Večer posledního lednového dne roku 1963 vyhořela chata na Ještědu. Už v únoru se uskutečnila regionální soutěž na návrh nového hotelu a televizního vysílače. I vy jste se tenkrát účastnil. Jak to probíhalo? A kdo vlastně rozhodl o vítězném návrhu?
Soutěže se zúčastnili nejenom pracovníci Stavoprojektu Liberec, ale myslím, že i městský architekt. Porota nebyla, sešli jsme se ve Stavoprojektu.
Tedy v současném hotelu Praha na náměstí Dr. Edvarda Beneše?
Ano, v suterénu, byla tam kavárna nebo bar nebo něco podobného a takový větší prostor, společenská místnost, tam jsme se všichni sešli a práce se probíraly. A bylo to jednoznačné, protože to bylo opravdu jiné. Dotvoření kopce.
Zajímavé, účastníci soutěže vybrali vítězný návrh.
Vybrali Karla Hubáčka.
A pak se návrh futuristického hotelu a vysílače představil veřejnosti. Jaká byla reakce jen několik měsíců po tom, co shořela horská chata?
Ještěd je jakousi dominantou města, uplatňuje se v různých pohledech. Proto jsme uspořádali výstavu ve foyer spořitelny. A byla tam, jako na každé výstavě, kniha, kde se návštěvníci vyjadřovali. No tak ta byla plná odporu. Protože na Ještědu byla romantická stavba a najednou tam stála nějaká špička, nějaký hrot… Nikdo si to neuměl představit. A samozřejmě byly taky pochybnosti o technologii výstavby.
Pro publikaci Vzpomínky na Ještěd jste uváděl, že stavba měla přes 70 subdodavatelů. Vedoucí subdodávek Miroslav Jirásek, v téže publikaci píše, že jich bylo až 132. To je neskutečné číslo! Proč tolik subdodavatelů?
To byl právě ten problém. Podniky měly plán a vy jste přišel s něčím jiným. Pro ně to znamenalo nebezpečí, že si přivodí nepříjemnosti. Víte, vedení každého podniku chtělo mít klid a ještě aby bylo „nahoře“ dobře zapsané. A najednou přijde někdo, kdo chce něco, co nedělají a ani si neumějí představit, co k tomu budou potřebovat, jaké ceny a já nevím, co všechno. Takže když se podívám třeba na madlo u baru, to dělali v dílnách na vysoké škole. Zkrátka, kde se co sehnalo.
Židle v restauraci měly zase koncovky nohou z nátrubků trumpet.
Ano. Opravdu, tohle vedlo k hrozným situacím. Víte, když chtěl projektant něco dotáhnout, když to nebyly paneláky, tak musel opravdu přistoupit na to, že si ty věci zajistí sám. Z dnešního pohledu je to nepochopitelné.
Jak tedy bylo vůbec možné, že v době, která potírala jakoukoliv odlišnost, vzniklo něco tak originálního jako je Ještěd a interiér Ještědu?
To je třeba právě přisoudit síle Karla Hubáčka. Když se do něčeho zakousl, jak se říká, tak to nepustil, i když mu spousta lidí říkala: „Jak to zvládneš? Kde to seženeš?“ – „Jen se neboj, jen se neboj,“ odpovídal. Samozřejmě, využil různé příležitosti, a kromě toho on měl také dar přesvědčit. Někdo zkrátka o někom řekne: „To je pitomec, s tím se nebudu…“ To jsem nikdy od Hubáčka neslyšel. To byla jeho síla. Řada dalších by to vzdala, kdyby byli v jeho situaci a před takovým těžkým úkolem.
V metodě vzniku celé stavby můžeme vidět dokument doby. Člověk si to musel celé udělat sám. Bylo to východisko z nouze. Z toho, že nic nebylo. Nebylo například ani žádné originálnější oblečení, takže když chtěl člověk něco jiného, musel si uplést svetr, ušít kalhoty. To samé bylo i s architekturou.
