Geneze projektu

ČSOB vybudování svého nového ústředí pečlivě zvažovala, a když se rozhodla, ukázala se jako odvážný investor. Celý proces trval něco přes pět let a každá z fází — příprava, projektování a realizace — zabrala prakticky shodně dlouhý časový úsek.

 

Po rozhodnutí o koncentraci ústředí byl sestaven tým, který ze všeho nejdříve postupně odpovídal na rozhodující otázky: stěhování do nového, nebo rekonstrukce a rozšíření některé ze stávajících budov (připadaly v úvahu dvě z nich)?; novostavba, nebo koupě již existujícího objektu?; koncipování vlastní budovy, nebo využití některého z developmentů, které jsou již na trhu?; a samozřejmě obecná otázka lokalizace — v širším centru, na okraji Prahy, či naopak v historickém městě? Odpověď zněla vždy pro první variantu.

 

ČSOB nevlastnila žádný vhodný pozemek. Několikakolové výběrové řízení, které posléze následovalo, bylo proto moderovanou soutěží vyhledávající zároveň lokalitu a pozemek, projekt ve formě architektonické studie, jeho realizační a obchodní podmínky i cenu.

Následovalo první znění stavebního programu. Muselo být sestaveno univerzálně, se dvěma stupni volnosti. Prvním z nich byla univerzální použitelnost, tedy možnost aplikace pro jakékoli možné budoucí staveniště. Bylo jasné, že architektonické, a tudíž i technologické koncepce se budou lišit dle místa stavby a lokálních podmínek, a nebylo tedy vhodné pevně předurčovat něco, co by mohlo mít k dosažení žádoucího výsledku variantní řešení.

Ve druhé úrovni pak stavební program chtěl ponechat maximální prostor pro práci architekta a projektového týmu. Bylo proto velmi pečlivě váženo, které parametry jsou závazné a které pouze doporučené. Doporučení přitom bylo formulováno s různou mírou důrazu tak, aby architekt mohl pokud možno správně interpretovat zadání a myšlení investora.

Stavební program tedy obsahoval jen omezené množství exaktních požadavků a dům byl zadáván nikoli jako soubor technických a plošných údajů, ale především jako mnohastupňová matice vlastností, doplněná o soubor odstupňovaných preferencí.

 

Specifickou částí stavebního programu bylo vyjádření investora k vlastní architektuře zamýšlené budovy. S vědomím, že každý dům zároveň sděluje cosi o svém uživateli, byl investor ochoten absolvovat jakýsi rychlokurs na téma architektonického výrazu, čtení architektury a významu pozice domu ve veřejném prostoru a posléze vybral takové charakteristiky, které se shodovaly s jeho představami o společenské pozici firmy a jejích vztazích ke svému okolí. Byla to zajímavá zkušenost pro všechny zúčastněné. Diskuse na téma architektonického sdělení tak mohla proběhnout mnohem dříve než až nad prvními architektonickými studiemi a preferované vlastnosti či lépe představa investora o budoucí architektuře jeho domu byly díky tomu sestaveny jako součást stavebního programu, tedy zadání pro zpracování těchto studií.

V této fázi byly také formulovány hlavní specifické charakteristiky projektu, jimiž byly flexibilita, architektonický výraz a ohleduplnost.

Flexibilita pracovního prostředí spočívala v pojetí budovy jako variabilního nástroje, který je schopen se pružně přizpůsobovat proměňujícím se pracovním stylům, procesům a organizačním změnám. Tomu odpovídala také zadávaná prostorová a technologická flexibilita a možnost snadných modifikací.

Preferovaný architektonický výraz a kvalita se týkaly celku i detailu, tedy stavby jako součásti veřejného prostoru i stavby jako pracovního, sociálního a životního prostředí. Stavební program zde uváděl očekávané vlastnosti objektu z pohledu uživatele, hosta i souseda.

Ohleduplnost projektu k životnímu prostředí byla uvažována komplexně, ve smyslu přístupu ke stavění a zdaleka nikoli jen například z pohledu provozní energetické náročnosti. Lokalita a její pravděpodobný budoucí vývoj, doprava, místo a orientace objektu, prostorová struktura a další aspekty byly posuzovány s ohledem na šance na dosažení pozitivních vlastností ohleduplné stavby stejně jako technická a technologická koncepce.

 

Součástí přípravy investora byly samozřejmě ověřovací studie pro daný stavební program - strukturální a volumetrické — a na jejich základě pak byly odhadovány příslušné objemy, výměry a další parametry významné pro kalkulaci nákladů. Tyto analýzy se investorovi vyplatily — po skončení bylo možno konstatovat, že celková cena stavby, ukončené začátkem roku 2007, byla prakticky shodná s propočtem z analýz z roku 2002 (tedy z doby před zahájením výběru místa, projektu a jeho projektanta), a nemuselo tedy dojít k navýšení proti plánu. Stavba tak byla jednou z těch, které prokazují, že při dostatečné přípravě a kontrolovaném procesu není pro markantní navyšování nákladů či ceny důvodu, a přitom je stále možné zachovávat dostatečný prostor architektovi pro jeho tvorbu a nesvazovat jej předem daným konceptem.

