méně, než například ve dvacátém století? Nemá už současná architektura potřebu zřetelně definovat svůj aktuální smysl, roli, směřování, charakter? A proč to po ní nevyžaduje ani společnost?
Jaký význam mají a v historii měly veřejně formulované aktuální teorie – formou manifestu, hnutí, charty, směru, ucelené teorie – ať už individuální či skupinové? Jaký mají a měly dopad na realizovanou architekturu či na život společnosti?
    

MCA atelier založili v roce 1996 Miroslav Cikán a Pavla Melková. Velká část projektů a realizací vzešla z vítězství v architektonických soutěžích, například revitalizace Bastionu U Božích muk, Památník Jana Palacha ve Všetatech, revitalizace Masarykova náměstí v Jihlavě či obnova náměstí Jiřího z Poděbrad v Praze. Mezi další realizace patří skrytá protipovodňová vrata v pražské Čertovce, rekonstrukce funkcionalistického souboru Husova sboru v Praze, revitalizace Komenského náměstí v Praze a další návrhy a realizace souborů, obytných domů, činžovních a rodinných vil, rekonstrukcí, veřejných budov a veřejných prostranství. MCA atelier zpracovává také urbanistické, strategické a koncepční dokumenty pro řadu měst. Věnuje se rovněž výtvarné oblasti, navrhování výstav či výzkumné činnosti. Realizace jsou pravidelně publikovány v odborných architektonických časopisech a publikacích. Atelier získal řadu cen, například Národní cenu za architekturu – Grand Prix Architektů (2012), Cenu primátora hl. m. Prahy (2012), nominaci na Cenu Klubu Za starou Prahu (2012), první cenu East Centric Arhitext Awards competition (2013), nominaci na European Union Prize for Contemporary Architecture – Mies van der Rohe Award (2013), nominaci na Českou cenu za architekturu (2016) či nominaci na Piranesi Award (2019).

Lidé v ateliéru MCA:  Miroslav Cikán, Pavla Melková, Peter Buš, Vojtěch Ertl, Ladislava Fialka Sobková, Kateřina Frejlachová, Jiří Chlumský, Petra Kandusová, Pavel Košťálek, Katarína Kováčiková, Peter Lényi, Radek Novotný, Jiří Opl.

Doc. Ing. arch. Pavla Melková Ph.D. vystudovala Fakultu architektury ČVUT v Praze, kde se také habilitovala i obhájila doktorát. Absolvovala Fulbrightovo stipendium na GSAPP Columbia University v New Yorku u profesora Kennetha Framptona. Byla nominována na cenu Architekt roku 2014. Je praktikující architektkou, věnuje se také teorii, výtvarné tvorbě, pedagogické činnosti a pravidelně přednáší pro veřejnost. Je autorkou či spoluautorkou řady knih, například: Bastion XXXI U Božích muk (2012), Prožívat architekturu (2013), Stůl u okna, na stole kniha (2014), Humanistická role architektury (2016), Prostor pro člověka v tvorbě Michala Škody (2016), Hrany dne (2017), Vnitřní čas (2019), Ke stolu! (2019), Památník Jana Palacha ve Všetatech (2020) či Manuál tvorby veřejných prostranství hl. m. Prahy (2014), Umělecká díla na veřejných prostranstvích (2019) a Strategie rozvoje veřejných prostranství hl. m. Prahy (2014). Pravidelně publikuje v odborných časopisech, jako například Zlatý řez, Stavba či Architekt. Spolu s Miroslavem Cikánem je společnicí v MCA atelieru. V roce 2012 založila Kancelář veřejného prostoru na Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy (IPR), kterou do roku 2017 také řídila. V roce 2015 založila na Fakultě architektury předmět Koncept a interpretace, který vede.

Doc. Ing. arch. Miroslav Cikán vystudoval Fakultu architektury ČVUT v Praze. Je autorizovaný architekt a člen České komory architektů. Habilitoval se v oboru památkové péče. V letech 1990–1995 absolvoval praxi v Rakousku. Spolu s Pavlou Melkovou je společníkem v MCA atelieru. Od roku 2009 je vedoucím ateliéru na Fakultě architektury ČVUT v Praze. Věnuje se také teoretické, přednáškové a publikační činnosti. Aktivně přednáší na konferencích a workshopech pro odborníky i veřejnost. Spolupracuje na výzkumných úkolech na Fakultě architektury ČVUT. Je spoluautorem či přispěvatelem řady odborných knih, například Bastion XXXI U Božích muk (2012) či Ke stolu! (2019). Pravidelně publikuje v odborných časopisech, jako například Zlatý řez, Stavba, Era či Architekt.