Máte pravdu.
V duchu uceleného architektonického díla jste do interiérů začlenili spoustu výtvarných objektů. V hotelové hale jsem si vždy všimnul kovové mříže, kterou navrhl Jaroslav Klápště. Jak se tohle umělecké dílo vlastně objevilo na Ještědu?
V té době bylo stanoveno, že podle významu díla mu bude příslušet určité procento kumštu. Takže jsme věděli, že můžeme začlenit do interiéru nějaké výtvarné dílo. Klápště byl malíř z Turnova. Malíři to neměli jednoduché, lidi si nekupovali obrázky domů, tak to nefungovalo. Ceny byly nízké, tak jsem si myslel, že si přivydělá. Zeptal jsem se ho, jestli by neudělal mříž a on řekl, že ano. Mříž si nakreslil a zadal kováři v Turnově. Kovář ji zpracoval a jemu se nelíbila. Tudíž nakonec sbíral po sběrných surovinách, ve starém železe, různé součástky, kovové prvky, které sestavil a společně se svým synem je začal svařovat. Takhle to vzniklo. A opravdu to vypadá zajímavě, protože prostor je bílý a mříž černá.
Je to úžasné a má to vlastně i statickou funkci, jsou tam zakomponovaná táhla.
Ano, táhla.
Jaká měla být ta atmosféra pokojů? Měli jste koncepci?
K interiéru jsem se dostal přes kreslení perspektiv. Tenkrát nebyl známý ještě ani dodavatel. Takže z dnešního pohledu, jsem tam udělal i určité chyby, protože jsme neměli nikoho, s kým by se to konzultovalo. A ještě bych zdůraznil jednu věc, že mě to uvádělo do velkého stresu, ale opravdu, to jsem upřímný. Víte, třeba v minulém století bylo samozřejmé, že architekt, když dostal zadanou stavbu, tak ji pojal i s interiérem. Já jsem si tohoto byl vědom a nějak se snažil pochopit celou tu technologii. Proto v interiéru nenajdete dřevo. Je tam kov, umělá hmota a tak dále. A takhle jsem se nějakým způsobem snažil, aby se interiér stavbě přiblížil. Pak byl ovšem problém, kdo to všechno vyrobí.
No a pak také – to že jsem
kreslil ty perspektivy – tak stavaři Václav Bůžek s Josefem Patrmanem šli za
Hubáčkem, jak to mají dělat a on je poslal ke mně: „To si vyřiďte s Binarem.“
Protože Hubáček opravdu trávil čas na cestách, dalo mu obrovskou práci všechno
objíždět. Takže kluci přišli za mnou a nějak jsme se domlouvali. Práce na
interiéru se pak opravdu rozšířila.
Mezi hotelovými pokoji byl také jeden atypický apartmán, vybavený stylovým, ke stavbě kontrastním historickým nábytkem. Jaký je jeho příběh tohoto pokoje v duchu Ludvíka XIV.? Jak se něco tak kontrastního na Ještědu objevilo?
Budete se smát. Vzniklo to tak, že Stavoprojekt měl svého právníka. Byl to takový decentní pán, prvorepublikový, jak vystřižený, opravdu právník velice důstojný. A ten pán žil s dámou, která měla byt stylově zařízený. Chtěli ho zmodernizovat, takže jednou přišel za Hubáčkem a ptal se, jestli neví, kdo by to koupil. Já jsem byl svědkem, a tak jsme se s Karlem Hubáčkem domluvili. Přesvědčil jsem ho, že to bude zajímavé, takové překvapení. A ono to opravdu vyšlo (smích).
Evidentně to vyšlo, protože ten pokoj byl velice žádaný. Ředitel Severočeského muzea, pan magistr Křížek říkal, že to bylo takzvané novomanželské apartmá, že to byl ve své době nejžádanější pokoj na Ještědu a že byl na měsíce dopředu zarezervovaný.
