Bouda III.

Fotogalerie ke článku (7)

Bouda III-a

Bouda III - ze stavby

Bouda III

Detail "N"

Červená fasáda

Řez auditoriem

Plán - patro s šedy

Celá fotogalerie (7)

Adresa: piazzeta Národního divadla
Investor: Národní divadlo
Architekt: Luboš Svoboda
Spoluautor Cooperation: Petr Lukšan/Creative Lab
Generální dodavatel Contractor: Skanska.cz
Subdodavatel Subcontractor: Cetris
Zastavěná plocha Built-up area: 370 m²
Termín realizace Completion date: květen 2006
Foto: Hofik, Cetris fotoarchiv


Ve chvíli, kdy vzniká tato recenze, se už v pořadí třetí Bouda proměnila z architektonického díla zpět v trubky a spojky lešení a desky Cetris. Od 1. do 27. června 2006 tu opera Národního divadla pětkrát provedla multižánrové dílo Lukáše Hurníka The Angels, činohra desetkrát scénickou báseň Ivy Klestilové Hrdinové a balet, v Boudě letos poprvé, 2 taneční večery Tanec v Boudě. První Boudu postavil v roce 2003 scénograf Petr Matásek na Ovocném trhu a legitimizoval ji kontext Pražského quadriennale. O rok později Boudu projektoval další scénograf, ředitel Národního divadla Daniel Dvořák. Stála už na piazzetě za Zítkovou historickou budovou Národního divadla. I její existence a forma měly jakousi pomocnou legitimizaci: Hrál se tu Hypermarket Viliama Klimáčka. Po roční pauze se sem Bouda vrátila. S vyšším podílem architektury, v podobě univerzálnější, aby posloužila všem souborům Národního divadla, a s poněkud vyšším komfortem. Prolnutí s životem okolního města, tedy to, co činí projekt Bouda tak přitažlivým, zůstalo.
Architektura je uměním pro věčnost a s dočasnými stavbami bývá proto jistá potíž, dobře postižená názvem projektu. Dočasná stavba tenduje více ke konkrétnosti, přímočaré čitelnosti své funkce. Bouda pro divadlo, navíc Národní a na dvorku před jeho posvátnou budovou k tomu, je pak úkolem zcela mimořádným. Luboš Svoboda sáhl šťastně po tvaru, která ideálně spojuje formu zobrazující, o niž si říká „žánr“ boudy, a formu abstraktní, jež je podstatou architektury: iniciály ND. Stylizované spojení prostorového N hlediště a D namalovaného na stěně hranolu jeviště jsou zároveň zobrazením divadla. Cetris se díky perfektnímu řemeslnému provedení ukázal jako ideální materiál, nepopírající dočasnost boudy, ale ani věčnost architektury. Stavět dočasnou architekturu v ohnisku radiace okolní vysoké, věčné a významy nabité architektury, je zkouška bez analogií. Luboš Svoboda v ní ale plně obstál.
Úkol je mimořádný i místem. Původní periferie při řece a hradbách mezi Starým a Novým Městem se ocitla po jejich zboření poblíž důležitého prostorového uzlu zárodku pražské Ringstraße. V letech 1844 — 1848 místo zastavěly Kaurovy domy a vytvořily tak situaci budoucího Národního divadla. Soutěž na ideové architektonicko-urbanistické řešení zástavby okolí Národního divadla, vypsaná v roce 1958, stála za jejich koncem o rok později. Od počátku 70. let se rodila urbanistická koncepce Pavla Kupky, kladoucí sem nové náměstí mezi třemi novými budovami a odhaleným bočním průčelím Zítkova divadla. Dva roky před cílovým výročím 1983 do koncepce razantně vstoupila Nová scéna Karla Pragera. Divadelnímu náměstí, které vymezila spolu s Kupkovou provozní budovou a divadelní restaurací, se začalo „shora“ říkat piazetta. Byla v tom snaha vyjádřit podíl umění na její podobě, ale nechtěně to zároveň postihovalo, že nejde o skutečné náměstí. Jedinou neprůstupnou stěnou zůstala fasáda Národního divadla, Zítkem samozřejmě jako stěna náměstí nekomponovaná, oddělená navíc příkopem Divadelní ulice. Kontrast Voršilské zahrady ještě stupňoval dojem nevlídnosti, intenzívní pocit zbytečnosti dodnes pointuje lejnovitá plastika Znovuzrození, dílo to Josefa Malejovského. Kromě skateboardistů tu nikdo dobrovolně nepobývá.
Nelze říci, že chtění Husákových časů tu zrodilo špatné místo. Nezrodilo místo, jen nevlídný průchod z Národní do Ostrovní. Dokázala to až Bouda III pádným architektonickým činem, který sem vnesl smysl a nový řád. Po jejím snesení je zbytečná piazetta ještě marnější. Žádá si Boudu věčnou.


Publikováno ve Stavbě č. 4/2006