Art Villa

Art Villa

Bahia Ballena, Playa Hermosa, Costa Rica

(4. 6. 2020) Formafatal

   
 
 
 
 

Art Villa

Betonová vila byla prvním projektem a realizací komplexu Art Villas. Za architektonickým konceptem stojí architekti ze studia Refuel Works. Studio Formafatal bylo investorem osloveno za účelem návrhu interiérů v době projektování a příprav. 
Dům zaujímá výsadní pozici na pozemku o rozloze 25 000 m2, jeho užitná plocha je 570 m2. Kromě velkorysých společných prostor (foyer, hlavní obytná místnost, kuchyně s jídelnou a obytná terasa u bazénu) se tu nachází pět ložnic s vlastní koupelnou. V suterénu jsou dětská hernu, fitness, taneční místnost, šatna, prádelna a technické zázemí.
Inspirací pro návrhy interiérů nám byla okolní divoká džungle, ale také jsme se nechali inspirovat realizacemi brazilského architekta Paulo Mendez da Rochy. Betonové stěny jsou záměrně ponechány ve své surové podobě, které v kombinaci s interiérovými prvky, použitými materiály, vodní plochou a zelení vytváří nevšední prostředí – drsné a luxusní zároveň.
Pro podlahy ložnic a koupelen jsme navrhli ornamentální cementovou dlažbu, která byla vyrobena na zakázku v sousední Nicaragui. Proměnlivost vzorů a barev odkazuje na jedinečnost a neopakovatelnost každého okamžiku. Každým dalším krokem se něco změní. Dalším výraznějším prvkem v interiéru je ručně malovaný akvarelový motiv džungle na keramickém obkladu kuchyňské stěny. Znázorňuje život za zdí a stává se dalším oknem s výhledem do okolní přírody.
V Art vile, stejně jako v Atelier vile, je téměř veškerý nábytek navržen a vyroben na zakázku místními řemeslníky nebo vyroben v Čechách a následně dopraven na místo realizace. Atypický nábytek doplňuje několik křesel, které mají společný svůj původ – byla navržena jihoamerickými designéry nebo architekty.
Teakové dřevo, kov a len jsou hlavními materiály uplatněnými v prostorách vily. Společně s lomenými pastelovými, ale i výraznými barvami použitými na atypickém nábytku oživují a zjemňují interiér betonového surového monolitu.
Tisková zpráva
Foto: BoysPlayNice      

 
3 vily = 3 architekti = 3 různé přístupy
Art Villas Resort

Nad pláží Hermosa, nedaleko kostarického městečka Uvita, se v prudkém svahu džungle ukrývá resort Art Villas. Tři vily a otevřený pavilon jsou rozeseté po pozemku o celkové výměře 2,5 ha. Když investor oslovil architekty, přál si vytvořit místo, kde návštěvník splyne s okolní přírodou, pročistí svoji mysl, zažije luxus a dobrodružství zároveň.
Hlavním architektem resortu je studio Formafatal v čele s Dagmar Štěpánovou. Vedle návrhů interiérů do všech domů vtisklo Formafatal finální podobu každé vile a celý resort Art Villas sjednotilo v jedinečný komplex.
Architektonický koncept betonové Art vily navrhlo studio Refuel works, studio Archwerk je autorem konceptu Coco vily a pavilonu Wing.
Art Villa
Autor: Formafatal – Dagmar Štěpánová; spoluautor Martina Homolková; spolupráce Atelier Flera – Ferdinand Leffler, Anna Chomjaková; Different Design – realizace stěrkových povrchů; Můj Originál – akvarelové malby džungle
Zastavěná plocha 618 m2, užitná plocha 570 m2


Základní informace o objektu

 
 
 
 

Kategorie

Rodinné domy

Dokončení

2019

Komentáře ke článku

 
 
 
 

4. 6. 2020 15:37:02. Re: Art Villa. BlueBoss

 
 
 
 

4. 6. 2020 15:37:02. Re: Art Villa. BlueBoss

  Krása a nádhera :-)

Registrace k zasílání newsletteru

Stavbaweb.cz informuje o novinkách v oboru architektury a stavebnictví, představuje zajímavé objekty, projekty a materiály. Prostřednictvím tohoto formuláře se můžete přihlásit k odebírání denního newsletteru, a dostávat tak pravidelné informace přímo do své e-mailové schránky.