Ano, ano. Má to svoji logiku, pochopitelně… Je to zážitek. Vždy, když je něco atypického k celku, tak je život pestřejší.
Dnešní podoba restauračního a potažmo i hotelového patra je už poněkud vzdálená představě, o které jste uvažoval a kterou jste zrealizoval. Není to už tak dokonalé. Mobiliář se vyměnil, nástěnné panely s mechově zeleným potahem ze Škodovky, prokládané kontrastní kovovou lištou, byly někdy v devadesátých letech přestříkány na stříbřitou. Na podlaze je praktické lino. To vše se může navrátit do původní podoby. V dokumentaci jsem si všiml, že v restauračním patře bylo navrženo broušené teraco. Proč se nerealizovalo?
V té době nebyl velký výběr podlahových krytin. A předpokládalo se, že tady na Ještědu bude komplikovaný provoz. Ne všichni přijdou v normální obuvi. Přijdou třeba v lyžařských botách a ty jsou velice tvrdé. Krytina měla být odolnější. A teraco se kdysi běžně dělalo, každá druhá stavební firma to uměla. Prvorepublikové vily, a tak. Jenomže v té době se už nenašel žádný dodavatel, opravdu ne. Nejjednodušší pak bylo položit koberec.
Osvětlení jste také navrhoval individuálně?
Také, ano. Ale víte, pane architekte, ono v té době nic nebylo. Pro dnešní generaci je to nepochopitelné.
Na druhou stranu to mohlo být nějakým způsobem jednodušší. Dnes byste potřeboval spoustu peněz na různé atesty, splňovat normy. Tenkrát jste si to navrhl tak, jak jste chtěl. Jaký to byl pocit, když jste celý interiér viděl v kompletním osazení?
Řekl bych, že to byl hrozný kvapík. Víte, když dnes designér nakreslí sedací nábytek, tak se vyrobí prototyp, vyzkouší se… A já jsem finální výrobky viděl všechny až tady. Opravdu.
Jednou jste mi říkal, že to na Ještědu bylo poprvé, co jste kdy kreslil mobiliář. To jste asi neočekával, že jednou bude vaše dílo takto ceněné?
Ještě když si uvědomím, v jaké to bylo všechno rychlosti, protože to bylo na poslední chvíli. V tom jsou noci práce, opravdu. Ale já toho nelituju, naopak, udrželo mě to ve formě. Když se na ty věci dívám dnes, tak bych třeba něco udělat jinak, ale tehdy na to nebyl čas a tu zkušenost jsem neměl.
Máme 48 let po otevření veřejnosti. Jak vnímáte Ještěd nyní?
Je to pro mě hezká vzpomínka. Mám příjemný pocit, když tady sedím.
V porovnání s tím, jaké byly na začátku na Ještěd odmítavé reakce, dnes je přijímán a obdivován. Stalo se z něj, skoro bych řekl, novodobé poutní místo.
Ano, ano. Ale já si myslím, že to tak je vždycky, protože ty vršky, ty nějak lákají.
Někteří památkáři zastávají názor, že by Ještěd měl být zakonzervován jako muzeum. Setkal jsem se i s takovými názory, že by měl být uzavřen a na parkovišti před vstupem by se prodávaly vstupenky a dovnitř by se chodilo s průvodcem, podobně jako je to třeba v Brněnské vile Tugendhat. Co si o tom myslíte?
Ne! Já, si myslím, že by měl fungovat.
Doplním ještě, že Vědecká rada ředitelky Národního památkového ústavu podporuje obnovu Ještědu jako unikátní fungující národní kulturní památky. Nepřetržitá funkce vysílače a hotelu je jednoznačně vnímána jako kvalita. Není mnoho národních kulturních památek, které by byly nepřetržitě funkční od svého vzniku.
Pochopitelně. Když mluvíte o Tugendhatu, to je něco jiného, byl stavěný jako obytný dům. Samozřejmě, kdyby tam byla jedna rodina, tak nebude přístupný interiér, který je zajímavý.
