Chtěl jsem, aby se interiér stavbě přiblížil

No a pak také – to že jsem kreslil ty perspektivy – tak stavaři Václav Bůžek s Josefem Patrmanem šli za Hubáčkem, jak to mají dělat a on je poslal ke mně: „To si vyřiďte s Binarem.“ Protože Hubáček opravdu trávil čas na cestách, dalo mu obrovskou práci všechno objíždět. Takže kluci přišli za mnou a nějak jsme se domlouvali. Práce na interiéru se pak opravdu rozšířila.

Mezi hotelovými pokoji byl také jeden atypický apartmán, vybavený stylovým, ke stavbě kontrastním historickým nábytkem. Jaký je jeho příběh tohoto pokoje v duchu Ludvíka XIV.? Jak se něco tak kontrastního na Ještědu objevilo?
Budete se smát. Vzniklo to tak, že Stavoprojekt měl svého právníka. Byl to takový decentní pán, prvorepublikový, jak vystřižený, opravdu právník velice důstojný. A ten pán žil s dámou, která měla byt stylově zařízený. Chtěli ho zmodernizovat, takže jednou přišel za Hubáčkem a ptal se, jestli neví, kdo by to koupil. Já jsem byl svědkem, a tak jsme se s Karlem Hubáčkem domluvili. Přesvědčil jsem ho, že to bude zajímavé, takové překvapení. A ono to opravdu vyšlo (smích).

Evidentně to vyšlo, protože ten pokoj byl velice žádaný. Ředitel Severočeského muzea, pan magistr Křížek říkal, že to bylo takzvané novomanželské apartmá, že to byl ve své době nejžádanější pokoj na Ještědu a že byl na měsíce dopředu zarezervovaný.
Ano, ano. Má to svoji logiku, pochopitelně… Je to zážitek. Vždy, když je něco atypického k celku, tak je život pestřejší.

Dnešní podoba restauračního a potažmo i hotelového patra je už poněkud vzdálená představě, o které jste uvažoval a kterou jste zrealizoval. Není to už tak dokonalé. Mobiliář se vyměnil, nástěnné panely s mechově zeleným potahem ze Škodovky, prokládané kontrastní kovovou lištou, byly někdy v devadesátých letech přestříkány na stříbřitou. Na podlaze je praktické lino. To vše se může navrátit do původní podoby. V dokumentaci jsem si všiml, že v restauračním patře bylo navrženo broušené teraco. Proč se nerealizovalo?
V té době nebyl velký výběr podlahových krytin. A předpokládalo se, že tady na Ještědu bude komplikovaný provoz. Ne všichni přijdou v normální obuvi. Přijdou třeba v lyžařských botách a ty jsou velice tvrdé. Krytina měla být odolnější. A teraco se kdysi běžně dělalo, každá druhá stavební firma to uměla. Prvorepublikové vily, a tak. Jenomže v té době se už nenašel žádný dodavatel, opravdu ne. Nejjednodušší pak bylo položit koberec.

Osvětlení jste také navrhoval individuálně?
Také, ano. Ale víte, pane architekte, ono v té době nic nebylo. Pro dnešní generaci je to nepochopitelné.

Na druhou stranu to mohlo být nějakým způsobem jednodušší. Dnes byste potřeboval spoustu peněz na různé atesty, splňovat normy. Tenkrát jste si to navrhl tak, jak jste chtěl. Jaký to byl pocit, když jste celý interiér viděl v kompletním osazení?
Řekl bych, že to byl hrozný kvapík. Víte, když dnes designér nakreslí sedací nábytek, tak se vyrobí prototyp, vyzkouší se… A já jsem finální výrobky viděl všechny až tady. Opravdu.

Jednou jste mi říkal, že to na Ještědu bylo poprvé, co jste kdy kreslil mobiliář. To jste asi neočekával, že jednou bude vaše dílo takto ceněné?
Ještě když si uvědomím, v jaké to bylo všechno rychlosti, protože to bylo na poslední chvíli. V tom jsou noci práce, opravdu. Ale já toho nelituju, naopak, udrželo mě to ve formě. Když se na ty věci dívám dnes, tak bych třeba něco udělat jinak, ale tehdy na to nebyl čas a tu zkušenost jsem neměl.

