Michal Pěchouček: Připravujeme studenty pro svět, který teprve vzniká

Technické vzdělávání stojí na prahu zásadní proměny. Umělá inteligence mění podobu profesí, výzkumu i způsobu výuky a univerzity musí hledat nové odpovědi. O budoucnosti ČVUT, interdisciplinaritě i odpovědnosti za technologický rozvoj hovořil Ondřej Beneš s novým rektorem Michalem Pěchoučkem.

Ondřej Beneš: ČVUT si dává ambiciózní cíle v oblasti umělé inteligence a technologického rozvoje. Jak se podle vás mění role technické univerzity ve chvíli, kdy technologie – zejména umělá inteligence – začínají spoluutvářet podobu společnosti?
Michal Pěchouček: Technologie společnost spoluutvářejí odjakživa. Jsou jedním z hlavních motorů její proměny – většinou k lepšímu, někdy bohužel i k horšímu. Role technické univerzity je proto podle mě trojí. První a nejdůležitější je připravovat budoucí generaci inženýrů na svět, který teprve přijde. Nestačí předávat dnešní znalosti. Musíme studentům dát schopnosti, díky nimž budou v budoucím světě úspěšní, budou dělat smysluplnou práci a budou společnosti skutečně užiteční.
Druhou rolí je samotný technologický rozvoj. Univerzita jej spoluvytváří prostřednictvím špičkového výzkumu. Některé technické univerzity v tomto směru určují světový vývoj, jiné jej spíše následují. Naší ambicí je patřit do první skupiny. Inspirací jsou pro nás instituce jako Technická univerzita v Mnichově, ETH Zürich nebo MIT. Třetí role bývá často opomíjená, ale je stejně důležitá. Technická univerzita má být místem kritické společenské debaty o dopadech technologií. Má otevírat diskusi nejen o jejich přínosech, ale i o rizicích. Ve 20. století se takto debatovalo o jaderných technologiích nebo zbrojení. Později se přidala klimatická změna. Dnes stojíme před podobnou výzvou v souvislosti s umělou inteligencí. Univerzita by měla být platformou, kde se otevřeně diskutuje o tom, v čem mohou nové technologie společnosti pomoci a kde naopak mohou představovat riziko.

Jak lze takovou roli univerzity naplnit?
Jsou k tomu dvě cesty. První spočívá v podpoře špičkového výzkumu. Univerzita musí přitahovat vynikající vědce, ale zároveň je vést k tomu, aby dokázali výsledky své práce srozumitelně vysvětlovat veřejnosti. Vědecká excelence a společenská odpovědnost podle mě patří k sobě. Druhou cestou je vytváření institucionálních platforem, které se budou dlouhodobě věnovat otázkám bezpečnosti a dopadů technologického rozvoje.
…

Nestačí ale změnit studijní plány. Nepotřebují se studenti různých oborů také přirozeně potkávat?
Ano. Proto je pro mě důležitý právě kampus. Na špičkových zahraničních univerzitách nevznikají nové myšlenky jen v posluchárnách. Vznikají v laboratořích, výzkumných centrech i při neformálních setkáních lidí z různých oborů. Pokud chceme řešit složité problémy současnosti – například klimatickou změnu, transformaci měst nebo energetiku –, nestačí pohled jediné disciplíny. Potřebujeme prostředí, kde mohou společně pracovat odborníci z různých oborů. Takové prostředí nevznikne samo od sebe. Musí být vědomě budováno.

Promění podle vás umělá inteligence i samotnou profesi architekta?
Jsem přesvědčený, že promění všechny profese. A velmi zásadně. Na univerzitách stále existuje část akademické obce, která věří, že jde o přechodný trend a že stačí vyčkat. Já si myslím pravý opak. Umělá inteligence není epizoda. Je to technologická změna, která už probíhá, a pokud na ni vysoké školy nezareagují, stanou se postupně méně relevantní.
Nejde ale o to nahradit dosavadní výuku výukou práce s umělou inteligencí. Smyslem je promyslet, které části kurikula mají zůstat tradiční a které je potřeba zásadně proměnit.
Toto rozhodnutí nesmí vycházet z toho, co umíme učit dnes nebo co vyhovuje pedagogům. Musí vycházet z toho, co budou naši absolventi potřebovat za deset nebo patnáct let.
Univerzita nemá připravovat výuku pro své profesory. Má připravovat studenty na jejich budoucí profesní život.
…

Když se ohlédnete za svou dosavadní profesní dráhou, co považujete za nejdůležitější zkušenost, kterou si do funkce rektora přinášíte?
Asi poznání, že velké změny nevznikají ze dne na den. Ať už jde o výzkum, budování institucí nebo spolupráci s průmyslem, všechno vyžaduje dlouhodobou práci, trpělivost a schopnost získat pro společnou vizi další lidi. Rektor nemůže univerzitu změnit sám. Může ale vytvořit podmínky, aby se změna mohla odehrát. Právě to považuji za svou hlavní roli.

Michal Pěchouček (*1972, Kolín) je vědec v oblasti umělé inteligence a od února 2026 rektor Českého vysokého učení technického v Praze. Absolvoval Fakultu elektrotechnickou ČVUT, kde v roce 2001 založil Centrum umělé inteligence a dodnes zde působí jako profesor. Patří k předním českým odborníkům na umělou inteligenci, zejména v oblasti inteligentních agentů a multiagentních systémů. Vedle akademické kariéry zastával vedoucí pozice v technologických společnostech Avast, Gen a Cisco a podílel se na založení několika startupů zaměřených na umělou inteligenci a kybernetickou bezpečnost. Ve funkci rektora usiluje o posílení mezinárodní konkurenceschopnosti ČVUT, rozvoj interdisciplinární spolupráce a užší propojení univerzity s technologickou praxí.

Pokračování rozhovoru najdete v časopise STAVBA 3/2026