Ještěd téměř padesát let odolává povětrnostním podmínkám, které jsou velice náročné. Současný stav stavby je na jednu stranu obdivuhodný, ale na druhou stranu, pokud se o Ještěd někdo zajímá hlouběji, je mu jasné, že současný stav je už neudržitelný. Bude nutná kompletní rekonstrukce. Máte radost, že se bude obnovovat?
Samozřejmě, nesmírnou radost! Nesmírnou! Ale k té povětrnosti. Architekt Hubáček neměl rád mráz, takže neznal zimní sporty a také – a tím se ho nechci dotknout – nějakým způsobem nedomyslel funkci ochozu. Ochoz samozřejmě navrhl proto, aby bylo možné věž obejít dokola, rozhlédnout se po krajině. Ale neuvědomil si, jak to bude vypadat v zimě. Proto vlastně hned, nevím, jestli za rok, nebo za dva roky, se pokusil zakrýt nebo chránit diváka. Dala se tam konstrukce se sklem a přistavilo se vřetenové schodiště. Takže teď v projektu jste vypracovali, že zasklení bude bez konstrukcí, že výhledy budou nerušené – tak to je báječné, opravdu. Tím ten objekt získá.
O vás, o architektu Hubáčkovi a architektu Masákovi vznikla divadelní hra. Samozřejmě mám na mysli SIALská trojčata. Jaký je to pocit?
Pane architekte, to je pro mě nepochopitelné, ale opravdu. Dodnes nechápu, čím jsou pitomečkové z Liberce zajímaví. Byl jsem na premiéře. Tak to chápu, že na premiéru chodí lidi, který chodí na premiéry, samozřejmě, vede je k tomu nejenom zvídavost, ale chtějí být zkrátka informovaní. Takže tam byl zájem. Že se tleská, to chápu. Ale, že je vyprodáno i nadále, tak to opravdu nechápu. Na té premiéře jsem také zaregistroval, že jsem tam jako neschopný lyžař (smích), zatímco Hubáček suverénně sjíždí šusem… Tak to jsem si říkal, že to je nespravedlivé. (smích)
To je nějaká autorská úprava… (smích)
Protože na lyžích jsem stál! Ale Hubáček nelyžoval. Ne, ten ani nevěděl, co to jsou lyže. Neměl rád zimu.
Myslím, že můžeme popřát divadelní hře i nadále úspěch a Ještědu rekonstrukci, obnovení do původního lesku. A vám, pane architekte, velice děkuji za rozhovor.
Já se k vaší představě, vaší snaze přidávám a děkuji vám, že věnujete spolu s otcem práci na Ještědu. Opravdu dokonalou práci. Mohu říct, že jsem spokojen a že z toho mám opravdu radost.
Mezi hotelovými pokoji byl také jeden atypický apartmán, vybavený stylovým, ke stavbě kontrastním historickým nábytkem. Jaký je jeho příběh tohoto pokoje v duchu Ludvíka XIV.? Jak se něco tak kontrastního na Ještědu objevilo?
Budete se smát. Vzniklo to tak, že Stavoprojekt měl svého právníka. Byl to takový decentní pán, prvorepublikový, jak vystřižený, opravdu právník velice důstojný. A ten pán žil s dámou, která měla byt stylově zařízený. Chtěli ho zmodernizovat, takže jednou přišel za Hubáčkem a ptal se, jestli neví, kdo by to koupil. Já jsem byl svědkem, a tak jsme se s Karlem Hubáčkem domluvili. Přesvědčil jsem ho, že to bude zajímavé, takové překvapení. A ono to opravdu vyšlo (smích).
Evidentně to vyšlo, protože ten pokoj byl velice žádaný. Ředitel Severočeského muzea, pan magistr Křížek říkal, že to bylo takzvané novomanželské apartmá, že to byl ve své době nejžádanější pokoj na Ještědu a že byl na měsíce dopředu zarezervovaný.