Máme 48 let po otevření veřejnosti. Jak vnímáte Ještěd nyní?
Je to pro mě hezká vzpomínka. Mám příjemný pocit, když tady sedím.

V porovnání s tím, jaké byly na začátku na Ještěd odmítavé reakce, dnes je přijímán a obdivován. Stalo se z něj, skoro bych řekl, novodobé poutní místo.
Ano, ano. Ale já si myslím, že to tak je vždycky, protože ty vršky, ty nějak lákají.

Někteří památkáři zastávají názor, že by Ještěd měl být zakonzervován jako muzeum. Setkal jsem se i s takovými názory, že by měl být uzavřen a na parkovišti před vstupem by se prodávaly vstupenky a dovnitř by se chodilo s průvodcem, podobně jako je to třeba v Brněnské vile Tugendhat. Co si o tom myslíte?
Ne! Já, si myslím, že by měl fungovat.

Doplním ještě, že Vědecká rada ředitelky Národního památkového ústavu podporuje obnovu Ještědu jako unikátní fungující národní kulturní památky. Nepřetržitá funkce vysílače a hotelu je jednoznačně vnímána jako kvalita. Není mnoho národních kulturních památek, které by byly nepřetržitě funkční od svého vzniku.
Pochopitelně. Když mluvíte o Tugendhatu, to je něco jiného, byl stavěný jako obytný dům. Samozřejmě, kdyby tam byla jedna rodina, tak nebude přístupný interiér, který je zajímavý.

Ještěd téměř padesát let odolává povětrnostním podmínkám, které jsou velice náročné. Současný stav stavby je na jednu stranu obdivuhodný, ale na druhou stranu, pokud se o Ještěd někdo zajímá hlouběji, je mu jasné, že současný stav je už neudržitelný. Bude nutná kompletní rekonstrukce. Máte radost, že se bude obnovovat?
Samozřejmě, nesmírnou radost! Nesmírnou! Ale k té povětrnosti. Architekt Hubáček neměl rád mráz, takže neznal zimní sporty a také – a tím se ho nechci dotknout – nějakým způsobem nedomyslel funkci ochozu. Ochoz samozřejmě navrhl proto, aby bylo možné věž obejít dokola, rozhlédnout se po krajině. Ale neuvědomil si, jak to bude vypadat v zimě. Proto vlastně hned, nevím, jestli za rok, nebo za dva roky, se pokusil zakrýt nebo chránit diváka. Dala se tam konstrukce se sklem a přistavilo se vřetenové schodiště. Takže teď v projektu jste vypracovali, že zasklení bude bez konstrukcí, že výhledy budou nerušené – tak to je báječné, opravdu. Tím ten objekt získá.

O vás, o architektu Hubáčkovi a architektu Masákovi vznikla divadelní hra. Samozřejmě mám na mysli SIALská trojčata. Jaký je to pocit?
Pane architekte, to je pro mě nepochopitelné, ale opravdu. Dodnes nechápu, čím jsou pitomečkové z Liberce zajímaví. Byl jsem na premiéře. Tak to chápu, že na premiéru chodí lidi, který chodí na premiéry, samozřejmě, vede je k tomu nejenom zvídavost, ale chtějí být zkrátka informovaní. Takže tam byl zájem. Že se tleská, to chápu. Ale, že je vyprodáno i nadále, tak to opravdu nechápu. Na té premiéře jsem také zaregistroval, že jsem tam jako neschopný lyžař (smích), zatímco Hubáček suverénně sjíždí šusem… Tak to jsem si říkal, že to je nespravedlivé. (smích)

To je nějaká autorská úprava… (smích)
Protože na lyžích jsem stál! Ale Hubáček nelyžoval. Ne, ten ani nevěděl, co to jsou lyže. Neměl rád zimu.

Myslím, že můžeme popřát divadelní hře i nadále úspěch a Ještědu rekonstrukci, obnovení do původního lesku. A vám, pane architekte, velice děkuji za rozhovor.
Já se k vaší představě, vaší snaze přidávám a děkuji vám, že věnujete spolu s otcem práci na Ještědu. Opravdu dokonalou práci. Mohu říct, že jsem spokojen a že z toho mám opravdu radost.