Chtěl jsem, aby se interiér stavbě přiblížil

Chtěl jsem, aby se interiér stavbě přiblížil

Otakar Binar a Michal Krejčík k příležitosti 55. výročí položení základního kamene horského hotelu a televizního vysílače na Ještědu.

Večer posledního lednového dne roku 1963 vyhořela chata na Ještědu. Už v únoru se uskutečnila regionální soutěž na návrh nového hotelu a televizního vysílače. I vy jste se tenkrát účastnil. Jak to probíhalo? A kdo vlastně rozhodl o vítězném návrhu?
Soutěže se zúčastnili nejenom pracovníci Stavoprojektu Liberec, ale myslím, že i městský architekt. Porota nebyla, sešli jsme se ve Stavoprojektu.

Tedy v současném hotelu Praha na náměstí Dr. Edvarda Beneše?
Ano, v suterénu, byla tam kavárna nebo bar nebo něco podobného a takový větší prostor, společenská místnost, tam jsme se všichni sešli a práce se probíraly. A bylo to jednoznačné, protože to bylo opravdu jiné. Dotvoření kopce.

Zajímavé, účastníci soutěže vybrali vítězný návrh.
Vybrali Karla Hubáčka.

A pak se návrh futuristického hotelu a vysílače představil veřejnosti. Jaká byla reakce jen několik měsíců po tom, co shořela horská chata?
Ještěd je jakousi dominantou města, uplatňuje se v různých pohledech. Proto jsme uspořádali výstavu ve foyer spořitelny. A byla tam, jako na každé výstavě, kniha, kde se návštěvníci vyjadřovali. No tak ta byla plná odporu. Protože na Ještědu byla romantická stavba a najednou tam stála nějaká špička, nějaký hrot… Nikdo si to neuměl představit. A samozřejmě byly taky pochybnosti o technologii výstavby.

Pro publikaci Vzpomínky na Ještěd jste uváděl, že stavba měla přes 70 subdodavatelů. Vedoucí subdodávek Miroslav Jirásek, v téže publikaci píše, že jich bylo až 132. To je neskutečné číslo! Proč tolik subdodavatelů?
To byl právě ten problém. Podniky měly plán a vy jste přišel s něčím jiným. Pro ně to znamenalo nebezpečí, že si přivodí nepříjemnosti. Víte, vedení každého podniku chtělo mít klid a ještě aby bylo "nahoře" dobře zapsané. A najednou přijde někdo, kdo chce něco, co nedělají a ani si neumějí představit, co k tomu budou potřebovat, jaké ceny a já nevím, co všechno. Takže když se podívám třeba na madlo u baru, to dělali v dílnách na vysoké škole. Zkrátka, kde se co sehnalo.

Židle v restauraci měly zase koncovky nohou z nátrubků trumpet.
Ano. Opravdu, tohle vedlo k hrozným situacím. Víte, když chtěl projektant něco dotáhnout, když to nebyly paneláky, tak musel opravdu přistoupit na to, že si ty věci zajistí sám. Z dnešního pohledu je to nepochopitelné.

Jak tedy bylo vůbec možné, že v době, která potírala jakoukoliv odlišnost, vzniklo něco tak originálního jako je Ještěd a interiér Ještědu?
To je třeba právě přisoudit síle Karla Hubáčka. Když se do něčeho zakousl, jak se říká, tak to nepustil, i když mu spousta lidí říkala: „Jak to zvládneš? Kde to seženeš?“ – „Jen se neboj, jen se neboj,“ odpovídal. Samozřejmě, využil různé příležitosti, a kromě toho on měl také dar přesvědčit. Někdo zkrátka o někom řekne: „To je pitomec, s tím se nebudu…“ To jsem nikdy od Hubáčka neslyšel. To byla jeho síla. Řada dalších by to vzdala, kdyby byli v jeho situaci a před takovým těžkým úkolem.

V metodě vzniku celé stavby můžeme vidět dokument doby. Člověk si to musel celé udělat sám. Bylo to východisko z nouze. Z toho, že nic nebylo. Nebylo například ani žádné originálnější oblečení, takže když chtěl člověk něco jiného, musel si uplést svetr, ušít kalhoty. To samé bylo i s architekturou.
Máte pravdu.

V duchu uceleného architektonického díla jste do interiérů začlenili spoustu výtvarných objektů. V hotelové hale jsem si vždy všimnul kovové mříže, kterou navrhl Jaroslav Klápště. Jak se tohle umělecké dílo vlastně objevilo na Ještědu?
V té době bylo stanoveno, že podle významu díla mu bude příslušet určité procento kumštu. Takže jsme věděli, že můžeme začlenit do interiéru nějaké výtvarné dílo. Klápště byl malíř z Turnova. Malíři to neměli jednoduché, lidi si nekupovali obrázky domů, tak to nefungovalo. Ceny byly nízké, tak jsem si myslel, že si přivydělá. Zeptal jsem se ho, jestli by neudělal mříž a on řekl, že ano. Mříž si nakreslil a zadal kováři v Turnově. Kovář ji zpracoval a jemu se nelíbila. Tudíž nakonec sbíral po sběrných surovinách, ve starém železe, různé součástky, kovové prvky, které sestavil a společně se svým synem je začal svařovat. Takhle to vzniklo. A opravdu to vypadá zajímavě, protože prostor je bílý a mříž černá.

Je to úžasné a má to vlastně i statickou funkci, jsou tam zakomponovaná táhla.
Ano, táhla.

Jaká měla být ta atmosféra pokojů? Měli jste koncepci?
K interiéru jsem se dostal přes kreslení perspektiv. Tenkrát nebyl známý ještě ani dodavatel. Takže z dnešního pohledu, jsem tam udělal i určité chyby, protože jsme neměli nikoho, s kým by se to konzultovalo. A ještě bych zdůraznil jednu věc, že mě to uvádělo do velkého stresu, ale opravdu, to jsem upřímný. Víte, třeba v minulém století bylo samozřejmé, že architekt, když dostal zadanou stavbu, tak ji pojal i s interiérem. Já jsem si tohoto byl vědom a nějak se snažil pochopit celou tu technologii. Proto v interiéru nenajdete dřevo. Je tam kov, umělá hmota a tak dále. A takhle jsem se nějakým způsobem snažil, aby se interiér stavbě přiblížil. Pak byl ovšem problém, kdo to všechno vyrobí.