Ano, ano. Má to svoji logiku, pochopitelně… Je to zážitek. Vždy, když je něco atypického k celku, tak je život pestřejší.
Dnešní podoba restauračního a potažmo i hotelového patra je už poněkud vzdálená představě, o které jste uvažoval a kterou jste zrealizoval. Není to už tak dokonalé. Mobiliář se vyměnil, nástěnné panely s mechově zeleným potahem ze Škodovky, prokládané kontrastní kovovou lištou, byly někdy v devadesátých letech přestříkány na stříbřitou. Na podlaze je praktické lino. To vše se může navrátit do původní podoby. V dokumentaci jsem si všiml, že v restauračním patře bylo navrženo broušené teraco. Proč se nerealizovalo?
V té době nebyl velký výběr podlahových krytin. A předpokládalo se, že tady na Ještědu bude komplikovaný provoz. Ne všichni přijdou v normální obuvi. Přijdou třeba v lyžařských botách a ty jsou velice tvrdé. Krytina měla být odolnější. A teraco se kdysi běžně dělalo, každá druhá stavební firma to uměla. Prvorepublikové vily, a tak. Jenomže v té době se už nenašel žádný dodavatel, opravdu ne. Nejjednodušší pak bylo položit koberec.
Osvětlení jste také navrhoval individuálně?
Také, ano. Ale víte, pane architekte, ono v té době nic nebylo. Pro dnešní generaci je to nepochopitelné.
Na druhou stranu to mohlo být nějakým způsobem jednodušší. Dnes byste potřeboval spoustu peněz na různé atesty, splňovat normy. Tenkrát jste si to navrhl tak, jak jste chtěl. Jaký to byl pocit, když jste celý interiér viděl v kompletním osazení?
Řekl bych, že to byl hrozný kvapík. Víte, když dnes designér nakreslí sedací nábytek, tak se vyrobí prototyp, vyzkouší se… A já jsem finální výrobky viděl všechny až tady. Opravdu.
Jednou jste mi říkal, že to na Ještědu bylo poprvé, co jste kdy kreslil mobiliář. To jste asi neočekával, že jednou bude vaše dílo takto ceněné?
Ještě když si uvědomím, v jaké to bylo všechno rychlosti, protože to bylo na poslední chvíli. V tom jsou noci práce, opravdu. Ale já toho nelituju, naopak, udrželo mě to ve formě. Když se na ty věci dívám dnes, tak bych třeba něco udělat jinak, ale tehdy na to nebyl čas a tu zkušenost jsem neměl.
Máme 48 let po otevření veřejnosti. Jak vnímáte Ještěd nyní?
Je to pro mě hezká vzpomínka. Mám příjemný pocit, když tady sedím.
V porovnání s tím, jaké byly na začátku na Ještěd odmítavé reakce, dnes je přijímán a obdivován. Stalo se z něj, skoro bych řekl, novodobé poutní místo.
Ano, ano. Ale já si myslím, že to tak je vždycky, protože ty vršky, ty nějak lákají.
Někteří památkáři zastávají názor, že by Ještěd měl být zakonzervován jako muzeum. Setkal jsem se i s takovými názory, že by měl být uzavřen a na parkovišti před vstupem by se prodávaly vstupenky a dovnitř by se chodilo s průvodcem, podobně jako je to třeba v Brněnské vile Tugendhat. Co si o tom myslíte?
Ne! Já, si myslím, že by měl fungovat.
Doplním ještě, že Vědecká rada ředitelky Národního památkového ústavu podporuje obnovu Ještědu jako unikátní fungující národní kulturní památky. Nepřetržitá funkce vysílače a hotelu je jednoznačně vnímána jako kvalita. Není mnoho národních kulturních památek, které by byly nepřetržitě funkční od svého vzniku.
Pochopitelně. Když mluvíte o Tugendhatu, to je něco jiného, byl stavěný jako obytný dům. Samozřejmě, kdyby tam byla jedna rodina, tak nebude přístupný interiér, který je zajímavý.
