III. základní škola v Litomyšli

Tento projekt byl publikován v rámci tématu "Domy po letech"

Adresa: T. G. Masaryka 1145, Litomyšl
Investor: Městský úřad Litomyšl
Současný provozovatel: MÚ Litomyšl, ředitel Pavel Jirsa
Autor: Aleš Burian, Gustav Křivinka
Dodavatel: I. Litomyšlská stavební
Datum dokončení: 1998
Finanční objem: cca 150 mil. Kč
Foto po dokončení: Pavel Štecha, Pavel Vopálka
Foto současného stavu: Pavel Vopálka


S ŘEDITELEM ŠKOLY PAVLEM JIRSOU
Ředitelem III. základní školy v Litomyšli je Pavel Jirsa. Byl členem komise, která posuzovala soutěžní architektonické návrhy, sledoval průběh celé stavby, dramatizovaný v době tzv. „Klausových balíčků“, kdy hrozilo, že se škola nedostaví. Stále má nástěnku s fotografiemi rostoucí stavby na stěně ředitelny. Pavel Jirsa je odborností češtinář a jako hobby zastává funkci v Českém stolním tenisu.
Budova školy se podle jeho slov nezměnila a slouží výborně. Škola má dobrou pověst, o čemž svědčí velký zájem ze strany rodičů o přijetí jejich dětí právě tam. V určité době byla dokonce pociťována potřeba zvýšit kapacitu školy. O rozšíření se však neuvažuje.
Jako problém, se kterým škola zápasí (i ve smyslu prostoru budovy), se dnes jeví koncepce financování škol. Politika státu vůči školství se změnila. Když se budova projektovala a stavěla, tendence byla snižovat počty dětí ve třídách, a proto se podle tehdejších potřeb vyprojektovaly menší třídy. Dnes ale škola naopak potřebuje co největší počet žáků ve třídě, aby ekonomicky přežila, takže třídy jsou dnes vnímány jako malé. Totéž platí o šatnách u tříd. Jinak škola s budovou problémy nemá a podle slov ředitele školy se jedná jen o „mouchy“, jako třeba uhnilé lavičky na nádvoří, které je třeba vyměnit, opravu izolace proti zatékání do sklepa, nekvalitní venkovní dlažba atd. Drobné úpravy a opravy škola v prvních letech řešila ve spolupráci s architektem, nyní samostatně nebo s městským úřadem. Vzápětí však ředitel Jirsa upřesňuje, že škola se skládá ze dvou částí – školní budovy a tělocvičny. Zatímco škola plní svoji funkci perfektně, není žádným tajemstvím, říká, že tělocvična je velkým problémem. V lednu letošního roku musela být z bezpečnostních důvodů zavřená, protože se „hýbe střecha“. Tělocvična (víceúčelová hala) byla postavena v roce 1998 a už před třemi lety se objevila první porucha: prohnuly se některé střešní vazníky. Hala byla půl roku mimo provoz a střešní konstrukce rekonstruována (poškozené vazníky staženy ocelí). Letošní preventivní statická měření však ukázala, že ve střeše došlo k dalším pohybům. Ředitel školy by si přál, aby řešení, které bude přijato a o kterém se nyní jedná, bylo trvalé. Obává se však současně, že bude třeba udělat celou novou střechu, což je práce dlouhodobá a nákladná. Pavel Jirsa školu považuje za moderní a stále novou a společensky hojně využívanou budovu, jejíž přednosti nejlépe ohodnotí vždy ti, kdo do školy přijdou zvenčí. Úchvatné jsou výhledy na panorama Litomyšle. Styl školy hodnotí jako elegantní a místo i formu jako vhodný prostředník mezi sousedními školami z různých období. Rozdílně od architekta vidí interiér, který se mu zdá trochu strohý. Došlo proto k některým úpravám – natřeli stěny šaten pastelovými barvami, dali pomalovat sloupy ve vestibulu atd., aby se děti cítily lépe.


