Je politikova vila věcí veřejnou?

MARIE PLATOVSKÁ

Politici jsou určeni již od prvních dob novodobé demokracie k obývání oficiálních sídel, povětšinou vysídlených monarchistických či buržoazních objektů. Málokterému však tato vznešená, leč vnucená oficialita je vlastní. Leckteří si nechávají postavit své rodinné, za první republiky tzv. letní rezidence.
Edvard Beneš ještě jako ministr zahraničních věcí si v roce 1924, tedy v době všemocného funkcionalismu, zakoupil od průmyslníka Bondyho jeho bubenečskou neoklasicistní vilu (Na Zátorce), avšak paní Benešová snila o vlastní vile, od základů vybudované podle jejich přání. Manželé Benešovi netrvali při svých stavebních úmyslech na pražské lokalitě, již od počátku jejich touhy směřovaly k jižním Čechám, konkrétně k místům kolem řeky Lužnice. Do tohoto kraje se před první světovou válkou častokrát vraceli, do míst blízko Sezimova Ústí, kde kolem roku 1910 Beneš zakoupil svému bratru Bedřichovi mlýn zv. Soukeník. A Haně, rozené Anně Vlčkové, pak tento kraj byl blízký již od dětství, které částečně strávila u příbuzných v nedalekém Táboře. Ta také ve svém deníku popisuje, kterak Edvard při jedné z jejich společných procházek v srpnu 1929 vyhlédl a určil pozemek, kde bude jejich budoucí dům stát: „v místech kudy chodil Hus a shromažďovali se táboři“.
Do stavebního „trojspolku“ přizvali své přátele: diplomata, dříve malíře Ludvíka Strimpela a diplomata Zdeňka Fierlingera, sociálnědemokratického později komunistického politika; s oběma se Beneš seznámil za první světové války během odbojové práce v Paříži. Benešovi o projekt domu požádali Fierlingerova bratra Otokara, architekta, tehdy se vrátivšího z amerických studií. Ten však nevěříc si, raději jim doporučil svého přítele Petra Kropáčka, s odstupem let možno říci průměrného architekta.
V první polovině roku 1930 byly vyhlédnuté pozemky na ostrohu mezi Lužnicí a Kozským potokem převedeny táborským zastupitelstvem do majetku Sezimova Ústí, které je pak definitivně odprodalo v poměru 9:4:4 výše uvedeným třem rodinám. Strimplův dům se v návrhu svého majitele drží ohlasů tradičních belgických venkovských domů, Fierlingerův dům v návrhu jeho bratra Otokara připomíná Kotěrovy rané rodinné domy (s. 22). Autoři knihy též pro srovnání připomínají tehdy budovaná sídla politiků Jiřího Stříbrného v Káraném, Karla Kramáře ve Vysokém nad Jizerou, Václava Klofáče v Dobříkově a Alice Masarykové v Bystričce. Pro dobarvení okolností uvádějí též situaci a možnosti pobytů na tehdejších úředních sídlech, které prezident podle zákona č. 320 z 15.4.1920 mohl využívat jako reprezentační objekty mimo hlavní město (s. 23).
Plány pro Benešův dům byly nakresleny v červenci 1930, sezimovským Obecním úřadem schváleny 24. srpna, ještě v srpnu místní firma započala se stavebními pracemi a povolení k obývání bylo uděleno 15. srpna 1931. Finance vynakládané na stavbu i pozdější přestavbu domu a zahrady byly průhledné a přístupné i opozičnímu tisku (s. 23). Beneš se zde neuzavíral do skleněné věže, vyhledával i oboustranně prospěšná setkávání s blízkým Sezimovým Ústím.
Budující se institucionální architektura první republiky měla reprezentovat nový stát, formálně se musela odlišit od úředních budov habsburské konstitucionální monarchie. S myšlenkami „nového života“, přímosti a očištění byl tehdy provázán nový architektonický výraz — funkcionalismus. Ve stavbách svých soukromých sídel však ne všichni tomuto ideovému diktátu podlehli. (Sídliště Baba bylo hromadnou družstevní výstavbou.) A Beneš diplomaticky, slovy Hany Benešové, „konkrétně se nevyslovil, má-li ji rád nebo nemá-li ji rádâ?¦ souhlasil s moderní architekturou, ale když vytvořila něco rozumného, slušného, mírného, co odpovídalo požadavkům života. Ale opravdu rád měl architekturu starouâ?¦“ (s. 10)
Projekt Benešovy vily časově spadá do počátku celosvětové hospodářské krize, jeho závěrečná přestavba pak do doby těsně před Mnichovskou dohodou a pozdější anektací Československé republiky. Jakoby ve stavbě svého domu a v krášlení zahrady chtěl věcný a přitom hluboce přemýšlející politik věřit, že historii zastaví v jejích lepších etapách. Dům v představách svých majitelů měl být prostředníkem životní pohody, něco na způsob venkovských stavení na jihu Francie, „Takový prostý, přirozený ráz, nehledané seskupení, prosté zdi a nízké střechy.