„Musí v tom být něco primitivního – uspokojení těch
nejpradávnějších tužeb ukrytých v mých genech. Mí předkové strávili v korunách
stromů několik set tisíc let. Proto mi pohodlná rozsocha starého jilmu připadá
taková domácká. Pocit patřičnosti. Sounáležitosti. A obydlí v korunách stromů.
I na těch je něco řádného…“ (Robert Fulghum, Už hořela, když jsem si do
ní lehal. Praha: Argo, 2011).
Hnízdo vzniklo z touhy stavět a experimentovat. Stavět jen pro radost – naši i
lidí v okolí. Experimentovat s materiálem a neobvyklými podmínkami. Samotná
stavba probíhala jako workshop, kterého se zúčastnili studenti i absolventi z
FUA TUL, FA VUT, FA ČVUT a UMPRUM. Cílem bylo zhotovit objekt ve stromě – úkryt
pro děti i dospělé – hnízdo. Podmínky byly jen dvě: 1/ použít jen jeden
přírodní materiál bez spojovacích prvků (tedy „totálně“ ekologická stavba);
2/ uchycení takovým způsobem, aby nedošlo k poškození stromu.
Aby nešlo jen o experiment architektonický, původní záměr
byl realizovat workshop ve školce či v dětském domově za částečné asistence
dětí. Dva roky jsem hledal instituci, která by byla ochotná se mnou
spolupracovat, ale legislativní překážky a hlavně nechuť vedení těchto
institucí takový projekt podporovat (pouze povolit, nepožadovali jsme žádnou
finanční odměnu) mě odradila. Projekt nakonec vznikl v mé rodné obci v parku.
Vybraný habr je první strom, na který jsem jako malý vylezl. Samotný tvar
struktury vycházel z koule a postupně se sám přizpůsoboval tvaru koruny.
Struktura na stromě drží pouze díky prutům, které obepínají jednotlivé větve.
Dovnitř je nechaný úzký průlez. Maximální vyzkoušené zatížení bylo 250 kg.
Samotný objekt váží kolem 80 kg, unese tedy asi trojnásobek své váhy.
Autorská zpráva
Petr Vybrali jsme ho hlavně kvůli lepší tepelné izolaci – v zimě je u oken znatelně tepleji a v létě…
Milá hříčka, řeknete si. Ale neklube se ve |hnízdě| alternativa, jak se alespoň u některých staveb vymanit z odosobnělé dokonalosti? Je nemyslitelné, aby jedna z větví architektonického směřování připustila tvůrčí účast třeba ne úplně šikovného, ale na výsledku hluboce zaangažovaného stavitele – budoucího uživatele díla?
Neexistuje – vedle obecné kritiky kvality architektonických děl |zvenčí| – také hodnocení vnitřní,100% subjektivní, kde hrají role intimní nezobecnitelné emoce. Krása nedokonalosti, křivě položené cihly…protože mýma rukama položené cihly…
O hnízdě bychom měli velmi velmi přemýšlet…