Grafik Petr Toman pořídil v první polovině 80. let minulého století stovky diapozitivů, na kterých pro vlastní potřebu dokumentoval mizející Žižkov, který znal od dětství. Před několika lety objevil fotografie v jeho soukromém archivu režisér a producent Radim Procházka. Rozhodl se z nich vytvořit film, při jehož uvedení využije superširokou projekci v pražském CAMPu.
„V CAMPu se většinou zaměřujeme na budoucí proměny Prahy. Tentokrát ale návštěvníky vtáhneme do minulosti a ukážeme jim část Žižkova, která už neexistuje,“ komentuje vedoucí CAMPu Štěpán Bärtl.
Dodnes viditelnými výsledky komunisty nařízené asanace Žižkova jsou bloky panelových domů v centru historické čtvrti. „Autor fotek je sice absolvent AVU, ale jeho přístup k „dokumentaci“ Žižkova neměl umělecké ambice,“ říká Procházka, „neestetizoval, nehledal metafory, ale nostalgicky zaznamenával. Opakující se motivy bezděčně nabízejí ještě jiné příběhy než jen postupné a fatální mizení staré zástavby.“ Procházka společně se střihačem Janem Daňhelem a skladatelem Michalem Ratajem z fotografií vytvořili filmovou koláž, která působí nejen na emoce, ale některé záběry mají na diváky až fyzický účinek.
Na úterní slavnostní premiéře doprovodí skladatel Michal Rataj a trumpetista Oskar Török filmovou projekci živým vystoupením. Od středy 9. února do neděle 20. února se pak film bude promítat vždy každou čtvrthodinu po celou otevírací dobu CAMPu.
Radim Procházka je filmový a televizní producent a režisér, pedagog FAMU. Vystudoval dokument na FAMU v dílně Karla Vachka, se kterým pak téměř 20 let spolupracoval. Jeho vlastní filmy uvedly významné festivaly, jako MFF Karlovy Vary nebo MFDF Jihlava. Jan Daňhel je přední český střihač. Mezi jeho nejvýraznější spolupráce patří Hmyz Jana Švankmajera, se kterým jej pojí také příslušnost ke Skupině česko-slovenských surrealistů. Skladatel Michal Rataj je autorem převážně elektroakustické a instrumentální hudby a od roku 2008 sólově vystupuje v autorských zvukových performancích v Evropě i v USA.
Film vznikl za podpory Fondu kinematografie a městské části Praha 3.
podle podkladů pořadatele
Od roku 1972 jsem jako vystudovaný architekt byla zaměstnaná v SURPMO v atelieru ing.arch.M.Sádka. Po mateřských dovolených jsem se přesunula z urbanistického atelieru do atelieru pro přestavbu Žižkova. První čas jsme dělali průzkumy a domy zaměřovali. Byly to velmi krásné domy postavené na přelomu 19. a 20.stol.kdy řemeslo bylo na vrcholu. Krovy i klenby – byla to nádhera. Potkávali jsme původní majitele a původní obyvatele, a tak se leccos o domech dozvěděli. Z archivu jsme si půjčovali původní výkresy z dílny mistrů zednických a mistrů tesařských.
Návrhy přestaveb ve stylu panelákových bytů se mi hrubě nelíbily. Nádherné vzdušné prostory bylo povinnost zmenšit, snížit, vložit bytové jádro…a tedy zcela pokazit.
Tento náš atelier vedl ing.Plachý. Občas jsem se k němu objednala a šla mu vysvětlit, že takto se to dělat nemůže a nesmí. Je to zločin na krásném Žižkově. Končívali jsme tyto konzultace tak, že mne ing.Plachý poučil, že se jede podle Směrnice KSČ (nebo jaké směrnice), jinak to dělat nelze a jednou mi dokonce dal knížku těch směrnic. Abych si to přečetla. Zřejmě ing.Plachý byl slušný člověk, a tak byl vystřídán s.Mrázem. Tehdy přišlo velké a důrazné varování, že Mráz je velký komunista a nedalo či nesmělo se k němu chodit. Začal vyhazovat lidi. Nezbylo mi, než podat výpověd a opustit milovaný Žižkov. Na tohle období mám krásné vzpomínky.
Jednou jsem ale chtěla vidět odstřel domu. Zážitek byl tak příšerný, že už nikdy ! Oblast uzavřeli hasiči a policie. Střelmistři dům naplnili dynamitem, odstřel se uskutečnil za stálého kropení hadicemi. Zajímavé to nebylo, bylo to tragické.
Po odstřelu, když bylo trochu vidět přes prach, který pokryl v okolí všechno, jsem viděla utržené krásné kamenné schodiště, které se zřítilo, celé úseky mistrně vyzděných kleneb, které se taky zřítily, kusy krovu, krásná zdravá prkna, tesařsky opracované prvky krovu… samá umělecká díla.
A to se nezmiňuji o oknech , dveřích, zábradlí atd. Nikdo dnes neumí takto vyzdít klenby, schody, vázat krovy. Nikdy jsem se nezbavila šoku z odstřelu domu.
Zcela jistě je třeba ukazovat občanům i odborné části veřejnosti, co znamená bezhlavá likvidace svědků naší historie. Vždy tím společnost něco ztrácí, a kdo nepozná svoji minulost, nenajde ani správnou budoucnost.