Návštěva v ateliéru: No Architects

V rubrice „Návštěva v ateliéru“ ukazujeme, jak fungují současná úspěšná česká architektonická studia. Tentokrát padla volba na ateliér střední velikosti No Architects, který vede manželská dvojice Daniela Baráčková a Jakub Filip Novák. Navštívila jsem je v jejich sídle na pražském Janáčkově nábřeží, v bytě, kde kdysi žila Nataša Gollová a navštěvoval ji tam Tristan Tzara.

Umět růst
Mariana Pančíková

Nejste první manželská dvojice, která vede společný ateliér, ale vždycky mě zajímalo, jak se takový model dá dlouhodobě udržet. Jak se vám podařilo skloubit partnerský a profesní život?
Daniela Baráčková: My jsme vlastně nikdy nezažili ten klasický model, kdy má každý svoje oddělené zaměstnání a večer se potkají doma. Oba jsme působili ve své profesi již na studiích. Já už vystavovala a Jakub měl se spolužáky vlastní architektonickou kancelář, když jsme se potkali.
Jakub Filip Novák: Svou tvorbu jsme vzájemně sledovali a sdíleli svoje dojmy z ní hned, jak jsme se seznámili. Nebyl tam žádný okamžik, kdy bychom se rozhodli spolupracovat. Vyvíjelo se to přirozeně, byť to trvalo několik let. Na promoci jsme už měli v kočárku naši nejstarší dceru. Mezi vrstevníky jsme byli rodiče první, museli jsme přijmout odpovědnější životní styl a současně jsme hned viděli, jak rychle čas plyne. V praktických ohledech proto naše kariéry nešly nikdy držet úplně odděleně, sdíleli jsme ateliér, viděli si doma do notebooků, instalovali jsme Danieliny výstavy, navštěvovali nás moji klienti, vozili jsme děti na stavby.
DB: První čistě architektonická zakázka, na které jsme opravdu spolupracovali, byl asi návrh výstavy pro Národní muzeum. Nějak jsme viděli, že by bylo absurdní tuhle věc nedělat společně. Bylo to fajn. A zpětně jsme si řekli, že tím to asi opravdu začalo.
JFN: Ale jinak mě osobně teda vždycky přišlo lepší trávit devět hodin denně v práci s někým, koho miluju, než s někým, koho mi vybrali někde na HR.

Danielo, ty jsi na UMPRUM studovala volné umění. Jak ses dostala k architektuře?
DB: Vždycky, i na Masarykově univerzitě, jsem věděla, že se budu věnovat umění. Když jsem pak už absolvovala na UMPRUMce intermediální tvorbu u Jiřího Davida a moje práce získala ohlas, myslela jsem, že má profesní dráha bude jen a pouze volné umění. Zároveň jsem ale vyrůstala v prostředí, kde se pořád něco stavělo. Část dětství jsem doslova strávila na stavbách a až mnohem později mi došlo, jak silně mě to ovlivnilo. Vyrůstala jsem v domě s interiérem na míru od naší prvorepublikové rodinné firmy, takže vztah k prostoru, řemeslu a designu jsem měla v sobě odjakživa.
JFN: Navíc Danieliny organizační schopnosti po jejích předcích-starostech a podnikatelský duch po předcích-továrnících nejde v umění zúročit tak dobře jako v architektonické kanceláři.

Volné umění ale z tvého života, Danielo, nezmizelo.
DB: Ani na chvíli. Pořád volně tvořím, točím, maluju, vyrábím a vystavuju, dělám projekty s dalšími umělci, celou dobu mám svůj malířský ateliér, i když v něm nejsem tolik, jako v naší kanceláři. Potřebuju obojí. V umění má člověk absolutní svobodu, ale zároveň je tam úplně sám za sebe. Architektura je v tomhle jiná. Je tam zadání, konkrétní člověk, konkrétní potřeby. Zároveň ale vzniká něco společně. Mám ráda týmovou práci, spolupráci s kolegyněmi a kolegy i to, že výsledkem je prostor, který někdo skutečně používá.

Jakube, dokážeš si představit, že bys skončil třeba až mimo architekturu?
JFN: Dneska ne, ale kdysi ano. Když jsem už při projektování začal bokem studovat práva, původně kvůli disertační práci na fakultě architektury, zjistil jsem, jak mě to strašně baví. Na uměleckých školách člověk neustále něco tvoří, pak to obhajuje a schytává kritiku. Nikdy nic není objektivně správně. Najednou jsem byl v prostředí, kde stačilo znát pravidla, rozumět problému, mít všechno načteno. Prostě jenom vědět. V architektuře nevíte nikdy všechno. Na zkouškách na pražské právnické fakultě mi vždycky říkali, z vás bude dobrý advokát a já se smál, že to studuju, jen abych mohl dopsat disertaci a pomoct vylepšit stavební právo. Což bylo mimochodem velmi naivní. Ale jo, přišlo mi to snadné, tvorba má proti tomu v sobě krom radosti totiž i prvek utrpení.

POKRAČOVÁNÍ V ČASOPISE STAVBA 2/2026

O studiu No Architects
Studio No Architects je vystavěno na spolupráci architekta Jakuba Filipa Nováka a vizuální umělkyně Daniely Baráčkové. Jakub a Daniela se poprvé potkali v akademickém senátu Vysoké školy uměleckoprůmyslové, jejich spolupráce ale začala později. Své profesní kariéry naplno propojili až po osmi letech vlastních projektů. Intenzivní profesní spolupráce v jejich vlastní kanceláři No Architects se datuje od roku 2016. Studio se zaměřuje na zakázky zkoordinované a dořešené vždy až do interiérů staveb. Dnes čítá okolo deseti členů a zhruba dvojnásobek externích spolupracovníků. Za svoji práci byli opakovaně oceněni v rámci cen jako jsou Interiér roku, German Design Awards, Stavba roku, Big See Interior design award, Big See Architecture award, Designblok Award aj.
www.noarchitects.cz

foto Michal Ureš