www.gjf.cz
Zahájení / FB událost
Výstava
Publikace

podle podkladů pořadatele

Komentáře ke článku

 
 
 
 

Registrace k zasílání newsletteru

Stavbaweb.cz informuje o novinkách v oboru architektury a stavebnictví, představuje zajímavé objekty, projekty a materiály. Prostřednictvím tohoto formuláře se můžete přihlásit k odebírání denního newsletteru, a dostávat tak pravidelné informace přímo do své e-mailové schránky.

*Povinné položky
Vaše registrační údaje nebudou poskytovány třetím stranám a budou chráněny. Svou registraci můžete kdykoliv zrušit zde nebo prostřednictvím odkazu v zápatí každého newsletteru.
 
 
Nové komentáře

23. 6. 2020 18:22:06

Re: Univerzální plán?

Se zájmem jsem si přečetl ten Kouckého výtvor a musím přiznat, že v něm je spoustu lákavých tezí. Pes je, jako vždy, zakopán v detailech, resp. v míře obecnosti toho textu. Nelze upřít, že zevšeobecňováním principů tvorby města až na tyto "holé věty" došel Roman Koucký na dřeň naší profese, a také je pravda, že vše, co si o ní myslím já a co jsem vždy vykládal laikům jako základní principy utváření města v demokratických poměrech, se s jistou dávkou tolerance dá najít i v těch jeho obecných postulátech. Má to ale několik zásadních "háčků". 1. Koucký předpokládá, že pokud respektují městští hlavouni a úředníci hranici zastavěného území, uliční čáry oddělující veřejný prostor od soukromého, evoluční růst výšky zástavby podle okolí, napojitelnost staveb na dopravní a technickou infrastrukturu a dokáží rozeznat zděděné hodnoty kulturní, lidmi vytvořené i přírodní, neměli by klást nástavbám a přístavbám, modernizacím, rekonstrukcím ani novým stavbám lépe využívajícím zastavěné území žádné překážky ve formě funkční či prostorové regulace, a o fyzickém rozvoji města by tedy měli rozhodovat ti, kdo chtějí stavět a ti, kdo jim poskytují odborný servis ve formě projektů. Tvrdí, že v případě respektování těchto zásad by mohl být územní plán vlastně triviální, obsahující právě jen výše uvedené základní regulativy, a uvnitř ploch pro výstavbu v síti veřejných prostorů a infrastruktury by měli mít stavebníci a investoři svobodný prostor pro naplňování funkcemi, a architekti svobodné pole pro ztvárnění staveb. Nepřímo tím říká, že ti, kdo město řídí, se do těch "vnitřků" mimo veřejných prostorů a koridorů technické a dopravní infrastruktury při respektování těch pěti regulativů nemají plést a mají nechat prostor kreativitě těch, kdo vnášejí do města změny, energii, peníze, nové činnosti a účely. To by bylo hezké, kdyby jak konšelé a jejich úředníci, tak investoři a stavebníci byli natolik vzdělaní a osvícení, že by při své práci brali ohled na ostatní soukromé a veřejné zájmy jako samozřejmost. Tedy respektovali obecně závazné předpisy pro hygienu prostředí, ochranu památek, přírody a krajiny, zájmy požární ochrany, ale i sousedů jaksi sami od sebe a nikdo je k tomu nemusel nutit. Řekněme si upřímně, že taková etika a morálka nefunguje u nás u žádné ze jmenovaných skupin účastníků přeměn měst a obcí. Mnozí lidé si navíc představují demokracii tak, že mohou "kecat do všeho", co se ve městě či obci šustne, a že jejich hlas je stejně důležitý, ne-li důležitější, než hlasy "držitelů moci", "držitelů měšců" a "držitelů odborných kompetencí a znalostí". Aby začala fungovat Kouckého vize, muselo by dojít ke změně této formy demokracie k nějakému přiblížení se k "osvícenému feudalismu" britského či švédského typu, tedy konstituční monarchie, a občané by museli respektovat autority a řád, ne jako u nás "Milion chvilek pro(ti) demokracii". 