S ARCHITEKTEM ALEŠEM BURIANEM
Jak hodnotíte školu dneska? Co pro vás znamená?
Burian: Doufám, že to je dům, který docela dobře slouží. Byl postaven klasicky. Stokrát ozkoušené schéma dvojtraktu, který umožňuje dobré prosvětlení. Jsou to věci, které bych neměnil, protože nemám potřebu věci stavět na hlavu jenom proto, aby byly jiné. Nejvíc mám pochybnosti o „finiších“. Jistě by se spousta věcí dala udělat jinak, ale myslím si, že je to stavba, za kterou se nemusíme stydět. Hlásíme se k ní.
Jste ještě v kontaktu s tím domem?
Burian: Jsme víc, než by nám bylo milé. Bohužel to, proč jsme v těsném kontaktu, je problém se střechou haly, která musela být v letošní tuhé zimě uzavřena a řešíme opravu deformovaných vazníků. Jinak, pokud vím, se škola z hlediska života budovy osamostatňuje. Ze začátku se velmi často ptali, co a jak mohou udělat, ale teď už ani sám neznám přesný stav budovy. Klient ale nikdy neměl ambice negovat, co se tam udělalo. Naše vztahy jsou myslím standardní. Když je nějaký problém, tak se zavolá.
Jak se díváte na úpravy, které si škola dělá sama?
Burian: Dřív jsem k tomu býval rezervovanější. Ale teď se mi zdá, že je to přirozené. Tak se ukáže, jestli má stavba v sobě sílu. Když stavebník
pár věcí doplní, to přece nemůže stavbu zničit. A pokud ji to zničí, tak je to stavba slabá. Takže čím dál méně mi vadí, když si ty věci dělají klienti sami – pokud je to trošku s rozumem.
Jak z vašeho pohledu ten dům stárne?
Burian: Jako obvykle tam vidím spoustu našich chyb. Mohl by stárnout lépe. Musím konstatovat, že staré domy všeobecně stárnou lépe než naše domy. Technologie dřív byly jednodušší. Dnes přerušujeme všechny tepelné mosty, a tak vznikají další potenciální rizika nějakých prasklin. Čím jsou stavby sofistikovanější, tím jsou choulostivější a zranitelnější. To jde bohužel ruku v ruce. Není to problém jen našich staveb, to je všeobecný trend. A upřímně řečeno, hi-tech stárne ještě hůř. Poprvé jsem si to uvědomil, když jsme viděli Fosterovu Šanghajbanku v Hongkongu, která byla asi 5 let v provozu, a byla tak zoufale „jetá“, tak strašně stará.
Vede Vás to k tomu, že zjednodušujete?
Burian: Snažíme se, ale ono to moc nejde. Normy jsou čím dál horší. Dneska se nedá udělat jednovrstvé zdivo. Prokreslují se spáry. Dodavatel pak tvrdí, že stavba nepoužila jejich maltoviny, ty tvrdí, že je použili, nakonec se fasáda stejně zateplí. Člověk vnímá zateplení jako podivné obalení stavby. Vlastně ani nevím, jak to udělat, aby stárnutí bylo lepší, pokud se nevrátíme k plné cihle šedesátce, která se roztahovala v rámci jednoduchých spár. Za tu dobu, co navrhujeme stavby, všechno zchoulostivělo, a jako by to nemělo konce. Kdybychom byli blíž rovníku, kde se nad tím mávne rukou, nebo v Japonsku, kde prostě teče voda po stěnách a ty plesnivějí, v létě zase vyschnouâ?¦, tak nemáme tolik starostí. Nevím ale, jestli je dobře, že to tak Japonci nechají, že tomu nevěnují pozornost.
S těmi normami, „káčky“ atd., které jsme si na sebe ušili, je to čím dál horší. Dneska přecházíme k nízkoenergetickým domům, a nevím, kde ty tloušťky vrstev skončí. Chápu, že to jde ruku v ruce s cenou energií. Stárnutí domů vidím jako téma, kterým se budeme muset vážně zabývat. Protože mně se nelíbí, když přijedu k naší stavbě po letech a vidím, že by si zasloužila postavit lešení a znovu udělat fasádu.
Švácha: Jestli to není časovostí architektury; že je jedno, jestli vydrží
jenom 20 let.
Burian: Pak to vede k tomu, že architektura je jenom oblečení, módní, spotřební věc. Je to možné hledisko: beru dům jako auto, které zbourám, vyhodím do škarpy. My zatím však máme tendenci chápat architekturu jako vytváření prostředí, které tu bude déle než deset let.

