Futuristické stavby Normana Fostera zná hlavně Londýn

(ČTK) – Jeho prostorné a vzdušné stavby mění horizonty velkých měst. Ve stylu Normana Fostera vane duch nového tisíciletí. Od minimalistické bubliny k londýnské „okurce“ či rekonstrukci německého Říšského sněmu – jeho díla posouvají estetické i technologické hranice možností s ohleduplností k životnímu prostředí. Věhlasný britský architekt a designér oslavil v pondělí 1. června osmdesátiny.

Foster si libuje v moderních odlehčených materiálech. Vyhýbá se tradiční klimatizaci ve prospěch přirozeného větrání. Futuristické letištní haly, mrakodrapy, muzea a veřejné budovy podle jeho projektů vyrůstají po celém světě. Navrhoval ale i kliky u dveří, větrnou turbínu či elektrický autobus na částečně solární pohon. A nejvíc je jeho rukopis patrný v centru Londýna.

Jako obrovská šiška ze skla a železa, která přistála v londýnské City kousek od Temže, vypadá v roce 2004 otevřená Fosterova budova zajišťovny Swiss Re, které Londýňané přezdívají okurka. V zástavbě okolních domů a kostelíků působí jako objekt mimozemské civilizace. Věž o 41 patrech spotřebuje o 50 procent míň energie než podobné stavby a využívá denního světla, které sem proudí prosklenými částmi.

Ze skla a oceli je i jeho budova Nové radnice, která se usadila na opačném břehu Temže jako obrovské nakloněné vejce. Vyklání se do boku v úhlu třiceti stupňů, čímž z jihu omezí dopad slunečních paprsků a na severu naopak zpřístupní co nejvíc světla: „Nedostatek energie je celosvětovým problémem. Namísto energeticky náročných rodinných domů potřebujeme mrakodrapy, které je možno postavit a provozovat co nejúsporněji.“

Jako „světelné ostří nože přetínající řeku“ si Foster představoval most pro pěší, který překlenul Temži na počest nového tisíciletí v roce 2000. Ladná lávka se však po otevření nepříjemně houpala a svému tvůrci vynesla přezdívku Lord Vratký.

Při rekonstrukci berlínského Reichstagu chtěl Foster zakrýt celou stavbu skleněným baldachýnem. Ale to neprošlo. Tak alespoň navrhl střechu v podobě skleněné kopule s vyhlídkovou rampou a automaticky řízenou soustavou zrcadel, která osvětlují plenární sál. Kupole je též rezervoárem vzduchu pro systém přirozeného větrání. Obkružují ji točité rampy, poskytující kromě vyhlídky i symbolický pocit pozice nad politiky.

Hluboké údolí francouzské řeky Tarn u městečka Millau v roce 2005 přeťal jiný Fosterův gigant. Sedm štíhlých pilířů, které ční do nebe jako obří jehly, spojuje soustava silných závěsných lan, klenoucí se nad proláklinou širokou téměř tři kilometry: „Lidské dílo musí být v souladu s přírodou. Pilíře musejí zapadnout do krajiny, jako kdyby vyrostly ze země.“

Virtuos britské architektury prožil dětství v dělnické čtvrti v Manchesteru mezi modely letadel a knihami o Le Corbusierových teoriích prostoru, světla a minimalismu. V šestnácti odešel ze školy a sloužil u britského letectva (RAF). Na pozdější studia architektury si vydělával prodejem zmrzliny. Po skončení školy se rozjel do USA, kde „pěšky, autem a busem“ obrazil co možná nejvíc staveb Franka Lloyda Wrighta. Jejich ladné křivky a přirozené světlo si umínil přenést do formální Británie.

Na britské scéně vyšla jeho hvězda v 60. letech. V roce 1964 vytvořil v Cornwallu skleněnou bublinu, což byla budova částečně zakopaná v zemi s názvem Kokpit. V roce 1970 navrhl již v rámci firmy Foster and Partners první nafukovací budovu banky na světě – průsvitný objekt z nylonu a PVC.

V roce 1990 byl Foster povýšen do šlechtického stavu. V Británii však zaznívají i kritické hlasy na jeho adresu, které například hovoří o jeho příliš privilegovaném postavení nebo mu vyčítají posedlost ocelí, hliníkem a sklem.

Nyní už věhlasný architekt spíše dohlíží na svůj tým. Jinak rád křižuje zemi na běžkách či na kole a pilotuje letadla, včetně Boeingu 747. Je potřetí ženatý, nyní se španělskou psycholožkou Elenou Ochoaovou, a má pět dětí. V roce 1999 získal prestižní Pritzkerovu cenu za architekturu a v roce 2009 Cenu prince asturského za umění (nyní Cena princezny asturské).