Elisa Valero Ramos: Dominikánská škola v Ogíjares

Rekonstrukce školy v období ekonomické krize

Místo: Ogíjares, provincie Granada, Španělsko
Klient: Colegio Santa María del Llano
Architekt: Elisa Valero Ramos
Technický návrh: Rufino Manuel Quesada Molina
Spolupráce: Leonardo Tapiz Buzarra
Stavitel: Parejo Anguita S.L.
Plocha: 931,5 m²
Realizace: 2012
Foto: Fernando Alda

Autorka: Budova Dominikánské školy v Ogíjares je z 19. století. Původně venkovské letovisko bylo několikrát rozšiřováno, aby odpovídalo vyvíjejícím se potřebám uživatelů. Zastarávání konstrukce v 21. století a požadavky norem pedagogické rady vedly původně k rozhodnutí prodat bývalé zahrady, nyní určené k výstavbě, a postavit novou školu s rozpočtem 3 milionů eur. Krize dorazila právě včas, a nemožnost prodeje pozemků vedla k udržitelnější alternativě: recyklovat školu s náklady o jednu nulu menšími, za 300 tisíc eur. Práce musely být prováděny během relativně krátkých letních prázdnin.

Aby to všechno bylo možné splnit, drželi jsme se za všech okolností jednoho pravidla: dělat jen to, co je nezbytně nutné, zbourat jen to, co je nezbytně nutné. Menší projekt, protože to muselo být provedeno v kratším čase a za méně peněz. Tak byly instalovány nové únikové cesty, učebny a vstup byly přeobjednány podle nových podmínek, instalace byly obnoveny s ohledem na energetickou úspornost, nainstalována byla nová koupelnová jádra a byly opraveny střechy. Nic dalšího nebylo nutné, přesto tato škola, přesveškeré architektonické záplatování, nabízí mnohem více možností pro hry, manipulaci a vyjadřování, než si dospělí mohli představit.

Výsledkem je nedokonalá architektura, fragment recyklovaného města, silně podmíněná intervence, která se změnila v příležitost k experimentování s novými materiály, způsoby stavění a se způsobem života a pohledu na svět. Pokud existuje nějaká věc, na které se všichni pedagogové shodnou, je to přesvědčení, že emocionální a kognitivní vývoj člověka se odehrává v prvních letech života, a je velmi vhodné, když prostor pro děti je stimulujícím a motivujícím prostředím.

Přidaným úkolem této intervence bylo, při minimálních možných investicích, generovat nová zařízení a zajištění v souladu s normami pro požární ochranu a dostupnost. Bylo to cvičení v čisté architektonické recyklaci od okamžiku, kdy jsme akceptovali životaschopnost stávající budovy. Budova školy byla již dříve opakovaně proměňována, rozšiřována a rekonstruována, a jako dům protagonisty z filmu Jacqua Tatiho Mon oncle (Můj strýček), je naplněna nejednoznačnými prostory. Patří mezi ně fascinující schodiště s pěti různými typy podlah, které začíná jako ramenné a končí ve spirále, patří mezi ně i překvapivé zřetězení prostor, které splňují požadavky na ně kladené, aniž by „poslouchaly“ nějaké normy a aniž by reagovaly na jakoukoliv racionalitu budovy, která by byla navržena jako celek v jednu dobu. Patio a nepravděpodobné zdi z různých dob a po různých rekonstrukcích, prostory a v nich povrchové úpravy tvoří skládanku, kterou by z hlediska stimulace a motivace dětí bylo nemožné překonat.

Tato práce po nás vyžadovala pozornost vůči dvěma různým kritériím současně. Na jedné straně jsme museli vyhovět potřebám uživatelů, udržet je v mysli po celou dobu. Na druhou stranu, jsme vše museli dělat s péčí o udržitelný rozvoj a kreativitu, což jsou požadavky tohoto století, vyznávajícího soužití s dědictvím, jehož hodnota může nebo nemusí být rozpoznána.