Ladislav Lábus: Obyčejnost je těžší než hvězdná architektura

Tentokrát jsme v rubrice „Návštěva v ateliéru“ navštívili Fakultu architektury ČVUT v Praze, kde si Petr Volf povídal s Ladislavem Lábusem. Rozhovor se vrací nejen k letošní Poctě, kterou mu udělila Česká komora architektů.

Hovořilo se i o proměnách architektonického vzdělávání, vzniku nové budovy fakulty, spolupráci s Alenou Šrámkovou i o tom, co tvoří podstatu dobré architektury. Rozhovor se dotýká také minulých a současných studentů, umělé inteligence či významu architektonické teorie a kánonů.

Obyčejnost je těžší než hvězdná architektura
Petr Volf

Petr Volf: V hodnocení poroty, která rozhodla o udělení pocty České komory architektů zaznělo, že jste ji obdržel: „…za mimořádně kultivované a nadčasové architektonické dílo, za celoživotní obranu hodnot kvalitní architektury, za neúnavnou pedagogickou a profesní práci i za osobní integritu, s níž po desetiletí spoluutváří kulturní prostředí české architektury.“ Co pro vás tato silná slova znamenají?
Ladislav Lábus: Napsali to moc hezky. Udělení pocty mě velmi potěšilo, vážím si toho a neberu to jen jako formální věc. Přitom vše, co bylo v souvislosti s udělením pocty sděleno – tedy že jsem se věnoval intenzivně nejenom architektuře, ale také škole a konečně i komoře, u jejíhož založení jsem byl a od začátku se v ní věnuji vzdělávání – jsem dělal rád, aniž bych čekal nějaké uznání. O to více jsem byl mile překvapen, že si toho někteří kolegové všimli a vystihli moje široce zaměřené směřování a angažování v oblasti architektury.
…

Změnili se nějak studenti za bezmála čtyři desetiletí, co učíte?
Změnili. A vzhledem k tomu, že jsem se jistě taky velmi změnil, ani si moc netroufám to hodnotit. Nicméně je fakt, že když jsem začal učit a měl jsem v ateliéru studenty jako Redčenkov, Tomášek a Wertig, budoucí A69, nebo bratry Chalupovy, či Lenku Dvořákovou a další studenty a studentky, tak byli neuvěřitelně nažhavení. Byli zapálení učit se a tvořit a dávali tomu skoro všechen čas, pořád se zajímali o cokoliv, co souviselo s oborem. Takový přístup se už dnes trochu vytratil. Je tomu někdy spíše naopak, v posledních letech se stalo oblíbeným krédem studentů „neklikej a spi“ a buď v pohodě. Jistě, nic se nemá přehánět. Zároveň je v tom vidět určitý jasně daný odstup, který se přenáší i do jejich následného profesionálního působení, protože odmítají pracovat v případě potřeby, když se třeba musí stíhat termín i přes víkend. Což je nakonec pochopitelné i rozumné, ale to zapálení do práce bývalo skutečně intenzivnější a na výsledcích to bylo také vidět.

Co s tím?
Prostě to tak je. Svět se mění a teprve se ukáže, jestli je takový přístup dlouhodobě přitažlivý, a tudíž udržitelný nebo další generace bude reagovat zase jinak a zcela opačně, jak bývá zvykem. Ale v relaci toho, že se tak rozšiřuje paleta možností trávit volný i nevolný čas komunikací na sociálních sítích nebo s umělou inteligencí, moc naděje na opětovné větší soustředění se na téma navrhování nevidím. V komoře je tým zabývající se počítačovým navrhováním a umělou inteligencí, který oslovil všechny pracovní skupiny komory s tím, co si myslí o používání umělé inteligenci ve své oblasti. Zpočátku jsem měl pocit, že se to posuzování a uznávání vzdělávání tolik netýká, že to bude problém samotných škol a studentů. Až následně jsem si uvědomil, že se to týká také toho, čemu se věnuji v Autorizační radě komory, což je uznávání kvalifikace. Jestli kvalifikace absolventů škol bude stejně hodnotná, když budou architekti zvyklí reagovat a projektovat jenom na základě zpráv a doporučení umělé inteligence a nebudou je mít s čím porovnávat ve své hlavě i paměti.

Netýká se to jen architektů. Lidé mohou přijít o svou paměť.
Ano, zleniví a paměť a s tím i představivost a přemýšlivost přestanou intenzivněji používat. Stane se to, co už známe z obdobného vývoje, když děti vyměnily počítače za venkovní hry. Populace tímto vývojem postižených dětí, když se přestaly pohybovat, začala tloustnout. Projevilo se to na jejich fyzické stránce zvýšeným počtem projevů otylosti. Když přestaneme používat mozek, dojde k obdobné otylosti mozkových buněk. Lidé budou méně přemýšlet, nebudou mít zásobu vlastních vědomostí a zkušeností, se kterými by nové informace porovnávali a konfrontovali. Zůstanou jim jenom letmé vzpomínky na to, co možná kdysi četli na displeji, ale již si to nepamatují, protože dostat se opětovně k té informaci je přeci tak snadné. Může to mít vážné dopady na všechny stránky kdysi přirozeného života při užívání přirozené inteligence.
…

Sníte o typu stavby, k němuž jste se ještě nedostal, ale rád byste ji ztvárnil? Co třeba navrhnout si vlastní dům?
To mne nikdy moc nelákalo. Není mi zcela jedno v čem žiji, ale nikdy nebylo metou mého života navrhnout si dům pro sebe. Naopak jsem rád, když můžu žít v prostředí, s nímž po autorské stránce nemám nic společného. Co se týče práce nemám konkrétní téma ve smyslu „chtěl bych udělat kostel“. Přichází to ke mně samo, většinou nesoutěžím, o zakázky se ani nemusím příliš ucházet a můžu vybírat podle toho, jak jsou zajímavé, ale také reálné a jestli měřítkem odpovídají kapacitě našeho ateliéru. Architektura, navrhování domů mě pořád baví a baví mne i učit architektonickému navrhování.

Ladislav Lábus (*1951, Praha) je architekt, pedagog a profesor Fakulty architektury ČVUT. Po studiu architektury na Stavební fakultě ČVUT působil v ateliéru Projektového ústavu (PÚ) hl. m. Prahy. V roce 1991 založil vlastní architektonický ateliér. Od roku 1990 působí na FA ČVUT, v letech 2014–2022 byl jejím děkanem. K jeho významným realizacím patří rekonstrukce a dostavba paláce Langhans v Praze, Dům pečovatelské služby ve Vyšehradě nebo rekonstrukce Paličkovy vily. Dlouhodobě se věnuje také činnosti v České komoře architektů.

Pokračování rozhovoru najdete v časopise STAVBA 3/2026