*Povinné položky
Vaše registrační údaje nebudou poskytovány třetím stranám a budou chráněny. Svou registraci můžete kdykoliv zrušit zde nebo prostřednictvím odkazu v zápatí každého newsletteru.
 
 
Nové komentáře

23. 6. 2020 18:22:06

Re: Univerzální plán?

Se zájmem jsem si přečetl ten Kouckého výtvor a musím přiznat, že v něm je spoustu lákavých tezí. Pes je, jako vždy, zakopán v detailech, resp. v míře obecnosti toho textu. Nelze upřít, že zevšeobecňováním principů tvorby města až na tyto "holé věty" došel Roman Koucký na dřeň naší profese, a také je pravda, že vše, co si o ní myslím já a co jsem vždy vykládal laikům jako základní principy utváření města v demokratických poměrech, se s jistou dávkou tolerance dá najít i v těch jeho obecných postulátech. Má to ale několik zásadních "háčků". 1. Koucký předpokládá, že pokud respektují městští hlavouni a úředníci hranici zastavěného území, uliční čáry oddělující veřejný prostor od soukromého, evoluční růst výšky zástavby podle okolí, napojitelnost staveb na dopravní a technickou infrastrukturu a dokáží rozeznat zděděné hodnoty kulturní, lidmi vytvořené i přírodní, neměli by klást nástavbám a přístavbám, modernizacím, rekonstrukcím ani novým stavbám lépe využívajícím zastavěné území žádné překážky ve formě funkční či prostorové regulace, a o fyzickém rozvoji města by tedy měli rozhodovat ti, kdo chtějí stavět a ti, kdo jim poskytují odborný servis ve formě projektů. Tvrdí, že v případě respektování těchto zásad by mohl být územní plán vlastně triviální, obsahující právě jen výše uvedené základní regulativy, a uvnitř ploch pro výstavbu v síti veřejných prostorů a infrastruktury by měli mít stavebníci a investoři svobodný prostor pro naplňování funkcemi, a architekti svobodné pole pro ztvárnění staveb. Nepřímo tím říká, že ti, kdo město řídí, se do těch "vnitřků" mimo veřejných prostorů a koridorů technické a dopravní infrastruktury při respektování těch pěti regulativů nemají plést a mají nechat prostor kreativitě těch, kdo vnášejí do města změny, energii, peníze, nové činnosti a účely. To by bylo hezké, kdyby jak konšelé a jejich úředníci, tak investoři a stavebníci byli natolik vzdělaní a osvícení, že by při své práci brali ohled na ostatní soukromé a veřejné zájmy jako samozřejmost. Tedy respektovali obecně závazné předpisy pro hygienu prostředí, ochranu památek, přírody a krajiny, zájmy požární ochrany, ale i sousedů jaksi sami od sebe a nikdo je k tomu nemusel nutit. Řekněme si upřímně, že taková etika a morálka nefunguje u nás u žádné ze jmenovaných skupin účastníků přeměn měst a obcí. Mnozí lidé si navíc představují demokracii tak, že mohou "kecat do všeho", co se ve městě či obci šustne, a že jejich hlas je stejně důležitý, ne-li důležitější, než hlasy "držitelů moci", "držitelů měšců" a "držitelů odborných kompetencí a znalostí". Aby začala fungovat Kouckého vize, muselo by dojít ke změně této formy demokracie k nějakému přiblížení se k "osvícenému feudalismu" britského či švédského typu, tedy konstituční monarchie, a občané by museli respektovat autority a řád, ne jako u nás "Milion chvilek pro(ti) demokracii". 2. Už ve středověku lokátoři a další předchůdci urbanistů a územních plánovačů respektovali některé zásady, které Kauckého regulativy překračují tím, že se týkali a týkají specifických funkcí v území. Tak se např. umisťovaly provozy jirchářů a dalších životní prostředí ohrožujících provozů mimo obytnou zástavbu a po proudu vodotečí, aby neznečišťovaly vodu používanou jako užitkovou např. na praní a úklid domácností, obchodů, veřejných prostranství, byla stanovována dominantní místa pro výstavbu kostelů, zámků, hradů, radnic a parků, která nesměla být zastavěna něčím jiným, později byly vytvářeny specifické výrobní zóny, napojitelné vlečkou na železniční síť atd. Spoléhat jen na zdravý rozum investorů, architektů a inženýrů při lokacích některých funkcí je pro mne až příliš odvážná myšlenka - mnozí jsou duše prodejné, asociální, a etika povolání je pro některé jen omezující haraburdí. 