LITOMYŠL
ROSTISLAV ŠVÁCHA
Rozkvět nové architektury v Litomyšli za starostování Miroslava Brýdla se už stal legendou. Přesto podněcuje otázky. Mnozí z nás jsou zvědaví, zda se výstavba Litomyšle za Brýdlových nástupců nezastaví nebo nezhorší. Nejnovější počiny Josefa Pleskota či týmu Burian-Křivinka však tuto obavu vyvracejí. Jiné hlasy zase prosazují mínění, že soubor litomyšlských novostaveb má sice nadprůměrnou hodnotu jako celek, ale že jednotlivé články tohoto souboru se k nadprůměru vesměs nepropracovaly. Musím se sám přiznat, že při výběru litomyšlských budov do své knihy o přísnosti jsem se ocitnul v rozpacích. Jako celek jsem je představit nemohl, a z jednotlivých staveb mě nejvíce upoutaly ty poslední: internát od Buriana a Křivinky, Pleskotova přestavba zámeckého pivovaru i všechny jeho bytové domy. Masarykova škola, taktéž Burianova a Křivinkova, se mi tehdy jevila jako příliš obyčejná, příliš normální; pouze sousední sportovní hala mi připadala špičková. Teď si však uvědomuji, že v obyčejnosti a normálnosti díla uvedených brněnských architektů spočívá právě jeho klad. Po Listopadu bylo nutné vybavit Litomyšl kultivovanými, nikoliv vypjatě avantgardními stavbami, protože takové by asi v městě nenalezly širší podporu a nedočkaly by se tam následníků. Umírněný Burianův a Křivinkův neofunkcionalismus bylo to pravé, s čím mohla nová architektura v Litomyšli prorazit. U místních si škola ihned získala sympatie a dodnes zůstává velmi oblíbenou stavbou.


Publikováno ve Stavbě č. 3/2006

Objekt byl oceněn čestným uznáním v soutěží Grand prix Obce architektů
’99 v kategorii novostavba

Na úvod k tématu „Domy po letech“:
MIROSLAVA D. PROCHÁZKOVÁ, MILENA SRŠŇOVÁ, LIDMILA CIHLÁŘOVÁ

Už několik let se naše redakce zabývala myšlenkou o tom, jak domy stárnou. Ačkoliv ta otázka na první pohled vypadá jednoduše, nebylo snadné najít konkrétní reálný přístup k tématu. Uvědomovali jsme si, že těžiště problému není pouze ve fyzickém stárnutí domu, nebo dokonce jen v jeho stavu technickém. Shodli jsme se na tom, že budeme zkoumat domy postavené až po roce 1989. Zajedno jsme byli i v tom, že nás zajímají domy, které jsou ceněné pro své architektonické kvality, abychom se vyhnuli negativním předurčením. Vybírali jsme mezi domy, které byly oceněné v Grand Prix Obce architektů. Tato soutěž ovšem nikdy nezahrnula všechny významné
stavby, a tak jsme se dali inspirovat i publikacemi o architektuře posledních 15 let.

Velmi důležitým hlediskem pro nás bylo to, aby se průzkumu byli ochotni účastnit jak majitelé, resp. uživatelé vybraných domů, tak jejich architekti. Tak se stalo, že jsme některé domy museli vyřadit. Vznikl soubor jedenácti budov, které jsou v provozu zhruba deset let. Sestavili jsme soubory otázek pro klienty a pro architekty. S každou
stranou jsme hovořili samostatně tváří v tvář. Zaznamenané a upravené odpovědi účastníci průzkumu autorizovali. Všechny domy jsme navštívili a nechali je znovu vyfotografovat. Za velmi podstatný jsme považovali pohled historika architektury, který měl zvážit, zda architektonická cena domu za dobu od jeho vzniku stoupla, nebo klesla. O tuto úvahu jsme požádali Rostislava Šváchu.

