BAUHAUS_SACHSEN

BAUHAUS_SACHSEN

(15. 4. 2019) Výstava v Grassimuseum se koná od 18. dubna do 29. září 2019

   
 
 
 
 

BAUHAUS_SACHSEN

Jubilejní rok 2019: Lipsko slaví 100 let Bauhausu
Lipsko společně s dalšími německými městy slaví v tomto roce 100. výročí založení legendární umělecké školy Bauhaus. O architektonických skvostech z 20. a 30. let v Sasku informuje výstava “BAUHAUS_SACHSEN” konající se v Grassimuseum od 18. dubna do 29. září 2019.

Začátky Bauhausu v Německu
V roce 1919 po skončení prohrané 1. světové války nastává v Německu nový věk, formovaný velkými společenskými změnami. Architekti se chopili úkolu zrealizovat nového ducha doby inovativními technickými prostředky. Když roku 1919 založil Walter Gropius školu Bauhaus, snažil se směřovat filozofii instituce tak, aby studenti získali obsáhlé znalosti v souladu s formativními a praktickými schopnostmi. Důraz byl kladen na účelové stavby a produkty, které měly vyhovovat životním a bytovým podmínkám pracujících, což bylo v rozporu s předcházejícími uměleckými styly. S mottem “Umění a technika – nová jednota” se řídil styl Bauhausu především stupněm abstrakce Paula Klee a Wassillye Kandinského. Formy byly uspořádány tak, aby našly uplatnění jako tvůrčí prostředek pro moderní průmyslové produkty. Základní barvy červená, modrá a žlutá spolu s šedou a černou podtrhovaly pragmatismus tohoto uměleckého směru.

Z politických důvodů musel Bauhaus opustit Durynsko, a tak se škola stěhuje v roce 1925 do Desavy (Dessau). Zde zažívá turbuletní časy podnícené politickým napětím a neshodami mezi umělci. Po převzetí moci Hitlerem v roce 1933 se cítili vůdčí osobnosti uměleckého směru ve svém působení pod přílišným politickým takem, a tak bylo rozhodnuto ve stejném roce o rozpuštění školy v Desavě.

Významní umělci Bauhausu a jejich působení
Walter Gropius, zakladatel a nejvýznamnější architekt Bauhausu, vedl školu ve Výmaru a později několik let v Desavě. V Berlíně navrhl několik bytových projektů. Ve 30. a 40. letech žil  kvůli politické situaci nejprve v Anglii a posléze ve Spojených státech. Henry van de Velde, významný belgický architekt, designer a malíř Bauhausu navrhl mezi jiným dnešní hlavní budovu university ve Výmaru. Paul Klee, jeden z nejvýznamnějších výtvarných umělců klasické moderny,  vyučoval od roku 1920 jako mistr formy nejdříve ve Výmaru a později v Desavě. V době rozmachu národního socialismu se vrátil do své domoviny, do Švýcarska. Marianne Brandt platí za nejznámější umělkyni Bauhausu. Některé z jejích produktů např. čajová konvička či některé stolní lampy, se vyrábějí dodnes. Spolu s Guntou Stölzl byla jedinou ženou, která jako vedoucí kovozpracující dílny působila v Bauhausu ve vedoucí pozici.

Bauhaus v Lipsku
Lipsko jako veletržní a obchodní centrum se staletou tradicí sloužilo Bauhausu do určité míry jako prezentační platforma své filozofie a produktů. V roce 1920 vznikl v Grassiho muzeu (Grassimuseum) prodejní veletrh s mezinárodním uměním, jehož renomé se rychle rozšířilo do celé Evropy. Společně s  lipským vzorkovým veletrhem nabízeli členům Bauhausu výborné možnosti, jak své produkty prezentovat a uvést na trh. Díky rozdílným konceptům obou veletrhů oslovili tvůrci Bauhausu široké publikum. Grassiho muzeum připomíná  rozhodující roli muzea při šíření ideí Bauhausu speciální výstavou „BAUHAUS_SACHSEN“, která probíhá od 18. dubna do 29. září  2019. Výstava poukazuje mimo jiné také na fakt, jak byl saský průmysl při sériové výrobě např. osvětlelní či textilních produktů nepostradatelný. Znalce Bauhausu jistě ohromí při vstupu na hlavní schodiště budovy sedm metrů vysoká skleněná okna od Josefa Alberse z roku 1926, nyní zdařile zrekonstruovaná.

Další památky Bauhausu najde návštěvník poněkud poschovávané v jinak rozmanité architektuře města. V městské části Lindenau se vyplatí navštívit bývalé lázně Westbad, které v letech 1928 – 1930 postavil podle vlastního návrhu architekt Hubert Ritter. Nyní jsou lázně místem konání kulturních akcí a nabízejí rovněž prohlídky na téma Bauhaus.