Ještěd téměř padesát let odolává povětrnostním podmínkám, které jsou velice náročné. Současný stav stavby je na jednu stranu obdivuhodný, ale na druhou stranu, pokud se o Ještěd někdo zajímá hlouběji, je mu jasné, že současný stav je už neudržitelný. Bude nutná kompletní rekonstrukce. Máte radost, že se bude obnovovat?
Samozřejmě, nesmírnou radost! Nesmírnou! Ale k té povětrnosti. Architekt Hubáček neměl rád mráz, takže neznal zimní sporty a také – a tím se ho nechci dotknout – nějakým způsobem nedomyslel funkci ochozu. Ochoz samozřejmě navrhl proto, aby bylo možné věž obejít dokola, rozhlédnout se po krajině. Ale neuvědomil si, jak to bude vypadat v zimě. Proto vlastně hned, nevím, jestli za rok, nebo za dva roky, se pokusil zakrýt nebo chránit diváka. Dala se tam konstrukce se sklem a přistavilo se vřetenové schodiště. Takže teď v projektu jste vypracovali, že zasklení bude bez konstrukcí, že výhledy budou nerušené – tak to je báječné, opravdu. Tím ten objekt získá.
O vás, o architektu Hubáčkovi a architektu Masákovi vznikla divadelní hra. Samozřejmě mám na mysli SIALská trojčata. Jaký je to pocit?
Pane architekte, to je pro mě nepochopitelné, ale opravdu. Dodnes nechápu, čím jsou pitomečkové z Liberce zajímaví. Byl jsem na premiéře. Tak to chápu, že na premiéru chodí lidi, který chodí na premiéry, samozřejmě, vede je k tomu nejenom zvídavost, ale chtějí být zkrátka informovaní. Takže tam byl zájem. Že se tleská, to chápu. Ale, že je vyprodáno i nadále, tak to opravdu nechápu. Na té premiéře jsem také zaregistroval, že jsem tam jako neschopný lyžař (smích), zatímco Hubáček suverénně sjíždí šusem… Tak to jsem si říkal, že to je nespravedlivé. (smích)
To je nějaká autorská úprava… (smích)
Protože na lyžích jsem stál! Ale Hubáček nelyžoval. Ne, ten ani nevěděl, co to jsou lyže. Neměl rád zimu.
Myslím, že můžeme popřát divadelní hře i nadále úspěch a Ještědu rekonstrukci, obnovení do původního lesku. A vám, pane architekte, velice děkuji za rozhovor.
Já se k vaší představě, vaší snaze přidávám a děkuji vám, že věnujete spolu s otcem práci na Ještědu. Opravdu dokonalou práci. Mohu říct, že jsem spokojen a že z toho mám opravdu radost.
Děkujeme. Teď je ale
důležité, aby se stavba skutečně rekonstruovala, už je nejvyšší čas.
Rád bych… jestli to můžu říct… rád bych se dožil obnoveného Ještědu. Samozřejmě ale vím, že to bude ještě nějaký čas trvat.
Produkce: ARN STUDIO
Foto: Katuše Krejčíková
Rád bych… jestli to můžu říct… rád bych se dožil obnoveného Ještědu. Samozřejmě ale vím, že to bude ještě nějaký čas trvat.
Produkce: ARN STUDIO
Foto: Katuše Krejčíková
O tom trojskle nepochybuji. Na to jsem rozhodnutý na 100%, aspoň v tom mám jasno na začátek. Ale vypadá to…
To tlumení zvuku je tam docela slušné, co tak koukám.
I to byl důvod, proč jsme si na stavbu domu vybrali právě cihly Heluz. Jasně, šlo hlavně o ty technické…
Petr Vybrali jsme ho hlavně kvůli lepší tepelné izolaci – v zimě je u oken znatelně tepleji a v létě…
Je fajn vidět, že společnost HELUZ IZOS nabízí nejen širokou škálu izolačního zasklení, ale také nástroje, které usnadňují výběr —…