Co jsme chtěli vědět od klientů a architektů?
Otázky pro klienty:

Co se s domem stalo od té doby, kdy byl postaven? Změnil se? Změnila
se jeho funkce?

Došlo k výměně provozovatele domu? Jestli ano, proč?

Došlo k nějakým přestavbám? Z jakého důvodu?

Jste v kontaktu s původním architektem?

Oslovili jste kvůli případným změnám původního architekta?
Ne-li, proč?

Jak se projevuje stárnutí domu?

Funguje „váš“ dům? Je provozován podle původních předpokladů
a vybavení technikou a technologiemi?

Jak dům hodnotíte dnes? Považujete ho za hezký, sympatický?

Co podle Vás dům přinesl do bezprostředního okolí? Stal se jeho
součástí? „Žije“ s ním, nebo jsou okolo něj stavěny zdi? Je spíš otevřený,
nebo naopak?

Otázky pro autory — architekty :

Jste ještě v kontaktu s domem, sledujete ho?

Co se s domem stalo? Změnil se?

Smíte ještě do „vašeho“ domu?

Jste v kontaktu s provozovateli domu? Došlo k jejich výměně?

Byl jste osloven kvůli změnám, nebo byly provedeny bez Vašeho vědomí?

Pokud jste byl přizván, jak jste spokojen s jejich provedením?

Funguje „váš“ dům? Je provozován podle původních předpokladů a vybavení technikou a technologiemi?

Jak se projevuje stárnutí domu?

Jak hodnotíte dům dneska? Co pro vás znamená dnes?

Deset let je poměrně krátká doba na to, aby dům viditelně fyzicky zestárnul. Rozdíl mezi stavem původním a nynějším není někdy vůbec znatelný. Viditelné jsou snad jen vady, které většinou vyplynuly ze špatně provedených stavebních prací. Nejčastější závadou v tomto smyslu bylo vlhnutí zdiva a zatékání.
Samozřejmě dochází k průběžným opravám, doplňkům a údržbám, i když vrozdílné míře. Hodně záviselo na tom, jaké byly finanční možnosti stavitele, od nichž se odvíjelo použití materiálů a technického vybavení. I objektivně jsou dnes možnosti ve stavebnictví širší a různorodější, před deseti lety byla nabídka trhu výrazně chudší.

Všechny sledované domy slouží účelům, pro které byly postaveny. Provozovatelé se u některých staveb vyměnili, někdy i několikrát. A i v případě, že uživatel zůstal
tentýž, změnily se někdy jeho potřeby. S tím jsou spojeny např. změny v dispozičním uspořádání, přístavby, případně změny interiéru atd. Dopad na změny v domech má i tlak společenského vývoje, kvůli kterému se tu a tam přistoupí
k redesignu společenských prostor domů. Obecným faktem je, že uživatelé domu se po určité lhůtě od kolaudace s domem natolik ztotožnili, že úpravy a dekorace pořídili podle svého zájmu a vkusu. Osobnost uživatele se v domech více či
méně odráží. K tomuto faktu se architekti staví různě.

Z výpovědí zúčastněných vyplývalo, že pro klienty je prvořadá otázka toho, jak jim dům slouží. O kvalitách architektury vybraných domů nikdo z uživatelů nepochybuje,
všichni si jí cení a výjimečně je pro klienty dokonce podstatou domu. Vztah architektů k „jejich“ domům je v opačném gardu: architektura je prvořadá a funkční závady nejsou pro ně zásadní. Neznamená to však, že se jimi nezabývají. Jsou otevření tomu se k domům vracet a případné problémy pomoci odstraňovat.

O tom, jak domy ovlivnily své okolí, jsou s to svědčit jak klienti, tak architekti. Z pohledu redakce všechny vybrané domy působí ve svém okolí pozitivně z různých
hledisek — estetického, sociálního, urbanistického. Jsme si samozřejmě vědomi, že tento poznatek jsme si předpřipravili tím, jaké domy a kterých architektů jsme
vybrali.