Dalším zajímavým objektem je tzv. Konsumzentrale ve čtvrti Plagwitz. Architekt Fritz Höger se nechal pro svou 180 m dlouhou, pětipatrovou budovu s plochou střechou údajně inspirovat zaoceánským parníkem.

Jednou z nemnoha církevních staveb ve stylu Bauhaus je Kostel Smíření (Versöhnungskirche) na severu města v Gohlis. Byl postaven v letech 1930 – 1932 Hansem Heinrichem Grotjahnem. Jako jiné podobné památky byl kostel po převratu v roce 1993 náročně zrenovován.

Opravdovým architektonickým skvostem je Haus Rabe ve Zwenkau u Lipska. Vila byla vytvořena architeltem Adofem Radingem a výtvarníkem Oskarem Schlemmerem a pyšní se originální prostorovou koncepcí, kdy výšky prostoru v interiéru využil Schlemmer k umístění profilu lidského obličeje.  Vile je věnována putovní výstava, která se koná do 20. září na několika místech v centru Lipska.

Grassimuseum Leipzig

Další informace k výročí „100 let Bauhausu“:
www.bauhaus100.de
www.leipzig.travel
www.kulturstiftungleipzig.de

tisková zpráva

Související články:
Nové muzeum Bauhausu  9.4.2019
Sto let Bauhausu - významné školy architektury a designu  1.4.2019
Bydlet jako kdysi studenti Bauhausu?  20.3.2019
Filip Šlapal: Bauhaus  12.3.2019
100 let Bauhausu 17.1.2019

Komentáře ke článku

 
 
 
 

Registrace k zasílání newsletteru

Stavbaweb.cz informuje o novinkách v oboru architektury a stavebnictví, představuje zajímavé objekty, projekty a materiály. Prostřednictvím tohoto formuláře se můžete přihlásit k odebírání denního newsletteru, a dostávat tak pravidelné informace přímo do své e-mailové schránky.

*Povinné položky
Vaše registrační údaje nebudou poskytovány třetím stranám a budou chráněny. Svou registraci můžete kdykoliv zrušit zde nebo prostřednictvím odkazu v zápatí každého newsletteru.
 
 
Nové komentáře

23. 6. 2020 18:22:06

Re: Univerzální plán?