 

To vše probíhalo s vědomím, že návrh pro první kolo výběru bude vznikat bez dialogu architekta s investorem. Absence tohoto dialogu je slabinou soutěží či konkursů, kdy je investor nucen jediným dokumentem sdělit nejen parametry zadávané stavby, ale také popsat, co od stavby očekává, jak ji chce užívat, jaký předpokládá vývoj v jejím užívání etc. Bývá přitom zřejmé, že chybné porozumění stavebnímu programu může architekta odvést k natolik odlišné interpretaci, že návrh bude odmítnut a práce zbytečně zmařena, a přitom se tak nestane kvůli kvalitě, ale pouze kvůli vzájemnému neporozumění, tedy odlišné interpretaci priorit, preferencí či představ.  

Téměř 50 nabízených projektů vstoupilo do čtyř kol všestranného posuzování a vedle pozdějšího vítězného návrhu v něm v závěru figurovaly projekty architektonických kanceláří Bieling & Bieling v Libeňských docích, Brunet & Saunier/SIAL na jihu Radlic, A.D.N.S. v centru Radlic a J.Eislera na Pankráci společně s návrhem J. Nouvela/Stříteckého & Krupaeuera na smíchovském nábřeží a s dalším návrhem A.D.N.S. na Vítězném náměstí.

Druhé až čtvrté kolo pak probíhalo v přímých paralelních jednáních s uchazeči, při kterých byly projednávány veškeré obchodní, finanční, termínové, garanční a další podmínky nabídek. Investor rovněž specifikoval standardy kvality, které se později staly spolu se stavebním programem závazným a při příslušném zapracování do podrobně specifikovaného procesu také klíčovým nástrojem pro kontrolu a řízení kvality a nákladů.

 

Během druhého až čtvrtého kola však byly především paralelně rozpracovávány architektonické studie, a to v samostatných intenzivních konzultacích s investorem. Tato kola soutěže tak umožnila přímý dialog mezi investorem a architekty postoupivších projektů (a samozřejmě jejich developery), který vedl ke vzájemnému pochopení a porozumění a v důsledku také k tomu, že všechny architektonické studie se zbavily případných nedostatků vzniklých odlišnou interpretací stavebního programu.

Investor tak zkombinoval výhody soutěže s přednostmi přímého dialogu nad projektem.

Ve finále se mu za to dostalo příjemného komfortu výběru z několika kvalitních a plně vyhovujících projektů a zároveň z plnohodnotných a fundovaných nabídek na jejich realizaci.

Vybraný návrh AP Atelieru Josefa Pleskota a společnosti Skanska zabydloval v pražském kontextu výjimečné místo — komorní lokalitu Radlic v samém počátku svého rozvoje a s množstvím zeleně, kterou bylo možno kultivovat. V poměrně nevelké vzdálenosti od historického centra bylo možno stavět v relativně zachovaném přírodním rámci a přitom využít výborné dopravní dosažitelnosti — nachází se zde stanice metra a Radlická radiála propojující oba dopravní okruhy města. 

 

Jeho koncepce zaujala nabízenou volností. Čtyřpodlažní srostlice prostorů vytvářela jediný, avšak velmi členitý a proměnlivý vnitřní svět, který se zdál být odpovědí na výzvu ke vzniku progresivního pracovního prostředí upřednostňující komunikaci, sdílení myšlenek a informací a týmovou práci. Koncept nesl příslib povýšení pracovišť na pestré a dynamické sociální prostředí, poskytující jakoby mimochodem také technické podmínky pro rozmanité typy a způsoby práce.

A nakonec, prostorová struktura navrženého objektu, proporce atrií a pracovních zón a minimální hierarchizace prostor dávaly vedle dalšího naději na udržení lidského měřítka v mraveništi pro dva a půl tisíce lidí.

 

K proměně takto naskicovaného konceptu, jež ČSOB zvolila a s nímž se také ztotožnila, ve skutečný stabilní a harmonický projekt však vedla ještě dlouhá cesta.

V přípravné fázi přispěli týmu investora ověřovacími studiemi a analytickou přípravou Rajniš&Hoffman Architekti, technologickou koncepcí J. Žemlička, dále ve svých oblastech Gleeds (tým vedený J. Bílým), DTZ (tým vedený J. Smetanou) a White&Case (tým vedený M. Rutland) a řada specialistů a konzultantů různých profesí, z nichž mnozí byli také dílčími hodnotiteli návrhů při posuzování.

Po příslušné obměně pak tým investora pokračoval v prakticky průběžných konzultacích v projektové fázi, tedy při rozpracování projektu. Zejména v koncepčních etapách byli střídavě ke spolupráci s projektantem a k dílčím oponenturám přizváni navíc John Eisler jako architekt-konzultant a kancelář DEGW (F.Duffy) v oblasti koncepce kancelářského prostoru a Buro Happold (T. McLaughlin) v oblastech sustainable architecture a technologické koncepce, kteří vedle konzultací spolu s architektem vypracovávali ověřovací modely pro vyvíjející se koncept.

Proces byl založen na průběžném korigování vývoje projektové dokumentace, dialogu projektantů s expertním týmem na straně investora a samozřejmě na schvalování jednotlivých projektových fází investorem.

Průběžný monitoring kvality a cenové rozbory pro jednání pak týmu investora poskytovali ve fázi projektování a následně také realizace Bovis Lend Lease (tým vedený J. Kolářem) a rovněž specialisté prakticky všech profesí, jež pracovali až do závěrečných kontrol.  

 

Stěhování ústředí ČSOB ze 14 dřívějších objektů proběhlo bez přerušení provozu během 35 dní v dubnu a květnu 2007.