2. Už ve středověku lokátoři a další předchůdci urbanistů a územních plánovačů respektovali některé zásady, které Kauckého regulativy překračují tím, že se týkali a týkají specifických funkcí v území. Tak se např. umisťovaly provozy jirchářů a dalších životní prostředí ohrožujících provozů mimo obytnou zástavbu a po proudu vodotečí, aby neznečišťovaly vodu používanou jako užitkovou např. na praní a úklid domácností, obchodů, veřejných prostranství, byla stanovována dominantní místa pro výstavbu kostelů, zámků, hradů, radnic a parků, která nesměla být zastavěna něčím jiným, později byly vytvářeny specifické výrobní zóny, napojitelné vlečkou na železniční síť atd. Spoléhat jen na zdravý rozum investorů, architektů a inženýrů při lokacích některých funkcí je pro mne až příliš odvážná myšlenka - mnozí jsou duše prodejné, asociální, a etika povolání je pro některé jen omezující haraburdí. 3. V demokratických poměrech lze územní plán města či obce utvářet jako dočasnou dohodu o funkčním a prostorovém uspořádání správního území řešené obce mezi samosprávou a občany, kde architekt poskytuje jen odborný servis, jak tu dohodu graficky i textově vyjádřit. Přitom u odborné i laické veřejnosti lze požadovat, aby se vyjádřily a) které stávající stavební fondy fungují dobře, postačí jejich údržba, modernizace, nástavby či přístavby a není třeba je bourat, b) které zákonem chráněné památky nebo sice nechráněné, ale výrazně přispívající k identitě města, obce, místa, je žádoucí zachovat a chránit, c) které stavby a plochy neslouží dobře svému původnímu ani jinému účelu a je třeba jim dát novou náplň nebo je zbourat a nahradit novými objekty, d) které funkce nebo stavby naopak ve městě či obci chybějí a je žádoucí je doplnit výstavbou nových objektů, e) jak je třeba upravit stávající nebo doplnit novou technickou a dopravní infrastrukturu a jak se o její financování podělí veřejné a soukromé finance. Obávám se, že v Kouckého postulátech není pro takový dialog s dotčenými správními orgány, se samosprávou, s občanskou komunitou obce místo, že je to pojímáno více "elitářsky", jako že "do toho nemůže mluvit každý, kdo má do zadku díru". Přitom oddělit v hlasech veřejnosti "zrno od plev" je na odvaze a odpovědnosti orgánů veřejné správy, a takovému dialogu se nelze vyhnout, nemají-li být rozhodnutí o změnách v území neustále zpochybňována a napadána v opravných prostředcích. Shrnuto: na naše podmínky a naši občanskou i odbornou i morální vyspělost je ten Kouckého názor zatím moc radikální a nerealistický, také politicky patrně neprůchodný, i když by vlastně ideálně plnil ono politické zadání pro nový stavební zákon - zjednodušit proces přípravy staveb - od územního plánování až po realizaci staveb. Vždy jsem obdivoval, jak malý stavební výkres byl ještě za Rakouska - Uherska potřeba vytvořit jako projekt třeba činžovního domu pro povolení stavebního úřadu. Dnes jsou sice stavby mnohem složitější co do technického vybavení, ale i to bylo dřív odpovědností projektanta a stavitele vůči investorovi, ne vůči stavebnímu úřadu. Ten, kdo platil, taky kontroloval, zda dostává odpovídající kvalitu, a stát se do toho nepletl víc, než musel kvůli místu, evidenci a budoucímu zdanění nemovitosti. Na tom nic nemění ani informační technologie do územního plánování či projektování staveb. Jenže dnes právě přebujelý právní řád a byrokratický balast převzaly mnohé povinnosti regulace a kontroly, kterou si dříve obstarali erudovaní investoři a projektanti sami, a živí to takovou spoustu lidí, že ústup od toho bude spojen s tuhým odporem úřednictva. Něco na tom Kouckém ale je, rozhodně čeří vodu k inspirativnímu uvažování, zda územní plány v současném pojetí plní opravdu to, co slibuje zákon, nebo jestli je na čase si přiznat, že "život a rozvoj měst jde jinými cestami" a územní plánování ho jen trapně dohání desítkami změn plánů, vyvolaných novými záměry, které ten život délkou trvání zpracování, projednání a schválení jen zdržují, jako je tomu v Praze.

 
© 2007–2020 Business Media One, s. r. o. Nádražní 762/32, 150 00 Praha 5, e-mail: stavbaweb@bmone.cz