3. V demokratických poměrech lze územní plán města či obce utvářet jako dočasnou dohodu o funkčním a prostorovém uspořádání správního území řešené obce mezi samosprávou a občany, kde architekt poskytuje jen odborný servis, jak tu dohodu graficky i textově vyjádřit. Přitom u odborné i laické veřejnosti lze požadovat, aby se vyjádřily a) které stávající stavební fondy fungují dobře, postačí jejich údržba, modernizace, nástavby či přístavby a není třeba je bourat, b) které zákonem chráněné památky nebo sice nechráněné, ale výrazně přispívající k identitě města, obce, místa, je žádoucí zachovat a chránit, c) které stavby a plochy neslouží dobře svému původnímu ani jinému účelu a je třeba jim dát novou náplň nebo je zbourat a nahradit novými objekty, d) které funkce nebo stavby naopak ve městě či obci chybějí a je žádoucí je doplnit výstavbou nových objektů, e) jak je třeba upravit stávající nebo doplnit novou technickou a dopravní infrastrukturu a jak se o její financování podělí veřejné a soukromé finance. Obávám se, že v Kouckého postulátech není pro takový dialog s dotčenými správními orgány, se samosprávou, s občanskou komunitou obce místo, že je to pojímáno více "elitářsky", jako že "do toho nemůže mluvit každý, kdo má do zadku díru". Přitom oddělit v hlasech veřejnosti "zrno od plev" je na odvaze a odpovědnosti orgánů veřejné správy, a takovému dialogu se nelze vyhnout, nemají-li být rozhodnutí o změnách v území neustále zpochybňována a napadána v opravných prostředcích. Shrnuto: na naše podmínky a naši občanskou i odbornou i morální vyspělost je ten Kouckého názor zatím moc radikální a nerealistický, také politicky patrně neprůchodný, i když by vlastně ideálně plnil ono politické zadání pro nový stavební zákon - zjednodušit proces přípravy staveb - od územního plánování až po realizaci staveb. Vždy jsem obdivoval, jak malý stavební výkres byl ještě za Rakouska - Uherska potřeba vytvořit jako projekt třeba činžovního domu pro povolení stavebního úřadu. Dnes jsou sice stavby mnohem složitější co do technického vybavení, ale i to bylo dřív odpovědností projektanta a stavitele vůči investorovi, ne vůči stavebnímu úřadu. Ten, kdo platil, taky kontroloval, zda dostává odpovídající kvalitu, a stát se do toho nepletl víc, než musel kvůli místu, evidenci a budoucímu zdanění nemovitosti. Na tom nic nemění ani informační technologie do územního plánování či projektování staveb. Jenže dnes právě přebujelý právní řád a byrokratický balast převzaly mnohé povinnosti regulace a kontroly, kterou si dříve obstarali erudovaní investoři a projektanti sami, a živí to takovou spoustu lidí, že ústup od toho bude spojen s tuhým odporem úřednictva. Něco na tom Kouckém ale je, rozhodně čeří vodu k inspirativnímu uvažování, zda územní plány v současném pojetí plní opravdu to, co slibuje zákon, nebo jestli je na čase si přiznat, že "život a rozvoj měst jde jinými cestami" a územní plánování ho jen trapně dohání desítkami změn plánů, vyvolaných novými záměry, které ten život délkou trvání zpracování, projednání a schválení jen zdržují, jako je tomu v Praze.

 
© 2007–2020 Business Media One, s. r. o. Nádražní 762/32, 150 00 Praha 5, e-mail: stavbaweb@bmone.cz