Se zájmem jsem si přečetl ten Kouckého výtvor a musím přiznat, že v něm je spoustu lákavých tezí. Pes je, jako vždy, zakopán v detailech, resp. v míře obecnosti toho textu. Nelze upřít, že zevšeobecňováním principů tvorby města až na tyto "holé věty" došel Roman Koucký na dřeň naší profese, a také je pravda, že vše, co si o ní myslím já a co jsem vždy vykládal laikům jako základní principy utváření města v demokratických poměrech, se s jistou dávkou tolerance dá najít i v těch jeho obecných postulátech. Má to ale několik zásadních "háčků". 1. Koucký předpokládá, že pokud respektují městští hlavouni a úředníci hranici zastavěného území, uliční čáry oddělující veřejný prostor od soukromého, evoluční růst výšky zástavby podle okolí, napojitelnost staveb na dopravní a technickou infrastrukturu a dokáží rozeznat zděděné hodnoty kulturní, lidmi vytvořené i přírodní, neměli by klást nástavbám a přístavbám, modernizacím, rekonstrukcím ani novým stavbám lépe využívajícím zastavěné území žádné překážky ve formě funkční či prostorové regulace, a o fyzickém rozvoji města by tedy měli rozhodovat ti, kdo chtějí stavět a ti, kdo jim poskytují odborný servis ve formě projektů. Tvrdí, že v případě respektování těchto zásad by mohl být územní plán vlastně triviální, obsahující právě jen výše uvedené základní regulativy, a uvnitř ploch pro výstavbu v síti veřejných prostorů a infrastruktury by měli mít stavebníci a investoři svobodný prostor pro naplňování funkcemi, a architekti svobodné pole pro ztvárnění staveb. Nepřímo tím říká, že ti, kdo město řídí, se do těch "vnitřků" mimo veřejných prostorů a koridorů technické a dopravní infrastruktury při respektování těch pěti regulativů nemají plést a mají nechat prostor kreativitě těch, kdo vnášejí do města změny, energii, peníze, nové činnosti a účely. To by bylo hezké, kdyby jak konšelé a jejich úředníci, tak investoři a stavebníci byli natolik vzdělaní a osvícení, že by při své práci brali ohled na ostatní soukromé a veřejné zájmy jako samozřejmost. Tedy respektovali obecně závazné předpisy pro hygienu prostředí, ochranu památek, přírody a krajiny, zájmy požární ochrany, ale i sousedů jaksi sami od sebe a nikdo je k tomu nemusel nutit. Řekněme si upřímně, že taková etika a morálka nefunguje u nás u žádné ze jmenovaných skupin účastníků přeměn měst a obcí. Mnozí lidé si navíc představují demokracii tak, že mohou "kecat do všeho", co se ve městě či obci šustne, a že jejich hlas je stejně důležitý, ne-li důležitější, než hlasy "držitelů moci", "držitelů měšců" a "držitelů odborných kompetencí a znalostí". Aby začala fungovat Kouckého vize, muselo by dojít ke změně této formy demokracie k nějakému přiblížení se k "osvícenému feudalismu" britského či švédského typu, tedy konstituční monarchie, a občané by museli respektovat autority a řád, ne jako u nás "Milion chvilek pro(ti) demokracii". 2. Už ve středověku lokátoři a další předchůdci urbanistů a územních plánovačů respektovali některé zásady, které Kauckého regulativy překračují tím, že se týkali a týkají specifických funkcí v území. Tak se např. umisťovaly provozy jirchářů a dalších životní prostředí ohrožujících provozů mimo obytnou zástavbu a po proudu vodotečí, aby neznečišťovaly vodu používanou jako užitkovou např. na praní a úklid domácností, obchodů, veřejných prostranství, byla stanovována dominantní místa pro výstavbu kostelů, zámků, hradů, radnic a parků, která nesměla být zastavěna něčím jiným, později byly vytvářeny specifické výrobní zóny, napojitelné vlečkou na železniční síť atd. Spoléhat jen na zdravý rozum investorů, architektů a inženýrů při lokacích některých funkcí je pro mne až příliš odvážná myšlenka - mnozí jsou duše prodejné, asociální, a etika povolání je pro některé jen omezující haraburdí. 3. V demokratických poměrech lze územní plán města či obce utvářet jako dočasnou dohodu o funkčním a prostorovém uspořádání správního území řešené obce mezi samosprávou a občany, kde architekt poskytuje jen odborný servis, jak tu dohodu graficky i textově vyjádřit. Přitom u odborné i laické veřejnosti lze požadovat, aby se vyjádřily a) které stávající stavební fondy fungují dobře, postačí jejich údržba, modernizace, nástavby či přístavby a není třeba je bourat, b) které zákonem chráněné památky nebo sice nechráněné, ale výrazně přispívající k identitě města, obce, místa, je žádoucí zachovat a chránit, c) které stavby a plochy neslouží dobře svému původnímu ani jinému účelu a je třeba jim dát novou náplň nebo je zbourat a nahradit novými objekty, d) které funkce nebo stavby naopak ve městě či obci chybějí a je žádoucí je doplnit výstavbou nových objektů, e) jak je třeba upravit stávající nebo doplnit novou technickou a dopravní infrastrukturu a jak se o její financování podělí veřejné a soukromé finance. Obávám se, že v Kouckého postulátech není pro takový dialog s dotčenými správními orgány, se samosprávou, s občanskou komunitou obce místo, že je to pojímáno více "elitářsky", jako že "do toho nemůže mluvit každý, kdo má do zadku díru". Přitom oddělit v hlasech veřejnosti "zrno od plev" je na odvaze a odpovědnosti orgánů veřejné správy, a takovému dialogu se nelze vyhnout, nemají-li být rozhodnutí o změnách v území neustále zpochybňována a napadána v opravných prostředcích. Shrnuto: na naše podmínky a naši občanskou i odbornou i morální vyspělost je ten Kouckého názor zatím moc radikální a nerealistický, také politicky patrně neprůchodný, i když by vlastně ideálně plnil ono politické zadání pro nový stavební zákon - zjednodušit proces přípravy staveb - od územního plánování až po realizaci staveb. Vždy jsem obdivoval, jak malý stavební výkres byl ještě za Rakouska - Uherska potřeba vytvořit jako projekt třeba činžovního domu pro povolení stavebního úřadu. Dnes jsou sice stavby mnohem složitější co do technického vybavení, ale i to bylo dřív odpovědností projektanta a stavitele vůči investorovi, ne vůči stavebnímu úřadu. Ten, kdo platil, taky kontroloval, zda dostává odpovídající kvalitu, a stát se do toho nepletl víc, než musel kvůli místu, evidenci a budoucímu zdanění nemovitosti. Na tom nic nemění ani informační technologie do územního plánování či projektování staveb. Jenže dnes právě přebujelý právní řád a byrokratický balast převzaly mnohé povinnosti regulace a kontroly, kterou si dříve obstarali erudovaní investoři a projektanti sami, a živí to takovou spoustu lidí, že ústup od toho bude spojen s tuhým odporem úřednictva. Něco na tom Kouckém ale je, rozhodně čeří vodu k inspirativnímu uvažování, zda územní plány v současném pojetí plní opravdu to, co slibuje zákon, nebo jestli je na čase si přiznat, že "život a rozvoj měst jde jinými cestami" a územní plánování ho jen trapně dohání desítkami změn plánů, vyvolaných novými záměry, které ten život délkou trvání zpracování, projednání a schválení jen zdržují, jako je tomu v Praze.

 
© 2007–2020 Business Media One, s. r. o. Nádražní 762/32, 150 00 Praha 5, e-mail: stavbaweb@bmone.cz