“ To se architektovi v roce 1930 nepodařilo — výraz domu byl tak loajální, až se stal pouhým stavením, netečným ke krajině a k osobnosti svých obyvatelů. Kropáčkův projekt je nevyhraněný, sám, ačkoli prošel několika stylistickými obdobími i školením v zahraničí, předkládá nedokrevné řešení, podle kterého se dům i postavil. Snad jej zastrašila autorita stavebníků, snad neustálé připomínky a opravy paní Hany, pro kterou stavba jistě znamenala i cosi životně nenaplněného: „Jest to radost vidět narůstat ten milej domůvek.“ (s. 12) Ani Beneš nezůstal stranou — dosud tvořil v abstraktním světě politiky, a zde podle záznamů Pavla Janáka „dospěl ke zcela zvláštníâ?¦ zálibě ve tvoření ve skutečnosti.“ (s. 13) Kupodivu Masaryk, dověděvší se o úmyslu svého ministra zahraničí postavit si „letní sídlo“, jej nabádá, aby bylo k jeho postavení dostatečně reprezentativní. Výsledek: při kolaudaci bylo schváleno 14 místností obytných a 30 neobytných. Interiéry jsou však navzdory exteriéru prostorné, malebné v rozvržení mezipater a v nestejných výškách místností (jakýsi loosovský Raumplan), zařízené v kultivované stylové eklekci, v duchu přirozeného luxusu středostavovských vrstev.
Dům záhy představám svých obyvatel ale nestačí. Podle lakonických slov Pavla Janáka: „Byl to rostoucí důmâ?¦ Měnil se a rostl podle života. Teprve bydlení a život ukázaly, bylo-li to dobře postaveno. A když se shledalo, že by to bylo lépe jinak, bez rozpaků se bořilo a znovu stavělo.“ (s. 14) V devadesátých letech 20. století by mohl tento „rostoucí dům“ navázat na princip prostorového domu architektů Buriana+HŠH. Přišly tak stavební úpravy v roce 1936 a důležitá a poslední přestavba v letech 1937-1938 od Otokara Fierlingera, která potvrdila i jeho nepřímé autorství z roku 1936. Strimpl sice navrhl zábradlí „podle mexického vzoru“ (1937), ale členitost hmot, tak jako vrstevnatost zahrady, je prací Fierlingera. Aktivní stoupenec Howardových zahradních měst, student urbanismu a zahradní architektury na amerických univerzitách díky Rockfellerově nadaci, zde aplikuje své krajinářské vize úzce propojené s vlastními architektonickými ambicemi. Jeho projekt dostavby, půdorysně jakoby vytrhnutý z anglického rodinného domu, konvenoval i orientaci na anglosaskou kulturu pána domu. Fierlinger sallou terenou, loubími, terasami, nastavenými hmotami hal a pokojů, uzavřeným atriem dal vnějškově bezduché vile šarm, který otiskuje do zahrady, v níž vidí silně osobitý a intimní projev majitele. Benešovu „krajinu“ ozvláštňuje střídáním monumentů a soukromých zákoutí, volně navazuje na „české“ zahradní barokní tradice, některá seskupení připomínají práci tehdejšího amerického zahradního architekta Jensena. „Cesty jsou důležitým kompozičním prvkem, neb rozdělují a spojují obrazy světlou linií a zvyšují rytmus, kde se objevují a ztrácejí. Kromě toho spojují cesty místa důležitých pohledůâ?¦ Obrazy mají se logicky střídati, případně stupňovati, aby zážitek při procházení zahrady měl variace, gradaci i dominantyâ?¦“ 1 Překvapující je načasování dostavby do let 1937-1938, tedy do doby, kdy intelektuálové ve vědě, umění, morálce a společnosti pociťovali již nedostatečnost v pohledu „mechanisticko-kauzálním“, kdy řešení bylo tehdy možné v kvalitativním dobudování „mechanistické“ demokracie do podoby strukturovaného hierarchického řádu, doplněného odbornými orgány iniciativními, správními a kontrolními. „Jestliže se kauzality vzdává i její hlavní doména — fyzika —, musí to mít důsledky pro celou kulturní epochu.“ 2 Nesmírný smutek je vidět v očích, plachých úsměvech a v nachýlení zad posledního demokratického československého presidenta, bytostně žijícího své „ideály humanitní“. Smutek a opuštění pak je podstatou Sudkových fotografií z roku 1948, zachycujících dům a zahradu po smrti Edvarda Beneše.
Kniha není jen o architektuře, vypovídá o stylu života některých vrstev ve dvacátých až čtyřicátých letech 20. století, o soukromo-veřejném pozadí, o setkáních diplomatických, přátelských i rodinných.


(Michal Kolář, Vladimír Drha, Edvard Beneš v Sezimově Ústí — vila, zahrada, domov. Vydal Prostor, 2004. Anglické resumé, 352 str., 353 fotografií a plánů. Foto: Marie a Josef Šechtlovi, Karel Hájek, Josef Sudek, rodinní příslušníci, přátelé, letecké pohledy ad.)

Poznámky
1 Otokar Fierlinger, Zahrada a obydlí. Základní zásady zahradní komposice. Jan Laichter, Praha 1938, s. 38. — Kromě této knihy bylo v textu přihlíženo k: Otokar Fierlinger, Nutnost péče o výstavbu obcí venkovských. Masarykova akademie věd, Praha 1923. — Ebenezar Howard, Zahradní města budoucnosti. Praha 1924. —Edvard Beneš, Demokracie dnes a zítra. Praha 1999.
2 O entropii, čase a příčinnosti. Praha 1936/1937


Publikováno ve Stavbě č. 2/2008